Trutnov

Ze vzpomínek legendárního kronikáře Antonína Justa

V té době sedmatřicetiletý Antonín Just, navzdory chybějícím zkušenostem, byl pověřen vést kroniku. „Snadné to rozhodně nebylo, hlavně v počátcích. Neměl jsem se od koho učit, připadal jsem si jako náhle vhozený do rozjetého auta. Byl jsem ale plný odhodlání a nadšení,“ vzpomíná dnes s úsměvem.Tenkrát ho ještě nenapadlo přemýšlet o nějaké kronikářské dlouhověkosti. Prostě se pustil do sbírání informací a sepisování událostí. „Kdyby mi někdo řekl, že nakonec napíšu osmapadesát kronik a že práci kronikáře budu dělat osmapadesát let, nevěřil bych mu. Nenapadlo mě také, že bych se mohl dožít tak vysokého věku, natož ještě psát tak dlouho i kroniku,“ říká dnes Just, který při předání 58. kroniky dovrší neuvěřitelných devadesát pět let svého života. Kronice se věnoval ve veškerém volném čase, profesí byl totiž středoškolským profesorem. Po vyučování a o víkendech obcházel kulturní a sportovní akce, nechyběl u důležitých událostí, zaznamenával přelomové okamžiky. „Byla to dřina. Navíc bylo potřeba sehnat dost dalších informací a kontaktů, zpočátku jsem jich měl necelou stovku. Ale časem se to počtem vylepšilo a rozrostlo na nějakých dvě stě zdrojů,“ upozorňuje. Práce v terénu sebou někdy přinesla i riskantní situace. Například, když ho dělníci společně s kolegou a fotokronikářem Karlem Hybnerem „zapomněli“ ve věži opravovaného kostela. „Skončila jim šichta, tak prostě zamkli a odešli. S Karlem jsme museli potom riskovat a požádat jinou partu, která opravovala venkovní fasádu, aby nás svezli jakýmsi venkovním výtahem. Moc příjemné to nebylo,“ směje se. Když už měl všechny potřebné informace pohromadě, čekala ho další dřina - samotné psaní kroniky. Muselo se provádět velmi pomalu, pozorně a čitelně. „Vyžadovalo to opravdu hodně trpělivosti. Dodnes se sám sobě divím, že jsem si zvolil formát čtyřicet krát padesát centimetrů. Nejsou to stránky, ale obrovské strany. Psát hlavně do horních řádků bývalo obtížné,“ vypráví. Pořídil si proto po čase úpravu psacího stolu - využíval sklopné stojánky, jako před mnoha staletími v klášterech. Na druhou stranu si byl při psaní vědom, že jeho rukopis by mohl být jakýmsi svědectvím doby. „Říká se, že rukopisný záznam umožňuje jakési grafologické hodnocení jejich autora. Za osmapadesát let se v mém písmu, chtě nechtě, objevily mé určité zážitky a životní zkušenosti.“Popravdě řečeno, nic snadného nebylo ani linkování papírů, na které profesor Just psal. Když se nedávno pustil do počítání, zděsil se, kolik linky z jeho kroniky měří. „Když se jich na stránku nalinkovalo třicet po třiceti centimetrech, tak to dalo devět metrů. Krát průměrně čtyři sta stránek ročně, to je 3600 metrů linek ročně. A krát osmapadesát (kronik), tedy celkem 208 tisíc 800 metrů linek! Vyžadovalo to hodně trpělivosti! Byl jsem rád, že mi s tím až do roku 2003, než odešla, pomáhala moje žena Tonička. Byla mi velkou oporou,“ zdůrazňuje. Když jsme u těch počtů, tak padesát osm kronik Antonína Justa představuje více než 23 tisíc ručně popsaných stran - v posledních letech každý rok jich popíše téměř pět set. „Vydržet u toho, to jsou stovky hodin, moře práce,“ vypočítává. V kožené vazbě má každá kronika sílu až dvanáct centimetrů a váží patnáct kilogramů. Čím více Just pronikal do kronikářské práce, tím více si cenil práce svého dávného předchůdce, zřejmě vůbec prvního veřejně známého trutnovského kronikáře Simona Hüttla. „Jeho práci obdivuji dodnes. Byl velmi pečlivý a psal přitom zajímavě. V letech 1570 až 1601, tedy za třicet jedna let, napsal sto kapitol.“ Práce na kronice profesora Justa v jednu chvíli pohltila na tolik, že mu bylo při psaní jedno, zda je den či noc, ráno či odpoledne, všední den, neděle, svátky nebo prázdniny. Například, když byl před pětatřiceti lety v lázních, psal kroniku i tam. „Nemohl jsem bez ní prostě být, ani při léčení“ připouští. Vedle sepisování aktuálních trutnovských dějin se věnoval také pohledům do minulosti. Jak sám říká, je to i nepsaná povinnost kronikáře - připomínat historii města. „Můžeme se z ní poučit a prodloužit si tím trochu své životy,“ upozorňuje na sérii úspěšných knih - například 700 let města Trutnova, Trutnov známý neznámý, Pohlednice Trutnova, Trutnovské sakrální stavby nebo Národní dům. Dále Trutnov trochu jinak s barevně kolorovanými celostránkovými obrázky výtvarníka Josefa Vika. „V historii Trutnova najdeme hodně poučení pro současnost. Potvrzuje se, že není dnes nic nového pod sluncem, všechno už tady v nějaké podobě bylo.“ K většímu publikování se Just dostal v penzi. Jeho texty se objevovaly i v místním tisku a časopisech ve formě krátkých příběhů. Vydal dokonce i básnické sbírky Ještě ohlédnutí a Žena. Kromě uznání od čtenářů získal za svou činnost i několik oficiálních ocenění. Například v letech 1985 a 1990 zvítězila jeho ručně psaná kronika v celostátní soutěži kronikářů měst nad dvacet tisíc obyvatel a byla delší dobu vystavena v národním muzeu v Praze. V roce 1991 dostal za svoji činnost Kulturní cenu města Trutnova a o deset let později dokonce obdržel čestné občanství města Trutnova. „Zvláštního ocenění jsme se Karlem Hybnerem kdysi dočkali při jednom setkání kronikářů na Jičínsku. Naše vlastivědná práce se jim tak zalíbila, že nás na závěr žertem vyzvali, jestli bychom k nim nechtěli emigrovat. Samozřejmě jsme odmítli s tím, že v Trutnově jsme spokojení,“ směje se Just. Když na konci letošního roku trutnovská radnice oznámila, že kroniku v nové (elektronické) podobě povede Alena Křivská, mnozí se ptali, co bude Antonín Just dělat. Nebude se najednou nudit? „Rozhodně ne. Nejdřív musím dokončit svoji poslední kroniku za rok 2015. Musím ještě letos shánět spoustu podkladů, dopsat ji. Skutečně hotová bude v září 2016 při Dnech evropského dědictví, kdy bude vystavena ve Staré radnici. Teprve tím moje rukopisná práce na kronice skončí a nahrazena bude elektronickou formou,“ tvrdí. Jenže ani tím se z něj nestane odpočívající penzista. Bude členem poradního sboru nové kronikářky. Hlavně ale pracuje na unikátním díle. „Patřím do pracovní skupiny při okresním archivu, kde se provádí revize překladu a příprava českého vydání Hüttlovy kroniky. Už pět let. Když všechno dobře půjde, mohla by vyjít už příští rok. Závěrem mého kronikářského vzpomínání se chci ještě vrátit ke svému předchůdci, ke kronikáři Simonu Hüttlovy v 16. století a plně a rád se připojit, ztotožnit s jeho odkazem a věnováním milované vlasti, ctihodné radě a občanům města Trutnova,“ naznačuje Just. Momentálně již připravuje ke zveřejnění v Radničních listech texty na téma Trutnov v 19. století. „Lidé mi říkají, že bych třeba měl napsat ještě paměti, kvůli tomu, co jsem zažil za války, a co jsem prožil a zaznamenal jako kronikář. Událo se toho mnoho zajímavého a poučného. Tak uvidíme,“ dodává tajemně. Důležitým Justovým „kolegou ve zbrani“ byl od roku 1970 do roku 2012 fotograf Karel Hybner. Na většinu akcí chodili spolu - Hybner fotil, Just si zapisoval. „Za těch 42 let jsme spolu absolvovali také spoustu besed, na kterých jsme promítali diapozitivy, dokumentární snímky Trutnova. Byly jich stovky,“ říká Just.Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: 2x Karel Hybner, 1x Miloš Šálek

Nahoru