Trutnov

Zažíval jsem strach a spoustu radosti, vzpomíná moderátor demonstrací 1989

Vzpomenete si ještě, kdy a jak jste se dozvěděl, co se 17. listopadu stalo v Praze?V pátek 17. listopadu 1989 jsem se účastnil jednání synodu naší církve jakožto poslanec za královéhradecký seniorát. Synod je nejvyšším orgánem evangelické církve, cosi jako parlament. Synod zasedal v Praze na Vinohradech, v Korunní ulici (tehdy Wilhelma Piecka) a jednání se protáhlo do večerních hodin. Během zasedání začali přicházet studenti, kteří zažili mlácení na Národní třídě. Synod přerušil plánovanou agendu a vyslechl jejich svědectví. Poté pověřil předsedu synodu, aby se spojil telefonicky s předsedou vlády a ministrem vnitra a žádal ukončení násilí. Když se spojení navázat nedařilo, odeslal synod předsedovi vlády telegram ve smyslu uvedené výzvy s dodatkem, aby byli všichni zadržovaní okamžitě propuštěni. V pozdních hodinách bylo zasedání ukončeno modlitbou za studenty. Co jste udělal jako první v reakci na pražské události?Z Vinohrad jsem spěchal na Staré Město do bytu manželčiných rodičů. Věděl jsem, že moje manželka, brali jsme se v červenci 1989, se chystala na studentskou demonstraci na Albertov, ale neměl jsem od ní žádné zprávy. U tchánů v Pařížské ulici se sešla celá řada studentů, kolegů farářů, přátel a dalších poslanců synodu. Během noci tam vznikl návrh prohlášení. Tento návrh pak druhý den ráno, v sobotu 18. listopadu přednesl na synodu kolega a přítel Vojen Syrovátka, který se později stal farářem ve Dvoře Králové nad Labem. Synod toto prohlášení přijal. V sobotu odpoledne pak jednání synodu skončilo a my jsme odjeli do Trutnova, kde jsem v neděli vedl evangelické bohoslužby. S účastníky bohoslužeb jsme o událostech mluvili. Informace z televize byly samozřejmě zkreslené, ale všichni tušili, že se děje něco mimořádného. Říká se o vás, že jste vedl trutnovské listopadové demonstrace. Co vás k tomu motivovalo?S kolegou a přítelem Zvonimírem Šormem (byl farářem v Šonově u Náchoda, ale předtím působil také v Trutnově) jsme se vydali na trutnovské náměstí v pondělí, nebo úterý. Kolem kašny bylo pár lidí, možná i někdo promluvil. Ale bylo znát, že zprávy o dění v Praze jsou značně mlhavé. Zvonimír vylezl na kašnu a jako očitý svědek a účastník převyprávěl vše, co se 17. listopadu odehrálo. V tu chvíli jsme se také domnívali, že možná dokonce někdo přišel o život. Až později se ukázalo, že šlo o provokaci StB (Státní bezpečnosti). V dalších dnech se Zvonimír věnoval činnosti Občanského fóra v Náchodě, tak jsem ho zastoupil v Trutnově. Jaksi spontánně na mne spadla moderátorská role, snad díky tomu, že farář musí umět mluvit hlasitě a zřetelně. Žádné zesilovací zařízení k dispozici nebylo. Z církve jsme také zvyklí na to, že diskuse musí mít nějaký řád a strukturu, shromáždění se určitým způsobem otevírá a uzavírá. Měl jsem tedy dojem, že by tyto dovednosti mohly být užitečné a ujal jsem se toho. A ony ty projevy vlastně nebyly jen vyloženě politické. Na náměstí se taky zpívalo s kytarou (Hutkova Náměšť), byla to taková předchuť svobody. Co jste měl konkrétně v plánu?V prvních dnech se o nějakých plánech u mne nedá mluvit. Bylo pro nás (manželka při mně stála) nejdůležitější udržet kontakty a získávat čerstvé zprávy. Ve čtvrtek 23. listopadu večer jsme jeli do Prahy, obešli jsme vydavatelství a tiskárny, kde jsme dostali balíky novin zdarma, zašli jsme na vysoké školy a získali další prohlášení, informace a kontakty. A přivezli jsme do Trutnova kus pražského vzduchu - tam už se dýchalo svobodně, mluvilo se otevřeně. V Trutnově nad tím hloučkem shromážděným na náměstí se ještě vznášela jakási deka obav, zda se komunisté o něco nepokusí, a byla cítit nevole mnoha spoluobčanů, cože tady někdo narušuje náš klid.Pavel Pokorný na setkání Trutnováků připomínající 20 let od Sametové revoluce. Uskutečnilo se před pěti lety ve Staré radnici. Pamětníci se tam sejdou i letos.Neměl jste strach, že se situace ještě může zvrátit zpět ve prospěch komunistického režimu?Strach jsem měl veliký. Koncem roku 1988 mně a dvěma mým kolegům, evangelickým farářům, krajský církevní tajemník odebral státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Zdvihl se proti tomu značný a do té doby nevídaný odpor v církvi. Ministerstvo kultury jakožto nadřízená složka rozhodnutí krajského tajemníka zrušilo, ale předseda krajského národního výboru svého podřízeného hájil a ve svém dopise doslova napsal, že svou farářskou prací podporujeme mezinárodní terorismus. Byl to naprostý nesmysl, ale slova hrozivá. Bylo vidět, že státní správa není jednotná, že zřejmě převládají komunisté gorbačovského typu, ale stalinisté se nevzdávají. Bylo mi jasné, že mezinárodní situace přeje změně k lepšímu, ale nebylo jisté, jestli se stalinisté nepokusí o nějakou zoufalost. Strach ze mne postupně opadával a docela zmizel, když jsem viděl zaplněné trutnovské náměstí za generální stávky. Tehdy jsem si řekl, že svobodné volby opravdu budou a komunistická totalita končí. Pozoroval jste při demonstracích atmosféru mezi lidmi? Zkuste popsat, jaké to ve vás zanechalo dojmy.Nejsem si jist, jestli si ty dojmy dobře vybavuji po těch letech. Myslím, že se atmosféra proměňovala. Zpočátku jsem vnímal jistou ostražitost, lidé spolu moc nemluvili, nanejvýš s přáteli. A opatrnost byla namístě. Vždyť jsem mezi lidmi viděl příslušníky StB, znal jsem je z výslechů. Postupně jsme se ale začali uvolňovat a povídat mezi sebou. Začalo být vlastně jedno, jestli moje „protistátní“ řeči slyší nějaký estébák, protože jsme se přestávali bát. Pak se však objevili lidé, kteří dávali najevo obrovskou nenávist vůči komunistům. Možná zakusili nějaké mimořádné ponížení. Mohli být právem ublížení a ukřivdění. Naštěstí tahle atmosféra nestrhla ostatní. Myslím, že násilí by nebylo dobrým začátkem nové společnosti. Znal jsem taky poválečné příběhy o nacistobijcích, kteří tím zakrývali svoji kolaboraci. Byl jsem rád, že převládal humor, nadhled, naděje. Koneckonců, všimněte si, že smysl pro humor komunisté nemají dodnes. Jak se v těch dnech žilo „emocionálně“ vám? Co jste prožíval? Spal jste klidně?Ta doba byla hektická a plná emocí. Zažíval jsem strach, nejprve z nějakého komunistického zásahu, pak z té odpovědnosti, kterou na sebe Občanské fórum vzalo, a spoustu radosti. Potkával jsem úžasné lidi a denně se děly nové a krásné věci. Nevím už, jak jsem spal. Určitě málo. Co vás v Trutnově během listopadových dnů nejvíc potěšilo?Jak dokážou najít společnou řeč a být si blízko lidé velmi různých názorů, vyznání, sociálního postavení. Jak za mimořádných okolností vystoupí do popředí takové hodnoty, jako je právě svoboda a lidská důstojnost, ačkoli se třeba po léta může zdát, že spoustu lidí se o ně nezajímá. Jak dokážeme leccos obětovat, věnovat síly a čas právě těmto hodnotám. Myslím, že je to pořád v nás. Dlouho si necháváme oklešťovat svobodu a necháváme se ponižovat, ale pokud nesvoboda a ponižování překročí určitou kritickou mez a pokud dostaneme impuls a naději na změnu, pak se projevíme. Kdy jste pochopil, že převrat pomalu končí a lidé se postupně začnou věnovat práci, podnikání a dalším „všedním“ záležitostem?Pro mne bylo zlomovým okamžikem rozdělení Občanského fóra na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. V tu chvíli jsem pochopil, že končí období mimořádných řešení a my se vracíme do doby, kdy se sdružujeme nikoli v opozici vůči totalitě, ale podle svých názorů, zájmů a osobních preferencí. V tu chvíli jsem se také vrátil naplno ke své farářské práci, kterou jsem ostatně vykonával po celou dobu svého angažmá v Občanském fóru. Jak si dnes připomínáte listopadové události? Scházíte se s přáteli? Co s vámi dělají dobové snímky?Na Trutnov v listopadových dnech myslím vždycky intenzivně. Párkrát jsem se tam zajel podívat (od roku 1999 žijeme v Praze), sešel se s přáteli. Svým čtyřem dětem, které se všechny narodily až po roce 1990, o tom všem vyprávím. Až mám obavy, abych je neotravoval. 17. listopadu vycházíme do ulic. Před pěti lety bylo na Národní třídě moc dobře. Co dnes děláte? Jsem evangelickým farářem v Praze 6 - Střešovicích a vedle toho spolupracuji jako kaplan s mobilním hospicem Cesta domů. Dost se také věnuji Asociaci nemocničních kaplanů. Práce je to nesmírně krásná. Jste spokojený s vývojem společnosti? Je taková, jakou jste si ji vysnil v listopadu 1989?Život je úžasný. Říkám si to zvláště ráno, když za svítání venčím naši fenku Laylu. Lidská duše je sama celým vesmírem a lidské příběhy jsou spletité. Žít tady společně na Zemi, porozumět si a něco dobrého společně vytvářet je hodně náročný úkol. Vlastně je docela pochopitelné, že se leccos nedaří. Což samozřejmě neznamená rezignovat na pravdu a spravedlnost. Ale je asi rozumné se zbytečně nezlobit, nenaříkat, nýbrž umět pochopit, odpustit, přemýšlet, srovnat si podstatné a nepodstatné, umět se radovat a zachovat si naději. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto:Milan Richtr, Štěpán Špinka a Pavel Cajthaml

Nahoru