Trutnov

U psychiatričky: Pacient mi řekl, že se přede mnou zastřelí. Ale zvládli jsme to

Vysvětlíte mi na začátku, jaký je rozdíl mezi psychiatrem, psychologem a psychoterapeutem? Psychiatr je lékař, který vystudoval lékařskou fakultu. Psycholog vystudoval filozofickou fakultu, není to lékař a nemůže vydávat léky. Psychoterapeutem se může stát i středoškolák nebo zdravotní sestra, kteří mají nějaké psychoterapeutické vzdělání. Když jdete k psychiatrovi, už jde o nějakou nemoc, kdežto psycholog se zaměřuje na poradenství, osobní růst, vztahové problémy. Ale vy jako psychiatr tohle určitě řešíte taky? Právě že ano a samozřejmě, že to do psychiatrie patří, ale na druhou stranu si myslím, že psychiatrie je v tomto směru, kdy se nejedná o velké věci, jako jsou schizofrenie, deprese, demence, mentální anorexie, těžké úzkostné poruchy nebo závislosti, pouze na pozici suplování absence farářů. Když se v minulosti lidé pohádali, tak to řešili faráři nebo dobrý kamarád. Teď to není. Lidi s tím jdou k psychiatrovi a říkají mu to. Ale to není ta úplně pravá psychiatrie. Máte hodně takových případů? Ano.  Ale to je právě to, že takovéto případy sytí ambulance a pak lidi čekají na přijetí čtyři měsíce. Myslím, že takový hezký vesnický domácí farář by to v klidu zvládl. Frantovi by domluvil, aby neřezal Mařku. Mařce domluvil, aby lépe vařila a starala se o děti. A jedenáctiletému hošíčkovi řekl, že nebude chodit ministrovat, když bude sousedům rozbíjet okno nebo krást zelí. A bylo vyřešeno. Samozřejmě, že to není tak jednoduché, ale vyjádřeno v kostce, to přibližně odpovídá. Jak člověk přijde na to, že potřebuje vaši pomoc? Někdy se sám začne cítit divně, má pocit, že se v jeho životě dějí zvláštní věci. Cítí se tak, jak se nikdy necítil. Někdy to pozná okolí, že je to najednou někdo jiný a chová se jinak. Někdy na to přijde obvodní lékař, který zná svého pacienta dlouho a ví, že se něco děje, tak ho k nám pošle. Je to různé. V lidské mysli se odehrává spousta pocitů. Jak se pozná, že zrovna tento stav je špatný? U depresí se to často pozná, protože lidé přijdou a řeknou: Já jsem byl takový čilý, měl jsem spoustu kamarádů, všude jsem jezdil, všechno jsem zvládal. Teď nespím, všechno mi dělá problém, bojím se každé maličkosti. Zjistí, že najednou to nejsou oni. Dobře. Pepa zjistí, že má problém, ale co když se za vámi bojí jít? Třeba kvůli okolí, že se to dozví. To je právě ono. Psychiatrie je stigmatizována. Je to pořád ostuda. Lidé mají pořád pocit, že si na ně ostatní budou ukazovat prstem. Často proto nejdou a snaží se to vyřešit sami, anebo to berou tak, že jít k psychiatrovi je psychické selhání. A není? Není. Je spousta teorií, proč vznikají duševní poruchy, hodně jich není vyvráceno, ale ani potvrzeno. Ale je fakt, že ti lidé za to nemůžou. Třeba schizofrenií trpí jedno procento v populaci. Byly prováděny dlouhodobé studie a je úplně jedno, jestli na světě byla válka, mír, nebo je to jakýkoliv kontinent. Schizofrenie je prostě jedno procento, lidé za to nemůžou. Vylosovali si do života prostě špatný los. Deprese a schizofrenie jsou nejčastější nemoci? Ne, to jsou nejzávažnější. Nejčastější jsou úzkosti a reaktivní úzkosti, které jsou na nějaký podmět. Ty jsou absolutně top. Například, když se pohádáte se svou přítelkyní a nemáte nejlepšího kamaráda, tak to jdete říct psychiatrovi. Ale to jsme již zmínili. Psychiatrie bohužel v dnešní době často supluje dobré kamarády, nebo někdy také jakékoliv skutečné opravdové lidské vztahy. Víte, vztah přes sociální sítě, skutečně není vztahem. Lidé přestávají věci řešit přirozeně? Stává se to. Třeba přirozený smutek. Když vám třeba někdo umře, tak přirozený smutek trvá tři týdny až tři měsíce. Člověk pláče, cítí se zoufale, má pocit, že už nic nebude mít smysl a nikdy nebude šťastný. To je ale přirozená reakce organismu na ztrátu milovaného člověka. Spoustu lidí to zvládne, ale někteří přijdou a rovnou řeknou, že chtějí prášek. Snažím se jim vysvětlit, že je dobře, když pláčou, ale oni trvají na prášku. Jste lékařka, která prášky předepisuje nebo se lidem snaží ukázat, že to jde i jinou cestou? Já předepisuji léky, protože si myslím, že současná psychofarmakologie je na neskutečně vysoké úrovni. To, co léky umí, od řešení opravdových poruch spánku, myšlení, snížení úzkosti, bolesti, impulsivity u poruch osobnosti, klobouk dolů před současnou psychofarmakologií. Přijdou k vám lidi, že tři roky nespí, jsou vyčerpaní, unavení, klepou se jim ruce. Dostanou léky a za tři týdny jsou odpočatí, plní elánu, spí se jim pohodlně, sportují, nehádají se doma, nenadávají šéfovi. A léky se musí brát pořád? Nevypěstuje si člověk závislost? Tohle vysvětluji každý den snad minimálně pětkrát. Lidé se bojí, že na lécích budou závislí. Ale co je kritérium závislosti? Základním předpokladem závislosti je, že na dosažení stejného účinku potřebujete zvyšování dávky. No jo, ale já už bez toho prášku nemůžu usnout, říkají mi v ordinaci. Tak se ptám, kolik berou? Jeden. Jak dlouho? Čtyři roky. Stále jeden prášek? Ano. Tak tohle není závislost. To, že lidé léky potřebují, ještě neznamená závislost. Diabetik také potřebuje inzulín. A je otázka, jestli léky budou užívat doživotně. Někdo ano, někdo ne. V psychiatrii se to nedá říct. Je takové pravidlo, že když je první ataka na deprese, tak se léky mají užívat 9 až 12 měsíců. Když je druhá ataka 3 až 5 let a po třetí atace, na příklad u depresí, už je samozřejmě celoživotní dávkování. Rozhodně to ale neznamená, že když někoho navedete na psychiatrické léky, tak je bude užívat celoživotně. Kdo jsou nejčastěji vaši pacienti? Velkou částí jsou gerontopsychiatričtí pacienti, protože populace stárne a také jezdím do domovů důchodců. Objevuje se hodně demencí. Ale zase, ne každá stařecká demence je Alzheimerova demence. Babička v 98 letech začne zapomínat a okolí si myslí, že má Alzheimera, přitom je to běžné v jejím věku. Další skupinou pacientů je takzvaná velká psychiatrie, což jsou ty deprese a schizofrenie, těch mám hodně. A pak mám ještě moje milované alkoholiky. Ty zbožňuji. Vyléčíte každého? Ne. To nejde. Nedá se to. Medicína 21. století není všemocná. A jak to pak řešíte? Pošlete pacienty za někým jiným? Když se nedaří, tak někoho pošlu na pobyt do nemocnice. Hodně spolupracuji s Novým Městem nad Metují, kde je paní primářka Alena Railová. Mám i několik kolegyň v Hradci Králové, takže když nevím, pošlu pacienta třeba za nimi. Největší problém je, když lidé vysadí léky. Oni mají pocit, že jsou to antibiotika. Že když se jim uleví, můžou přestat. Ale pak do toho spadnou znovu. A to jim tisíckrát vysvětluji, že nesmí vysazovat léky bez porady s lékařem. Stejně jako jsem vypozorovala, že z toho, co jim doporučíte, včetně užívání léků, pravidelnosti, denního režimu, splní dvacet až čtyřicet procent. Tomu rozumím, že léčba je pak hlavně na samotném pacientovi. Ano, vy můžete jen doporučit a pacient si to rozhoduje sám. Někdy bohužel sám proti sobě. Ale v tomto je lékař bezmocný. Nemyslíte si, že každý člověk má nějakou diagnózu? Ne. Myslím, že na světě je hodně lidí, kteří jsou zdraví, krásní, úžasní. Setkala jste se někdy s případem, že to na vás lidé zkoušeli hrát? Milionkrát. Ve vězení to zkouší 99 procent vězňů. Pokoušení se prostě tzv. přes psychiatrii dostat ven. Někteří lidé manipulují, simulují. Já mám jednu takovou skupinu, které si říkám „Bojovníci o invalidní důchod“. Jsou to lidé, kteří si vezmou do hlavy, že by mohli dostat invalidní důchod přes psychiatrii a jdou si tvrdě za tím. Vymyslí si nemožné. Někdy jsem schopna se tomu usmát, ale v podstatě je to smutné. Bohužel, v dnešní době má s tímto zkušenost nejen psychiatr. Potkáváte různé lidi, jste i soudní znalec v oboru psychiatrie. Dostala vás někdy práce do situace, že jste se bála? Nemůžu říct, že jsem se bála. Lidi se nějak chovají, protože se zrovna ocitli v situaci, kdy své chování potřebují, hodnotí jako jediné správné, a nebo někdy za své chování  vůbec nemůžou a jsou ovlivněni psychickým onemocněním. Ale přiznám se, že situace, kdy pacient přinesl zbraň do ordinace a oznámil mi, že se s ní zastřelí tady přede mnou, nebyla vůbec příjemná. Naštěstí jsme to oba zvládli. Máte hodně pacientů? Ano, asi jako každá jiná psychiatrická ambulance.  Dva měsíce jsme teď měli stop na nové pacienty a beru jen ty geronto pacienty a alkoholiky. Ale je to kvůli tomu, že spektrum pacientů se změnilo. Předtím to byla skutečně ta ona tzv. velká psychiatrie. Bludy, halucinace, deprese, suicidia, závislosti, demence, organické poruchy a teď jsou to již zmiňované reaktivní úzkosti. Co dřív řešili přátelé a faráři, tak se dnes přenáší do ordinace. Nedělá vám problém udržet lékařské tajemství? Dělá mně problém jiná věc. Abych si vybavila ten příběh, musím mít dohromady pacienta a jeho dokumentaci, tzv. kartu.  Takže dochází k humorným situacím, kdy potkám své pacienty třeba v obchodě a oni mně začnou něco povídat a já nevím vůbec nic. Zcela jistě mám výraz blbečka, odpovídám neutrálně ano, aha, určitě, chápu. A skutečně nevím, jestli pána, nebo paní znám z tenisu, z papírnictví, nebo je to můj zubař. Zrovna toho jsem se v kině zeptala, jestli je vše v pořádku. On se ptal ale stejně blbě, prostě jsme se vzájemně nezařadili, ani jeden. Ale vážně. V momentě, když zavřu dveře ordinace, vše tam zůstává.   Když jsem za vámi šel, říkal jsem si, že v ordinaci uvidím pohovku jako ve filmech, ale vy vlastně nejste psycholog. Nicméně, lehají si v dnešní době ještě pacienti na gauč? Myslím, že pokud se někdo zabývá vyloženě jen psychoterapií, nebo je psycholog a dělá tu echt psychoanalýzu, tak to tak může být. I když si myslím, že tu klasickou psychoanalýzu dnes už dělá málokdo, protože je dlouhá. Trvá roky. Potřebujete na ni čas a hlavně trpělivého, inteligentního a spolupracujícího klienta. A dnes? Vždyť všichni někam stále spěchají. Jak jsem vám říkala příklad s tím smutkem, že lidé nemají čas smutnit, tak to proto, že už zítra musí být v pohodě, aby mohli fungovat a vydělávat peníze. Současný svět je založený na výkonu. Dobře, zkusím ještě druhou variantu, jak si představuji psycholéčbu. Ahoj, já sem Michal a jsem alkoholik. Funguje to takhle i ve vaší skupině? (směje se) Skoro. Přijďte se někdy povídat. Můj výcvikový psychoterapeut říkal, že dobře sestavená skupina funguje jako jeden organismus. Podrží se, pohádají, vyléčí se, ale stále to má jeden směr. Třeba jdeme hrát celá skupina tenis. To je terapie? Já už mám tu skupinu dvanáct let, takže spoustu lidí znám a oni se také znají navzájem. Jsou taková dobrá parta, že si takovéto akce můžeme dovolit. Většina, dejme tomu 90 procent, projde nejdřív ústavní léčbou, a u mě se doléčují. Ale jsou i tací, co to zvládli bez ústavní léčby, že naskočili do skupiny a vyléčili se. Někdo chodí jednou za měsíc, někdo za dva týdny, někdo pravidelně každý týden. Když přijde někdo nový, třeba nechce mluvit, jak dlouho to trvá, než začne komunikovat. V naší skupině? Tak tři minuty. Všichni ho okamžitě vyzpovídají, vládne tam dobrá atmosféra. Všichni se smějí. Někdy mají dokonce i toxi řeči, kdy začnou vzpomínat na dobu, kdy pili, což je zakázané. Ale naše skupina je fakt strašně dobře naladěná a přitom si myslím, že jsme odvedli velký kus práce. Ale vždycky se všechno určitě nepovede? To ne, umřelo nám tady pár lidí, opravdu se upili. Měli za sebou třeba tři ústavní léčby a stále pili. Další skupina jsou hráči na automatech. To je spirála smrti, když se dostanou do dluhu, který nejsou schopní řešit a končí to sebevraždou. Jak jsem říkala, nedá se pomoct každému. Ale četl jste Kena Folletta? Historické romány Na věky věků a Pilíře země. Lidi ve středověku vnímali smrt jako přirozenou součást života, jako něco, co k životu zcela neodmyslitelně patří. Vypořádávali se s ní jinak, než my. Mně samotné to hodně pomohlo, tuto myšlenku nějak uchopit a pochopit. Ale pokaždé, když dojde na úmrtí, jsem samozřejmě smutná. Přitom jako člověk mi připadáte, že ani nedovedete být smutná. Vždyť se celý rozhovor smějete. Myslím, že mám takový dar, že působím pozitivně. Když pak ale já někoho žádám o pomoc, že jsem smutná, tak mi nikdo nevěří. Na jednu stranu je to dar, na druhou stranu prokletí. Jak vám je, když za pár let vidíte vyléčeného pacienta? To nemusí být ani za pár let. Maminka má doma dvě děti, pětiletý a tříletý, a pláče, že se o ně nezvládá starat. Že je špatná matka a zavinila všechno možné. Nejlepší by prý bylo, kdyby tady nebyla. Tak si ji za tři týdny pozvete na kontrolu a vidíte, že je lepší. Ona pak za šest týdnů přijde i s manželem a přinesou kytku. Najednou ta holka září, děti má načančané a říká vám, že takhle dobře se v životě necítila. V tu chvíli si řeknete: Ty jo, to je pecka. A to jí pomůžete vy nebo prášky? Léky. Ale musíte jí dát ty správné. Musíte to umět vybrat. Na dnešním trhu je obrovské množství antidepresiv, antipsychotik, anxiolytik a různých kombinací léků a já je musím v tom pacientovi trošku cítit, proto ho musím vyzpovídat a snažím se zachytit takové ty jemné niance, jeho osobnost a podle toho nasadit léky. Proč jste se stala „cvokařem“? Už ve čtvrťáku na škole jsem na psychiatrii dělala brigádu celé prázdniny, tak jsem si říkala, že by to mohlo být ono. A také nemám ráda krvavé obory. Tímto vyjadřuji obdiv všem chirurgům. Bolí vás někdy hlava? Ne. Mě bolí nohy. Většinou po nedělním běhu. Vím, že hodně sportujete. Tak vypínáte? Ano. Nejdřív jsem jezdila dálkové dostihy. Mám doma šest sportovních koní. V minulosti mi ale můj milovaný tragicky zahynul. Koupila jsem si sice pokrevné hříbě, které mělo jeho geny, ale už jsem k němu tak nepřilnula. A tak jsem v roce 2012 začala běhat. Po nějakém sedmém kilometru se mi ty myšlenky v hlavě krásně uklidní, že při běhu přicházím na spoustu věcí. Sport je podle mě absolutní vyrovnávač všeho. V zimě bych ráda sestavila skupinu obyčejných, třeba trochu obézních lidí, kteří by kombinací psychoterapie a sportu chtěli změnit svůj životní styl. Třeba se vám moje nová skupina předvede na jarním trutnovském půlmaratonu. Těšíte se? Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz foto: Miloš Šálek, Michal Bogáň

Nahoru