Trutnov

Z popelnic jídlo nevybírám, vypravuje bezdomovec Slávek

Když jsem se rozhodl udělat rozhovor s bezdomovcem, nechtělo se mi náhodně oslovovat lidi na ulici. Zkusil jsem to tedy nejdřív přes známé, jestli neznají někoho takového, ale příliš jsem nepochodil. A tak jsem zavolal do pár místních organizací a v mém hledání mi pomohli v Kontaktním centru Riaps. „Myslím, že zrovna tady dva takové pány máme, zkusím se jich zeptat a zavolám vám nazpátek,“ říká mi do telefonu ochotně jedna ze zaměstnankyň, které vysvětlím, že listopadový magazín věnujeme tématu o jídle a bylo by zajímavé přečíst si o tom, jak to mají i tito lidé. Za deset minut mi volá zpět. „Jeden pan souhlasí,“ hlásí potěšující zprávu. Jenže já se teď hned do Riapsu dostavit nemůžu, a tak domlouváme, že se v pět potkáme na náměstí. „Bude mít na sobě kostkovanou mikinu a kšiltovku,“ popisuje mi žena z Riapsu muže, který stojí vedle ní, ale telefon do ruky nechce. Tak uvidíme. Nemám ponětí, kdo na mě bude čekat. Připravím si několik otázek a za pět minut pět vyrážím z redakce. Když přicházím k lavičce v podloubí, sedí na ní důchodce. „Budeme si tykat, já jsem Sláva,“ říká mi chraplavým hlasem chvíli po našem seznámení. Navrhuji, že si sedneme někde v teple, a tak se zvedá z lavičky. Na záda si bere batoh a do ruky berli. „Bez té už se nehnu,“ vypráví mi, že mu otéká noha. „Nebudu ti lhát, jsem alkoholik,“ svěřuje se dál cestou do restaurace U rozmarýnku. Zasedneme ke stolu a zeptám se ho, jestli nemá hlad, že bychom si něco dali. „Ne, já jsem dnes dobře najedený. Měl jsem dršťkovou polívku a topinky,“ překvapí mě, že odmítá pozvání na jídlo. Během rozhovoru však zjišťuji, že Slávek je trošku svérázný typ bezdomovce i člověka. A tak si objednáme jen pivo. „Já ti ho ale nemůžu otočit, důchod mám až šestnáctého,“ konstatuje stařík, který pobírá rentu čtyři tisíce měsíčně. Říkám mu, že to je dobrý. Najíst se chodí každý den do jídelny Kotva. Co si dává? Polévku. Jestli mu to stačí? „Musí,“ usměje se. „Občas si přes den koupím i něco jiného. Chleba, jitrnice, pomazánky,“ dodává. O víkendech, kdy je Kotva zavřená, to řeší tím, že si na polívku zajde do Jedničky nebo poobědvá rohlík a sýr. Jíst se snaží hlavně v době oběda, někdy ráno. Večer vůbec. „To si raději koupím flašku vína a zaspím. To víno si prostě koupit musíš, jinak bys to nepřežil,“ tvrdí a usrkne si z půllitru Tambora. „Krakonoš je lepší.“ Nejraději si však dává víno, dvoulitrovka ho vyjde na 35 korun, což je třetina jeho denního rozpočtu. „Když ty čtyři tisíce, rozpočítám, vychází mi to stovka na den,“ říká, s čím musí vyžít. Ale ne vždy se mu to povede. „Už se stalo, že jsem zůstal bez peněz. Nejedl jsem dva týdny a chlastal jen vodu,“ povídá muž, který kdysi vážil 120 kilo a teď má pod devadesát. Stokoruna pro něj znamená strašně moc peněz. Když sedí na „své“ lavičce, lidé mu sem tam nějaké dají peníze. On sám si ale o ně neřekne. „Já nežebrám. To by bylo pod moji úroveň. A když si někomu řeknu, tak vím, že mu to šestnáctého musím vrátit. Kdybych nevracel, nemůžu se nikde ukázat,“ snaží se i přes svou nepříznivou životní situaci dodržovat určité zásady. Díky tomu má dva sponzory, u kterých si může o peníze říct. Vědí, že jim to vrátí. „Co si ale nekoupím, to nemám,“ naznačuje, jak se dostává k jídlu. „Když nemám ani korunu a mám hlad, tak se nedá nic dělat a musím to vydržet, než přijde důchod,“ líčí. Nějaké drobné získává za sběr lahví od piva, sem tam vyrazí na papír. „Když jsem ještě mohl pracovat, vždycky jsem si sehnal nějaký kšeft.“ Na otázku, jestli jídlo někdy ukradl, odpovídá, že nikdy. Je běžné, že bezdomovci se na ulici k jídlu dostávají z popelnic, ale tohle se Slávka také netýká. „Tak hluboko jsem ještě neklesl. To radši budu o hladu, než abych vybíral popelnice,“ podotkne, že má svou důstojnost. „Znám hodně takových lidí, co se tak živí. Já bych tam ale nehrábl. Nevíš, kdo to měl před tebou v ruce, nebo co s tím bylo, abys něco nechytil.“ A stejný názor má na dokuřování vajglů. „Já jsem nekuřák, nevzal bych to do huby. Vajgly ale uklízím a všem říkám, ať po sobě uklízí, že to pak odnášíme všichni,“ snaží se domlouvat ostatním bezdomovcům. „Je nás tady jen pár místních, zbytek jsou naplaveniny a ty nemám rád, ať si táhnou, odkud přišly,“ rozčertí se. Dělí se mezi sebou bezdomovci o jídlo? „Jak kdo, já ano. Když někdy jídlo dostanu, něco si nechám, ale než abych to sežral sám, dám radši druhému, ať se taky nají. Holky z Kotvy mi za to nadávají, že jsem vůl, že to rozdávám, ale já vím, co je to hlad,“ vypravuje, jak si občas utrhne od pusy a dá svým kamarádům. O toho největšího však loni přišel. „Říkal jsem mu, ať jde ráno do nemocnice. O půlnoci umřel,“ vzpomíná. On sám prý ale v životě kolem sebe nikoho nepotřebuje, a tak je na ulici sám. Dvakrát týdně dochází do Riapsu vykoupat se a nechat si vyprat prádlo. Za každý kus oblečení platí korunu a za tu si tam může koupit i čínskou polévku z pytlíku. „Ale ta mi nechutná,“ ušklíbne se. „Ale za Riaps jsem rád. Já jsem nikdy nechodil špinavý, v zimě jsem se normálně koupal v Úpě, ale tohle je přeci jen lepší,“ pochvaluje si, jak je to pro lidi v nouzi zařízené. A člověk si ještě jako bonus může pokecat s holkami. „Přemlouvají mě, abych se šel léčit, ale to je nesmysl léčit starýho dědka, který chlastá od třinácti. Co mám, to mám,“ nenechá si kecat do života. Na druhou stranu právě zaměstnankyně Riapsu mu psychicky hodně pomáhají. Jinak by už dávno visel. „Anebo bych spíš skočil pod vlak,“ nepopírá, že ho přepadávaly myšlenky se vším skoncovat. Přednější než smrt je pro něj ale víno. „Chci se napít, usnout a zapomenout,“ zlehčuje svou situaci. Člověk si z toho podle něj musí dělat srandu, nic jiného mu ani nezbývá. Prát se s osudem na ulici mu nikdy nevadilo, zvlášť když byl mladší. „Ježišmarjá, jak já byl v pohodě,“ vyhrkne. S přibývajícími roky ale zjišťuje, že být venku už pro něj není. „Mám teď jednu možnost dostat pokoj u kamarádky v Temném Dole, tak uvidím, jak to dopadne,“ poukazuje na šanci získat střechu nad hlavou. Podal si také žádost do pečovateláku v Horňáku. Doposud nocoval, jak se dalo. „Byl třeba mráz 25 stupňů a já jsem spal ve stanu v lese nebo na parovodech,“ líčí. Vybíral si hlavně místa, kde by byl sám a nikdo ho nevyrušoval. V posledních letech přespává v bývalém zahradnictví v Náchodské ulici. „Mám tam dva spacáky a tři prošívané deky.“ Bez domova je Sláva od roku 1992. Jak se to vlastně stalo? „Nebudu ti lhát, můžu si za to sám. Byl jsem zavřený,“ říká na rovinu. Když se pak dostal z vězení, neplatil nájem za byt, a tak ho vystěhovali a on skončil na ulici. Za co šel sedět, nejdřív rozebírat nechce, ale potom z něj leze, že byl zavřený za krádeže, kdy si prý bral, co mu patřilo. „Nezaplatil mi za práci, tak jsem ho vybral. Abych na někoho dřel a on mi za to neplatil, tak to ani náhodou,“ durdí se. Spoustu let předtím pracoval v Texlenu, v dolech, na jatkách. Za mřížemi se ocitl poté i jako bezdomovec. Na jak dlouho, se nedozvím. Z Valdic ho pustili před šesti lety. Rodák z Králík žije v Trutnově od patnácti roků. „Doma nás bylo dvanáct sourozenců a všichni jsme se měli dobře. Máma šila knoflíky a táta dělal vrátného,“ šokuje mě tím, z jak početné rodiny pochází. Až se mi této informaci nechce moc věřit. Že by mu pak nikdo nepodal pomocnou ruku? „Ozvali se, ale já jsem nechtěl. Je to můj život a jejich zbytečná starost. Nebudu nikoho otravovat, aby mi to pak někdo vyčítal,“ prohlásí. Ze stejného důvodu se neobrátil ani na přátele z doby, kdy ještě nebyl na ulici. Stojí si za zásadou, že svůj život si musí vytrpět sám a nechce, aby ho s ním trpěl někdo další. Možná, že je zbytečně paličák, ale jak říká, je to jeho život. Byl také ženatý a ze sedmiletého manželství má dvě dcery. „Jedna je pokladní v obchoďáku a jedna dělá revizorku na dráze, ale nehlásí se ke mně a nebavíme se,“ vypravuje. Tvrdí, že už ho to přebolelo, avšak oči mu na chvíli zvlhnou. Náš rozhovor už o jídle dávno není, a tak jsem mezitím zavolal fotografovi Milošovi, ať za námi dorazí. „Já mám taky mobil,“ chlubí se bezdomovec starou Nokií. Nosí ji pro případ, kdyby se něco stalo, aby si zavolal záchranku. V loňském roce si pár měsíců poležel v nemocnicích s vysokým tlakem. „To jsem zapomněl skoro chodit, ale v Jaroměři mě to naučili,“ vzpomíná. Z hospody se ještě vracíme k lavičce udělat pár fotek. Nedá mi to. Z batohu vytáhnu balíček sušenek a z peněženky stovku. „Tak díky. Ať se ti daří. A napiš tam, že nikomu nepřeju, aby dopadl takhle jako já,“ loučí se Slávek. Michal Bogáňmichal@trutnovinky.czfoto: Miloš Šálek

Nahoru