Trutnov

Život bez kola si nechci představit, vypráví Jan Slavíček

Honzo, zajímalo by mě, kolik kilometrů jsi ročně najezdil v době, kdy jsi ještě aktivně závodil? Za rok jsem měl, dejme tomu, 20 tisíc na silnici plus nějakých 250 hodin na bajku, takže v součtu to dělalo nějakých 25 tisíc až 28 tisíc. Myslím si, že dnes závodníci trénují většinou méně. Takové objemy už se nejezdí. Závody se zkrátily a jsou mnohem intenzivnější, a tak i trénink je intenzivnější. Pro nás nebyl problém, abychom jeli na tři týdny na Kanáry a odjeli tam 3200 kilometrů. V dnešní době se tohle závodníkům už tolik nechce. Cyklistika je v tomto směru specifický sport, že se to musí na kole fakt odšlapat? Neexistuje nějaká jiná alternativa? V dospělosti je to přesně o tomhle. Čím je závodník starší, tím větší úlohu hraje speciální příprava. Ostatní sporty jsou více méně doplňkem nebo kompenzací. Je to stejné jako s auty - objem ničím nenahradíš. Když si někdo myslí, že bude chodit běhat, na běžky, do tělocvičny a najede k tomu deset tisíc kilometrů, a že s tím prorazí v elitě, tak to se prostě nestane. Jo, bude sice všestranný, ale na to, aby byl špičkový závodník, to stačit nebude. Nedá se s tím nic dělat a musí se to odsedět na kole. To znamená vyčlenit si na kolo i více času, že? Časově je to opravdu hodně náročné. Závodníci v dospělé kategorii by měli odjezdit kolem tisíce až jedenáct set tréninkových hodin za rok. Trénink na kole na hodinu a půl nebo dvě hodiny, když jde o silniční trénink, ne že by neměl smysl, ale není dostatečný. Plavci třeba trénují hodinu ráno, hodinu odpoledne, možná déle, nevím. Hokejisté se sejdou na hodinu a půl za den a tím to hasne. Ale cyklistika je jinačí. Pokud za den v přípravném období neodjedeš čtyři pět hodin, tak trénuješ málo. Tak to prostě je. Nikdy jsi neměl období, že bys to kvůli tomu chtěl zabalit? Naopak, mě to do dneška baví. Jsem člověk, který potřebuje pohyb ke svému životu. Když mi někdo řekne, že musel na trénink, tak ho nechápu. Já jsem na trénink nikdy nemusel, vždycky jsem se těšil. Ale je pravda, že lidé mi často říkají, že já to mám trošku jinak. Jiná možnost ale není. Když chceš být špičkový, musíš trénovat. Když nemůžou dva dny na trénink kvůli tomu, že je špatné počasí, nebo že jsou nastydlí, a nejsou z toho nervózní, tak je něco špatně. Kdy jsi začal jezdit závodně? Ve třinácti. Nebylo to pozdě? Na cyklistiku to není pozdě. Začal jsem ve starších žácích. Ovlivněné to bylo i tím, že tenkrát byl docela problém s materiálem, vůbec ho sehnat, aby se dalo na čem jezdit. Do té doby jsem hrál fotbal a ping pong, takže jsem měl nějakou sportovní průpravu.  Opravdu si nemyslím, že to bylo pozdě. Teď je mi sedmačtyřicet a furt mě to baví. Dokážeš si představit život bez kola? Pochopitelně, pokud by člověk nemohl z nějakých zdravotních důvodů, tak ano, i když by mi to dělalo velké problémy. Pokud ale budu funkční, tak si to určitě představit neumím a ani nechci, protože ten sport mě udržuje v kondici jak fyzické, tak psychické. A ještě ti vydělává na živobytí, takže jsi jedním z těch šťastných, co dělá to, co ho baví? Myslím, že takhle šťastný by měl být každý člověk. Nemyslím si, že by lidé měli obecně dělat něco, co je nebaví. Pokud to dělají, tak něco ve svém životě udělali špatně a měli by se nad tím zamyslet. Když člověk najde to, co mu jde, tak by se tím měl zabývat a prosadit se. Je pravda, že zrovna nemusí být lehké se tím uživit, ale to není ani tím sportem. Já jsem si však v závodění zvykl překonávat překážky a zjistil jsem, že v životě není nic zadarmo. Snažím se fungovat v oboru, který je mi nejbližší. Kdyby to nešlo, asi bych musel dělat něco jiného. Ale zatím to jde, že? Jsi manažerem úspěšného týmu, který jsi v roce 2000 založil v Kolíně. Jak se to událo? Na sklonku své závodnické kariéry jsem založil oddíl, kam přišlo pět kluků, které bavilo jezdit na kole. S těmi jsem začal a postupně jsem se potkával s dalšími lidmi. Vybudoval jsem i nějaké funkcionářské zázemí klubu. V současné době je výkonnostní skupina asi o dvaceti lidech a pětadvacet dětí je v přípravce v Kolíně. Ten úplný vrchol je šest lidí, kteří jsou v UCI týmu s podepsanými smlouvami. Tady v Trutnově máme tréninkovou skupinu juniorskou, kde jsou junioři plus jeden kadet a kadetka. Hned od začátku jsme měli kliku, že jsme potkali špičkové závodníky, se kterými mělo smysl dělat. Jedním z nich byl i Jaroslav Kulhavý, jenž byl v týmu v době, kdy se stal juniorským mistrem Evropy i světa. Tušil jsi, že se prosadí mezi světovou elitu? Možná, že dokážu ten talent odhadnout. Jarda byl určitě výborný kadet, nevím, proč ho neoslovil někdo jiný. Tak jsem to udělal já. Věřil jsem, že to je člověk, který má od Pána Boha naděleno. Kdyby neměl být mistrem světa on, tak nevím kdo. Na základě dobrých výsledků v klubu jsi byl jmenován i trenérem reprezentace. Jak vzpomínáš na ty tři roky? Byla to pro mě zkušenost, nicméně moje očekávání to nenaplnilo a skončil jsem na vlastní žádost před olympiádou v Londýně. Přišlo mi, že požadavky na trenéra reprezentačního družstva nejsou ani tak na trenéra, jako spíš na nějakého zajišťovatele výjezdů. Ale nelituji toho, protože se mi zase otevřel prostor pro jinou práci. Rok jsem pak dělal s jedním mančaftem z Moskvy. Souběžně jsem tak trénoval dva týmy. Jak v tvých očích dopadlo srovnání českých a ruských závodníků? Předpoklady jsou všude stejné, všude jsou talentovaní i méně šikovní závodníci. Čeští závodníci jsou mnohem více samostatní, ale na druhou stranu méně disciplinovaní. V Rusku je to zase o tom, že se trenér o závodníky pořád stará jako o děti. Za ten rok ovšem udělali ohromný progres. Je tam i velký finanční potenciál. Být v kuse tři měsíce na soustředění na Kypru pro ně není problém. Jsou na to zvyklí. Naši závodníci by to psychicky nedali, pro ně je maximum dva tři týdny. Kromě toho, že jsi trenér a manažer, věnuješ se také organizování závodů. Jak složitá záležitost je uspořádat závod v dnešní době? Hodně a dá se říct, že je to práce na celý rok. Musíš mít kontakty, koncepci, je to opravdu o tom, že si člověk půjde za svým a investuje do toho spoustu energie. Hodně věcí se nemusí nepovést. Lidé jsou takoví, že si stěžují, málokdy pochválí. Nikomu bych nedoporučil, aby začínal s nulou. Začít pořádat novou akci s tím, že nemáš ohromnou podporu lidí kolem, je cesta do pekel. Kdyby nám například obce při Krakonošově cyklomaratonu nevyšly vstříc a nevytvořily nám takové podmínky, jaké máme, tak by to prostě udělat nešlo. Stejně jako by to nešlo bez spolupráce s policií jak městskou, tak státní. Pokud nemáš silné zázemí pořadatelské ani finanční, zkusíš si to dělat rok dva, dokud máš nadšení. Ale pak si vystřílíš patrony a zjistíš, že to nejde. To ale není váš případ. Závody v Krkonoších už pořádáte docela dlouho, ne? Už patnáct let. Od prvního ročníku Trutnovské 50 až po nejmladší akci, kterou je teď Krakonošův cyklomaraton. Lidé si zvykli do Krkonoš na závody jezdit. Vědí, že naše akce jsou dobře uspořádané, což je věc, za kterou vděčím setkání s Ivanem Vetterlem. Přesně v okamžiku, kdy jsem se přestěhoval do Trutnova. Sedli jsme si jak lidsky, tak názorově. Bez něj bych tady nemohl uspořádat vůbec nic. On je ten, který zajišťuje závody, co se týká organizace pořadatelů a tras. Já se zase starám o marketing a kontakty. Na jaké cyklistické události sezony se vždycky nejvíc těšíš? Těším se na každý víkend, kdy jsou nějaké závody. (smích) Určitě se těším na akce, které nepořádám a můžu si je užít jako účastník nebo fanoušek. Když se jedu projet na závody, je to pro mě vždycky odměna. Anebo se jedu podívat na mistrovství světa na naše závodníky a můžu jim tam jen fandit, protože vím, že budou zabezpečení reprezentačním družstvem. Užívám si to s čistou hlavou. Většina ostatních závodů je pro mě často o práci, zodpovědnosti, povinnostech a starostech. Otázka na závěr. Stále si holíš nohy? Jo, tak třikrát do roka. (smích) Michal Bogáňmichal@trutnovinky.czfoto: Jan Bartoš

Nahoru