Trutnov

Ve skalách je hodně trpaslíků, je jim tam dobře, říká fotografka

Autorka jí pojmenovala Pocta trpaslíkům aneb Bytosti skal. Tento název není náhodný, ale přesně vystihuje to, co Kešnerová při svém tříletém putování v nedalekých Adršpašských skalách zachytila. Trpaslíky v nejrozmanitějších podobách, kteří žijí a zjevují se, mnohdy jen na chvíli, záleží prostě na oku diváka. Jak tvrdí Kešnerová, ve skalách je obecně hodně trpaslíků, protože jim tam je moc dobře. „Trpaslíci žijí a lze je spatřit na místech, kam nechodí tolik lidí. Nejsou na stezkách, kudy proudí turisté. Ze svých úkrytů obvykle vycházejí, když zapadá slunce. Samozřejmě jsou vidět i ve dne, ale jen pro ty, kteří se umějí dívat. Je hodně druhů trpaslíků, ti na výstavě jsou druhem skalním, Adršpašským,“ vysvětlila. Fotografka se netají tím, že jedním z inspiračních zdrojů pro její „trpasličí“ tvorbu byla kniha geologa, klimatologa, spisovatele a popularizátora vědy Václava Cílka nazvaná Archeus Fragment radostné vědy o trpaslících. Podle něj jsou trpaslíci v našem světě možná jen metaforou sil s moudrostí země. To by prý řekl vědcům hledajícím důkaz, že se opravdu zbláznil. „Ano, musím přiznat, je tomu opravdu tak. V jiných světech, kde dnes už přebýváme jenom nevědomky, metaforou nejsou,“ uvádí Cílek, z jehož knihy Kešnerová při vernisáži citovala jednu z nevšedních epizod související s trpaslíky. Výstava trutnovské fotografky představuje svět mýtických a pohádkových bytostí ukrytých v kamenech. Malí, velcí, vytesaní i jemně naznačení, ale všichni zakotvení v čase a prostoru. „Z Adršpachu jsem dlouho měla pocit, že tam nemá smysl jezdit, protože tam je moc lidí na malém prostoru. Pak jsem jednou přijela úplně z jiné strany a zjistila, že je to úžasná lokalita. Pokaždé, když jsem se do Adršpachu vracela, vždy odjinud, objevovala jsem jiné skály,“ proradila autorka. Při svém putování s fotoaparátem v ruce záhy zjistila, že Adršpach je teritorium, které čeká na někoho, kdo bude naslouchat a bude otevřený, aby mohl odkrýt některá svá tajemství. „Chodila jsem tam, naslouchala, fotografovala a výsledek je nyní na této výstavě. Já jsem jenom prostředníkem, všechno tam je a čeká i na další příchozí. Je to inspirace a zároveň tak trochu závislost,“ dodává Eva Kešnerová, jejíž výstava potrvá do konce října. Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Jan Bartoš     

Nahoru