Trutnov

Životní krédo otce trutnovské gymnastiky: Pochvala je mnohem účinnější než trest

Zvládnete stále ještě v tomto věku nějaký gymnastický prvek? Udělám kotrmelec a stále mám poměrně dobré břišní svaly, tak vám něco ukážu. (V obýváku si lehne na zem, natáhne se a poté se rozhoupe jako kolébka a vyhoupne se do stoje.) V padesáti jsem dělal ještě salto. Teď už mám ale mizerná ramena, takže třeba žehličku nezvednu výš než do výše ramen. Vzklopku z lehu už taky nedám. Ta ramena u mě dostala vážně hodně zabrat. Jednak jsem si je poničil tím posilováním - rozpory na kruzích, a jednak i tím, když jsem dělal děvčatům záchranu při cvičení. Víte, když se například dělá na žerdi výskok do vzporu stojmo a podmet, tak je musíte držet jednou rukou pod ramenem a druhou kotníky. A když těch holek máte dvanáct a každá si to zkusí desetkrát, vykonáte ten pohyb sto dvacetkrát. Takže i trénink se na mně dost podepsal. Které náčiní patřilo k vašim oblíbeným? Já jsem měl nejradši hrazdu. V té době, kdy jsem cvičil a závodil, jsem měl dojem, že mám úžasně lehké tělo. Když jsem si vyskočil na hrazdu a rozhoupal jsem to, tak jsem si užíval takový ten slastný pocit. Ostatní náčiní jsou spíše silovější charakteru, hlavně ty kruhy nebo kůň, kde si člověk pořád musí hlídat těžiště. Hrazda se mi moc líbila. Co jste na ní uměl? Z těch vrcholových prvků, které v té době byly vrcholové, jsem zvládl téměř všechno. Ale musel jsem se to naučit sám, protože jsem neměl trenéra. V Hradci Králové jsem si při střední průmyslové škole našel partu asi třicetiletých kluků, kteří cvičili jen tak ze zájmu, tak jsem chodíval s nimi. Jelikož jsem míval úspěchy, tak i pan ředitel průmyslovky mi dovolil, abych si místo vyučování šel sám trénovat do sokolovny. Proč jste neměl trenéra? No, protože žádní nebyli. (smích) Byli trenéři v Praze, Brně, Olomouci, ovšem v Hradci Králové nebyli. Základy gymnastiky jsem dostal na základní škole v mé rodné Libáni od pana učitele Pavlíčka, který sám zřejmě také dělal gymnastiku. Dokázal udělat vzepření tahem souruč na kruzích. Ukázal nám to a já jsem to po něm hned udělal. On mě to v Sokole naučil tak, že jsem potom vyhrával všechny okresní a krajské přebory. Na přeborech republiky jsem byl nejlépe šestý, ale ti ostatní kluci tam měli trenéry. Přesto v roce 1955, kdy vám bylo osmnáct let, jste se stal členem národního výběru, který bychom dnes nazvali juniorskou reprezentací… Vzpomínám na to rád. Reprezentovali jsme v tehdejší NDR v Erfurtu, kde jsme vlastně Němce učili, co je to gymnastika. Oni si nás fotografovali a sbírali různé materiály, aby nás potom dost převálcovávali. To ale byla jiná éra. To už jste ale nezávodil, protože v tomtéž roce 1955 jste musel gymnastiky nechat kvůli problémům se srdcem. Co se vám stalo? Byla to myokarditida po angíně. Já jsem měl několikrát po sobě angínu a v té době se zrovna zavádělo EKG, které přišlo i na internu do jičínské nemocnice. Já jsem tam ležel, doktoři si to na mně vyzkoušeli a ejhle něco tam objevili a hned mně zakázali sportovat. Dodnes jim to ale zazlívám, protože gymnastika není náročná na srdeční činnost. Je to krátkodobý výkon, který trvá tak asi minutu. V té době jsem ale doktory poslechl. Nicméně, stejně už jsem pak na cvičení neměl čas, neboť v té nemocnici jsem poznal jednu zdravotní sestřičku, ta mě nabalila a v roce 1957 jsme měli svatbu. Povím vám, ale jednu příhodu, jak se mi pak na vysoké škole povedlo udivit jednoho asistenta na tělocvik. Kluci mi říkali, jak je morduje na bradlech a že po nich chce kotoul nazad. Tak jsem tam za nimi přišel a prsknul jsem jim tam nějakou tu svou celou, v té době ještě „špičkovou“ sestavu. A ten asistent na mě zíral, že kdo jsem a proč nechodím na tělocvik. Já jsem byl ale od tělesné výchovy osvobozen. Jako trenér jste pak alespoň využíval svých nabytých dovedností? Já jsem si na tom právě zakládal. V širokém dalekém okolí jsem byl jeden z mála trenérů, který dokázal svým cvičenkám ten cvik předvést. A to samé jsem dělal, když jsem byl na nějakém školení. Ještě ve čtyřicítce jsem vyskočil na nářadí a ten cvik předvedl. I akrobacii. To už jste ale také dávno žil v Trutnově, kde jste od roku 1962. Jak na to vzpomínáte? Já jsem byl do Trutnova nucen nastoupit do práce na umístěnku, pracoval jsem na zemědělských investicích. Když jsme se sem s manželkou přistěhovali, Trutnov se nám vůbec nelíbil. Bylo to ošklivé město, my jsme byli oba z Jičína zvyklí na krásně upravené. Pamatuji se, že se tady zrovna zatruboval náhon ve Vodní ulici, na Struze byla špatná dlažba a všude byly oprýskané domy. Dostali jsme byt v Bulharské ulici, v té době už jsme měli tři děti. Byl to byt bez záchodu, na něj jsme museli chodit do sousední ulice. Důvodů se našlo víc, proč se nám v Trutnově nelíbilo. Jak jste se tady dostal ke gymnastice? Manželka byla aktivní zdravotní sestra a jednou přišla ze schůzky Červeného kříže, že v pionýrském domě končí u kroužku sportovní gymnastiky nějaká Barbora Buriánková, která se musela odstěhovat. A že tam po ní zůstává šest nadaných šestiletých holčiček a hledá se někdo, kdo by se jich ujal. Tak jsem do toho šel. Ovšem už předtím jsem se svými dětmi a jejich kamarády, které jsem posbíral po ulici, chodil, když bylo ošklivo, do tělocvičny na druhé devítiletce a tam jsme metali kotrmelce. No, těch šest holčiček pro mě ale bylo málo, tak jsem přijal další. Avizoval jsem, že potřebuji i trenéry, které jsem získal z řad rodičů. Nakonec se to rozrostlo tak, že jsme měli ve výcviku hodně přes dvě stě dětí a současně jsme zaplňovali tři tělocvičny. Dokonce mnoho let jsme vítězili v celostátní soutěži o nejlepší oddíl. Nebyli jsme nejlepší ve výsledcích, ale byli jsme nejlepší v tom, že jsme měli nejvíce členů a trenérů. Já jsem si totiž nikdy nezakládal na tom, abychom vyhrávali. U mě byla prvotní radost práce s dětmi a držet děti při nějaké činnosti, protože to má úžasný výchovný smysl. Jakýkoliv sport. Dokonce vůči gymnastice bych měl i výhrady. Jaké? Je to sport, který se dělá uvnitř v tělocvičně. I v létě. Ruce si patláte magnéziem a všechen ten prach víří kolem vás, když padáte do duchny. Venku se nedá trénovat? Všechno se dá, ale má to jeden háček. Když se pohybuje v prostoru, tak potřebujete mít nějaké orientační body, což v místnosti máte. Když se ale motáte na kladině v přírodě ve volném prostoru, ztrácíte jistotu orientace, kde se zrovna nacházíte. Ale třeba v Hradci Králové jsme hodně cvičívali venku, tam se mi to líbilo, protože se na nás chodilo dívat i hodně holek a já jsem byl hvězda. Cvičení venku se jinak praktikuje, když se dělají třeba letní výcvikové tábory. Ne každý má ke gymnastice vlohy. Jak jste zjišťovali, kdo je má a nemá? Vypracovali jsme si takový systém zkoušek. Když jsme po mateřských školách zveřejnili, že budeme dělat výběr, tak nám dorazilo do tělocvičny třeba sto dětí. Nechali jsme je chodit po jednotlivých stanovištích a trenéři zapisovali body. Z té stovky jsme pak vybrali dvacet dětí, se kterými jsme celý rok pracovali. Je to hezká práce, člověk za to nemusí brát ani žádnou odměnu. Ale je potřeba umět děti pochválit. To je taková moje pedagogická zásada, ke které jsem nabádal ostatní trenéry, když jsem jim přednášel na školení. Pochvala je mnohem účinnější než trest. Pochvala posiluje žádoucí chování, zatímco trest potlačuje nežádoucí chování. Je to vlastně jeden z hlavních motivů lidské činnosti. Na prvním místě je samozřejmě motiv zachovat si život. Už na druhém místě je ale u hodně lidí motiv - „být kladně hodnocen“. Ani si neuvědomujete, co všechno dělá člověk proto, aby byl kladně hodnocen. Trenér by se měl snažit, aby každé dítě, které odchází z tréninku, odcházelo s pocitem úspěchu. I když se někomu něco nedaří a dítě je třeba nenadané, tak mu dejte na závěr takový cvik, který ovládá, i když je ten cvik primitivní a pochvalte ho za to. Zaručuji vám, že se na další trénink bude těšit. Vašima rukama prošla spousta svěřenkyň, kdo vám nejvíce utkvěl v paměti? Bylo jich hodně a všechny jsem je měl rád. Talentované cvičenky byly třeba Uršula Langová a Jana Malá. Nikdy ale nezapomenu na to, jak tyhle dvě, když jsme přijeli na závody, byly jako zmoklé slepice. Úplně ztratily sebevědomí, jednou mi dokonce v Praze z tělocvičny utekly a odjely domů. V tréninku cvičily rády a šlo jim to, ale na závodech třeba selhaly. Já jsem ale nikdy netoužil po nějakých vynikajících výsledcích, spíš jsem chtěl, aby nás bylo dost a aby si dost dětí přivonělo ke gymnastice. Už znovu opakujete, že jste si nezakládal na výsledcích. Dosáhli jste přesto v oddíle i větších úspěchů? Nebylo to nic moc. Nejlepší výsledek jsme měli na mistrovsví republiky v Mladé Boleslavi, kde byla Svatka Kozáková šestá a Eva Rudolfová osmá. V té době jsme získali ke spolupráci jednoho baletního mistra z Národního divadla, který nám udělal choreografii na prostná. To bylo něco úžasného, protože tenkrát se s nimi ještě takhle nespolupracovalo. Díky tomu jsme získali větší úspěchy. Měl jsem v kolektivu i jednu trenérku, která byla hodně ambiciózní. V oddíle to vyvolávalo takovou nezdravou rivalitu. Vybírala si jen ty nejtalentovanější dívky a s nimi se snažila uspět. Brala si příklad jinde, ale dařilo se jí, to musím uznat. Jednu cvičenku dostala až do střediska vrcholového sportu. No, jenže ona se nám pak vrátila s poškozenou páteří, z toho jak tam byly gymnastky přetěžované. Kdo chce ve vrcholovém sportu dojít daleko, tak ale často musí jít až za hranici, nemyslíte? Já vám to řeknu takhle. Na vrcholový sport se rád dívám, ale nejsem jeho ctitelem, protože v současné době je na prvním místě právě úspěch, tedy peníze. Až někde vzadu je nějaký zdravotní stav člověka. Sport už není rozhodně na prvním místě jako prostředek pro zdraví. Co si myslíte o tom, že na velkých světových akcích reprezentují mnohdy hodně mladé, dejme tomu, čtrnáctileté dívky? Já jsem proti tomu. Nelíbí se mi to. Ženskou gymnastiku mají dělat ženy a tomuhle ať se říká juniorská nebo mládežnická gymnastika. Na jednu stranu je to hezké podívání, ale je mi krušno při představě, jaké úsilí a dřinu to dítě muselo gymnastice obětovat. A není to oběť pro tu dívku samotnou, která sice bude mít nějaké medaile, ale dítě je obětováno obrovské ctižádosti trenérů, funkcionářů i rodičů. Varuji všechny trenéry před ambiciózními rodiči, s nimi je velmi špatná spolupráce. Dítě bývá jen prostředek pro jejich uspokojení. Je úžasné, co člověk dnes v gymnastice dosáhne, to se nám kdysi ani nesnilo, ale je zatím skryto hodně smutných příběhů. Viděl jsem třeba tréninky rumunských gymnastek, které byly fyzicky trestané. Když se jim něco nepovedlo, dostaly facku. A to se dělo i na závodišti, třeba u Číňanek. Já jsem holkám vždycky říkal, že když jdou na závody, tak se musí vnitřně soustředit.  Nemyslete na nic jiného, seďte na lavičce, zavřete oči a představujte si, jak tu sestavu zacvičíte. A jak ji zacvičíte co nejlíp. Nesmíte si říkat, že nesmíte spadnout, protože když si to stále budete opakovat, tak si tím budete připomínat to padání a určitě spadnete. S jakým zaujetím jste jako gymnasta třeba sledoval olympijské úspěchy Věry Čáslavské? Samozřejmě jsem to prožíval. Když už pak nezávodila, byla dvakrát i u nás v Trutnově. Přijela se podívat na trénink. Já jsem ji znal osobně, ale ona na mě asi pak zapomněla, protože těch lidí kolem sebe poznala hodně. Byla tady i Eva Bosáková. Přijela se svým klavíristou a učila nás novou rozcvičku. Trutnovská gymnastika letos slaví 50. výročí. To vás jistě musí hřát u srdíčka, že? Naplňuje mě to velkou radostí, že to má pokračování. A ještě víc mě těší, že to pokračuje díky tomu, že se gymnastice věnují mnohé moje někdejší cvičenky. Takový byl i můj původní záměr. Proč se gymnastice věnovat? Podle mě by si měl gymnastikou projít každý adept na sport. Je to více méně všestranný sport. Musíte dobře běhat, abyste měl nějakou kinetickou energii na přeskok. Zatěžujete všechny svaly v těle. Gymnasté visí, vzpírají se, odrážejí se rukama, nohama, mají dobrou prostorovou orientaci. Je to opravdu velmi dobrá všeobecná průprava. Když vidíte skokany o tyči, tak dost jich právě začínalo s gymnastikou. A jak jste s gymnastikou, myslím tím trénováním, skončily vy? Abych vám řekl pravdu, tak jsem toho nechal v nějakých pětapadesáti, protože mě to přestalo bavit a chtěl jsem se věnovat ještě jiným věcem. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz foto: Miloš Šálek, archiv Václava Hejzáka

Nahoru