Trutnov

Zpěvák a výtvarník Milan Cais: Někdy to jedním kanálem říct nejde, ale jde to tím druhým

Mít vernisáž a koncert v jeden den. Je to pro vás něco výjimečného? Je to svým způsobem výjimečné. Vlastně je to úplně poprvé. V Opavě, kde byla první destinace této výstavy, jsem měl také koncert, ale nejdřív byla vernisáž a teprve až pak, asi za dva dny, jsem se tam vrátil koncertovat. To jste mě trošku překvapil. Myslel jsem si, že to míváte schválně vymyšlené tak, abyste to vzal, jak se říká, jedním vrzem? Ne, ještě nikdy jsem to takhle nedělal, je to moje premiéra. I když je to vlastně nasnadě, protože lidé mě vnímají spíš přes tu kapelu. V galeriích, kde se mnou dělají výstavu, chtějí její program nějakým způsobem ozvláštnit, tak mi koncerty nabízejí, ale skloubit časově se to podařilo až tady. Jaký byl ten váš Den D? Ze začátku byl takový zvláštní. V pět ráno jsem se probudil a nemohl jsem usnout. Pak jsem ale ještě zabral a zaspal jsem. Na devátou jsem měl domluvený sraz s Paulinou (Skavovou - pozn. red.) tady v kavárně, ale ten jsem nestihl. Když jsem pak přišel, trošku jsem se rozčílil kvůli jedné věci. Ten den nezačal úplně nejlíp, ale jak jsme potom dolaďovali popisky, nasvětlovali a dělali různé další doťuky, už jsem cítil takový klid. Věděl, že je všechno nainstalované. Odkdy jste v Trutnově? Spal jsem tady už od pondělí, výstavu jsme instalovali dva dny. Povedla se instalace podle vašich představ? Galerie v Uffu pro mě byla hrozně instalačně problematická a nestandardní a tím dost zajímavá. Jsou tady sloupy, průhledy jsou složité, takže ten prostor je stále něčím rozsekaný. Navíc je tu dřevěná podlaha a já mám většinu věcí dřevěných, takže dřevo se dřevem moc nekontrastuje a trošku to tak vypadá, že vyrůstá z podlahy. Bylo docela složité najít klíč k instalaci, a tak mám velkou radost, že se to nakonec podařilo. Museli jsme sem přivézt ještě nějaké starší věci, abychom to naplnili, protože je tady větší prostor, než kde byla výstava předtím. Jsou to ty kazety, metro, nemocná socha a portréty, které jsem dělal na sympoziu v Mikulově. Právě kazety mě zaujaly asi nejvíc. Jak jste přišel na takový nápad? Kazety jsou vytvořeny z kusů nábytku z mého teenegerského pokoje. Jednou jsem přijel na chatu, kde už byly rozmlácený na desky a připravený na spálení. Když jsem ale na těch deskách uviděl staré samolepky a moje dobové záznamy, evokovaly mi vzpomínky na dětství a řekl jsem si, že to přeci nemůžu dopustit, aby se spálily. Vyčlenil jsem si je a věděl jsem, že z nich musím něco udělat. V mém pokoji byl tenkrát peřiňák a na něm jsem měl magneťák, ze kterého jsem si před spaním pouštěl z kazet muziku. Tak mě napadlo, že tu vzpomínku zhmotním ve formě těch velkých kazet. Kolikátou výstavu už pořádáte? Takhle samostatnou? Nebylo jich moc, myslím, že by se to vešlo tak do desíti. A koncert bude kolikátý? To by se vešlo do pěti set? Jak dlouho už hrajete? Hrajeme od roku 1988, což je už strašně dlouho. Dvacet osm let. Ale na druhou stranu jsme  kapela, která hraje docela střídmě. Snažíme se si z těch koncertů dělat zážitek i sami pro sebe. Takže jsme měli třeba léta, kdy jsme hráli za rok pět deset koncertů. Na druhou stranu ale byla i doba, kdy jsme zahráli třeba sto třicet. Ale když o tom tak přemýšlím, tak těch koncertů bude určitě víc než pět set. My jsme vlastně byli ještě děti, když jsme začínali. Je pro vás těžší vymyslet nějaké výtvarné dílo nebo složit písničku? To se nedá takhle úplně porovnat, ale je zajímavé si uvědomovat, že když mám něco na srdci, a chci něco sdělit, mám vlastně dvě platformy, kudy to může jít ven. A někdy to jedním kanálem nejde a jde to tím druhým. To je strašně zajímavá věc a zjistil jsem to teprve nedávno. Třeba to téma dveří mám v hlavě přes dva roky a samozřejmě jsem se pokoušel nejdřív napsat nějakou píseň, respektive text. Ale moc mi to nešlo. Když jsem si to druhý den přečetl, tak se mi to už moc nelíbilo. Pak jsem se ale tím tématem začal zabývat vizuálně a najednou to šlo krásně. Letělo to jako šíp. Když má člověk jednu možnost vyjádření, je to někdy složitější. Já mám v tomhle vlastně trošku schizofrenní výhodu. Navíc jsem Blíženec, takže to mám i duálně ve svém znamení, že potřebuji dělat víc věcí najednou. (smích) A daří se, že? V poslední době zjišťuji, že čím jsem starší, tak je pro mě problematičtější dělat dvě věci na ráz. V danou chvíli se potřebuji mentálně soustředit jen na jednu věc. Výstavě předchází třeba půl roku přemýšlení a urovnávání si věcí, a kdybych do toho měl dělat desku, tak toho nejsem schopný. Jakmile mám ale věci na výstavu vymyšlené a přichází na řadu takzvaná pracovní a výrobní část, kde už se mozek tolik nezapojuje, můžu se vyhrnout třeba na skládání nějaké písně. Jako Tata Bojs jste v Trutnově několikrát zahráli na festivalu. Jak se vám tady líbilo? Je to krásný festival v podhůří, za ta léta jsme tady byli několikrát. Pro mě je to speciální festival v tom, že se v té kotlince vždycky sejdou v publiku i na podiu lidé napříč hudebními žánry, ale přesto tam nějakým záhadným způsobem funguje symbiotická atmosféra. Nevím, čím to je, ale cítím to tam. Vzpomenete si na vaše poslední trutnovské vystoupení? Ano, ale to nebylo na festivalu. Před měsícem jsem si zahrál tady v Uffu na Sletu bubeníků. Byl to koncert na sezení, takže dnes z toho budu mít trošku jiný pocit. Těším se na to. Je to zajímavý sál a vůbec ta budova mi přijde hodně zajímavá. Zpívající bubeník je hodně nezvyklé spojení. Jak jste se jím stal? Ani nevím. Postupně to tak vyšlo. Nejdřív zpíval Mareček, náš původní kytarista, úplně na začátku v devadesátých letech a já jsem jen tak občas něco přizpěvoval. On pak odešel z kapely a nikdo další neměl hlas, tak jsem začal zpívat já, až se ze mě stal najednou hlavní zpěvák. Nikdy jsem si to přitom nepředurčil, že budu zpívat. Nikdy jsem to nestudoval, stejně jako hru na bicí. Prostě to přišlo těmi roky. Jak stále hrajeme, tak se člověk leccos naučí. Jak jste si užil dnešní koncert? Jsem z něj hodně unavený a takový zmožený, bolí mě ruka, namohl jsem si loket, ale byl to krásný koncert. Úplně jsem se tetelil. Z lidí jsem cítil dobrou energii. Bylo to bezvadné. Mám dnes takový hezký den. Nestává se mi často, abych mohl ty dvě stránky svojí osobnosti v jeden den takhle vychrlit na lidi. Co všechno na koncertě zaznělo z vašeho hudebního repertoáru? Zahráli jsme dost zvláštních písní, které jsme přes léto skoro vůbec nehráli. Bylo tam dost vzpomínek na stará alba. Toreadorskou otázku moc nehrajeme, vlastně ani Radioamatéra jsme v poslední době moc nezařazovali, takže ten playlist byl trošku jiný, než co jsme hráli přes léto. V jedné písničce jste do toho vnesl i trošku francouzštiny… To je písnička o tom, že pomocí hudby se můžete přenést v čase a prostoru. Hudba je tak magická, že to dokáže. A navíc jde v ní o vztah dvou lidí a to už se pak dějí věci (smích). On se jako teleportuje z Vítězného náměstí k Vítěznému oblouku, kde na něj v kavárně čeká ona a vedou spolu dialog. Máte to naučené jen do písničky nebo umíte francouzsky? Já moc francouzsky neumím. Učil jsem se na škole a chvilku jsem se i docela domluvil. Naučil jsem se ten jejich přízvuk, ale kdyby tady teď vedle mě stáli Francouz nebo Francouzka a něco mi říkali, tak bych jim nejspíš vůbec nerozuměl. V závěru koncertu jste na jednu písničku přelezl z pódia do hlediště. Děláte to běžně? Nebývá to vždycky. Někdy se to děje, někdy ne. Je to podle toho, co cítím z lidí, jací tam jsou, jak se na mě dívají. Jak se na vás dívali v Trutnově? Dneska se dívali dobře, vpředu tam bylo spousta krásných holek, které mě vyprovokovaly, tak jsem šel za nimi. (smích) Jaký rok mají Tata Bojs za sebou? Krásný. Před týdnem jsme měli takový výjimečný koncert ve Fóru Karlín se symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, asi půl roku jsme se na to připravovali. Byl to strašně složitý projekt. Celé se to nahrávalo a bude z toho i deska. Osmdesát lidí na pódiu, orchestr, my, zkoušky, blázinec. Všechno se muselo povést, takže se dostavil i takový ten stresíček, když člověk ví, že půlroční práce směřuje k jednomu okamžiku. A podobné je to vlastně s výstavami. Připravujete ji třeba rok a pak je vernisáž. Koncert dopadl nad mé očekávání skvěle. Krásný závěr roku. Teď nás ještě čeká pár koncertů v prosinci a už se těšíme na Vánoce. Letošní léto jsme na koncerty měli bohaté. Co očekáváte od příštího roku? Myslím, že příští rok bude takový koncertně klidnější, protože pak nás v roce 2018 čeká třicetileté výročí. To bude šílenost a na oslavy budeme muset něco vymyslet. No a pomaličku možná budeme dělat nové písničky. Už jsme si s klukama říkali, že jsme se dlouho nesešli, abychom něco vymýšleli. Michal Bogáňmichal@trutnovinky.czfoto: Jan Bartoš

Nahoru