Trutnov

Žijte teď a plačte zítra, říká vozíčkář s roztroušenou sklerózou a jel do Santiaga

Kdy a proč vás napadlo absolvovat na vozíčku poutní cestu z Logroňa do Santiaga de Compostela? Někdy v červnu roku 2016 jsme si s poutníkem Petrem Hirschem povídali a já jsem zničehonic pronesl, že bych chtěl vyrazit do Santiaga de Compostela. Zajiskřily mu oči, chopil se této myšlenky, oslovil spoustu lidí, aby se cesta mohla uskutečnit. Myslím si, že je to moje myšlenka, ale jeho dítě. Ve formě podpory na HitHitu se nám sešlo dostatek peněz a 10. května jsme odletěli do Logroňa ve Španělsku. Chtěl jste ostatním hendikepovaným lidem naznačit, aby se nevzdávali? Především jsem jim chtěl dát najevo, že vozíkem život nekončí. Je potřeba se povznést nad fakt, že sedím na vozíku. Mohou si tedy i hendikepovaní plnit své sny? To může úplně každý bez rozdílu. Každý má svůj sen. Co mu brání, aby si ho splnil? Vozík? Myslím, že ne. Vašim vzorem je prý na vozíčku upoutaný britský vědec a kosmolog Stephen Hawking. Proč? Protože je to génius, kterého dostala na vozík amiotropická laterální skleróza, což je progresivnější forma roztroušené sklerózy. Když mu to zjistili, studoval v Cambridge. Tenkrát mu prognostikovali tři roky života. Dnes mu je 75 let. Dosud publikuje, vydává knihy, zabývá se vesmírem… Byl v Santiagu na pouti měsíc přede mnou. Tento člověk nevzdává život, i když je na tom tak, že za něj mluví počítač. Je v tom ohromná životní vůle a síla.  Pouť má přece jenom křesťanský podtext? Jste věřící? Jsem věřící. Byla to vůle pána Ježíše, abych tu pouť vykonal a pomohl ostatním. Cesta do Santiaga není mnohdy jednoduchá pro zdravého člověka, natož pro člověka limitovaného nemocí? Uvědomoval jste si tuto skutečnost? Něco mi napovídalo, že to nebude jednoduché. Kdybych teď řekl, že to bylo snadné, nemluvil bych pravdu. Bylo to náročné nejen pro mě, ale hlavně pro kamarády, kteří mě doprovázeli. Trpíte roztroušenou sklerózou. Mohl byste vysvětlit, o co jde? Jde o proces, kdy můj autoimunitní systém likviduje obal nervových vláken. Tím se nervová vlákna oslabují a obnažují. Vlivem toho jsem přišel o možnost chodit, ochromují se i ruce. Jsem rád, že můžu ještě mluvit a předávat své myšlenky a zážitky verbální formou. Postup nemoci je neustálý, ale v mém případě velmi pomalý. Samozřejmě se to zhoršuje a nevím, jak dlouho to bude trvat. Medicína ale postupuje dopředu, tak uvidíme. Kdy vám byla tato nemoc diagnostikována? To vím zcela přesně. Bylo to v říjnu roku 2003, tedy před čtrnácti lety. Asi půl roku předtím jsem zjistil, že špatně vidím na pravé oko, především při fyzické zátěži. Šel jsem k oční lékařce a ta mi řekla, že mám buď boreliózu, nebo roztroušenou sklerózu. Po vyšetření magnetickou rezonancí na neurologii v Hradci Králové se ukázalo, že na mém mozku bylo šedesát skvrn, což byl nezvratný důkaz roztroušené sklerózy. Co vám proletělo hlavou, když jste se to dozvěděl? Mojí první reakci bylo, že jsem se usmíval. Byl to paradox, ta oční lékařka to označila přesně. Hrál jste aktivně basketbal. Byl hned konec se sportem, nebo jste ještě nějakou dobu hrál? Basketbal byl pro mě zdravou drogou. Když jsem šel se svojí přítelkyní, pozdější ženou, kolem basketbalového hřiště, tak jsem si musel jít zahrát. Když jsem zjistil, že mi nejde házet míčem, natož běhat, byla to pro mě velká ztráta. Musel jsem to ale přijmout, nedalo se nic dělat. Chybí vám sportování? I přes odstup těch let, mi samozřejmě chybí. Mám stažené nějaké filmy a většina z nich je o basketbalu. Co vám pomáhá se s nemocí vyrovnávat snadněji? Vymýšlím bejkárny. Například? Pouť do Santiaga de Compostela. Vy jste svému kamarádovi, známému poutníkovi Petru Hirschovi řekl: S kolečky život přeci nekončí. Co jste tím myslel? Tím jsem chtěl říci, že i když mám tu nedělitelnou družku – roztroušenou sklerózu, nemůžu stát na místě a čekat na to, co bude. Musím žít, jsem tady kvůli tomu a ne proto, abych se litoval, nebo brečel. Někdy se cítím zdravější, než spousta zdravých lidí. Ta nemoc je v hlavě. Jste založením bojovník? Spíše jsem věčný optimista. Zpět k pouti. Jak jste se připravoval? Když jsem byl na vojně, kluci před civilem stříhali metr. Jediný Dušek metr neměl. Na pouť jsem se nijak zvlášť nepřipravoval. Dělal jsem jenom dřepy u mandla u záchodu, což dělám i teď. Za den jich udělám dvacet. Neberu tu ale jako přípravu. Čekal jsem jen, až Petr Hirsch zavelí a vyrazíme. Na pouť se s vámi vydal i váš tehdy devítiletý syn Honza. Když jste mu oznámil, co máte v úmyslu, co vám řekl? Potřeboval jakýsi mužský výchovný prvek ve svém životě. Povídal jsem mu o té pouti a uzavřel jsem s ním dohodu. Pokud tam chceš jet se mnou, musíš si zlepšit prospěch ve škole a postoj vůči autoritám. Slíbil to, dodržel a jel se mnou. Nápad cestovat na tuto pouť se mu velmi zalíbil a dělal všechno pro to, aby mohl jet. V květnu jste se společně vydali na trasu dlouhou 634 kilometrů. Co jste si pomyslel, když jste stanul na startu? Že jsem magor. Ve skutečnosti mi došlo, že to nedělám pro sebe, ale pro lidi, kteří jsou na vozíku, nemohou se už ani hnout, lámou nad sebou hůl a myslí si, že jejich život končí. Jsem toho názoru, že život vozíkem nemusí končit, ale může to být start nového začátku. Chtěl jsem lidi, kteří to potřebují, motivovat. Kolik kilometrů jste každý den absolvovali? Průměrně pětadvacet kilometrů. Která část byla nejtěžší? Prožil jsem tam veškeré klimatické projevy od vedra přes déšť po zimu. Byl jsem ale vždy rád, že každý ten den, i když byl provázen nepříjemnými vlivy, byl takový, jaký byl. To byla výzva, to bylo to, co mě posilovalo. Jak jste putování snášel zdravotně? Vadila mně vedra, která mě vysilovala, brala mi energii. Velmi nepříjemné byly kameny a nerovnosti na cestě, protože přinášely otřesy. To mi nedělá dobře na nohy. Tím drncáním po kamenech dostanu nezvladatelný třes nohou.  Měl jste nějakou krizi, že byste si řekl: vzdám to? Samosebou došlo k jisté ponorkové nemoci a projevovalo se to tak, že jsem byl protivný k ostatním členům týmu. Řekl jsem jim, aby na mě nemluvili, cítil jsem v tu chvíli, že je nedokážu vnímat. Vadilo mně to. To byl ten okamžik, kdy jsem s tím chtěl praštit. Myslím, že to byl důsledek únavy a určitého stereotypu. Jsem ale rád, že jsem to nevzdal. Co vás na cestě nejvíce zaujalo? Většinou úžasná, netknutá španělská krajina. Bylo to neuvěřitelné. Jaké jste měl po čtyřiadvacetidenním putování pocity v cíli? Byl jste na sebe hrdý, že jste pouť absolvoval? Pociťoval jsem veliký vděk Ježíši Kristovi. Potom jsem neměl slov, kterými bych poděkoval celému týmu, že zrovna já jsem stanul před katedrálou, že se jim i mně to povedlo. Co na váš výkon říkali spolupoutníci? Pozitivní komentáře, gratulace, objímání u toho byly. To byla gesta, která mně hodně dala. Navíc, podle dostupných informací jsem jediný Čech, který na vozíku ujel při Svatojakubské pouti 634 kilometrů. Kromě toho tam můj syn oslavil desáté narozeniny a celou cestu ušel po svých. Jsem na něj pyšný, je to neúnavný tvor.   Kromě syna a Petra Hirsche, putovali s vámi i filmaři. Má vzniknout film Camino na kolečkách. Co v něm všechno bude a co je jeho smyslem? Smyslem je zdokumentovat moji cestu. Ukázat, že nebyla jednoduchá. Dále tam budou názory jednotlivých účastníků. Byli tam s námi ještě pán a paní z Německa. On je fyzioterapeut a zkoušel tam se mnou chodit. To bude také součástí dokumentu. Kdy ho uvidíme? Pravděpodobně v druhé půlce října letošního roku. Účastníte se v souvislosti s poutí veřejných besed? Byl jsem v červenci na Svatoanenských slavnostech v Žirči. Měli jsme tam na nádvoří živý, třičtvrtěhodinový výstup. Celé jsem to prokecal. Co byste v souvislosti s cestou chtěl lidem sdělit? Napadlo mě spontánně při pouti na místě Cruz de Ferro, což je železný kříž namontovaný na kmen stromu: Žijte teď a plačte zítra. Máte nějaké další podobné plány? Zajímá mě zelený autobus, který stojí na Aljašce. Je součástí filmu Útěk do divočiny, který je natočený podle skutečné události. Je o člověku, který chtěl utéct od civilizovaného světa. Ten člověk se jmenoval Christopher Johnson McCandless, který vystudoval prestižní školu. Nebavilo ho striktně se řídit pravidly společnosti a chtěl se od toho oprostit. Cestou na sever dělal příležitostné práce. Na Aljašce našel zelený autobus známý pod názvem Kouzelný autobus. Chtěl bych se tam podívat, jestli tam ještě je. Rád bych také absolvoval cestu svatého Patrika v Irsku, je to asi tři sta kilometrů dlouhá pouť duchovního rázu. Slyšel jsem, že jste specialistou na výrobu čokolády. Můžete to přiblížit? Pracoval jsem v čokoládovně ve Dvoře Králové. Po třech letech jsem přijal pozici člověka, který vyrábí pravou čokoládu na nejnovější lince. Školili mě Němci a já jsem čokoládu, jako jeden ze tří v Evropě uměl vyrábět.   Myslíte si, že je ještě dnes pohlíženo na lidi postižené nějakým hendikepem jako na něco nepatřičného? Bezpochyby. Vnímám lidi kolem sebe a snažím se proti tomu obrnit. Nijak si to nepřipouštím. Musím ale konstatovat, že se to za ty roky změnilo k lepšímu. JAN DUŠEK narozen 4. června 1980 v Praze vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze pracoval jako dělník, chemik technolog, obchodní zástupce… je rozvedený, má dceru a dva syny čtrnáct let trpí roztroušenou sklerózou letos na vozíku absolvoval pouť do Santiaga de Compostela žije ve Dvoře Králové nad Labem Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: archiv Jana Duška  

Nahoru