Trutnov

Vzpomínky Josefa Krejčího na rok 1989

Několik vět Tenkrát na jaře 1989 vznikla v Československu petice Několik vět. Podepsalo ji několik desítek tisíc lidí. Občané se začínali osmělovat. Ale ve Vrchlabí visely ještě v září 1989 přes hlavní silnici transparenty s nápisy a já si pamatuji už jen na jeden, nesl heslo „S rozvratníky dialog nevedeme!“. Byl pověšen tady přes Leninovu ulici, nynější Krkonošská, od současné prodejny s květinami (dříve drogerie) k bývalé prodejně zeleniny (nyní obuv). Ty transparenty byly pověšeny ve Vrchlabí na základě rozhodnutí Městského výboru Komunistické strany Československa (KSČ), který sídlil v přízemí našeho zámku až do roku 1990. Stále stojí za to si přečíst článek ředitele gymnázia soudruha Rybníčka v Krkonošské pravdě (noviny naleznete v Okresním archívu v Trutnově) ze 3. září 1989, „že on je pevný ve svých postojích ke KSČ“, co pro upevnění socialismu v naší zemí udělal a co ještě udělá. Bylo to zastrašování, podobné to bylo v Rudém právu, což byla hlásná trouba KSČ. Palachův týden Palachův týden začal 15. ledna 1989, přes úřední zákaz se na Václavském náměstí v Praze sešlo několik tisíc lidí. Veřejná bezpečnost a Lidové milice shromáždění s použitím obušků, vodních děl a slzného plynu rozehnaly. Shromáždění i protesty pokračovaly i po další dny a nakonec 19. ledna 1989 bylo asi 1 000 lidí zadrženo, řada lidí byla zraněna. O této akci referovala rozhlasová stanice Hlas Ameriky, v našich médiích byste skoro nic nenalezli. Mezi studenty gymnázia ve Vrchlabí se našel jeden odvážný (zatím nesdělím kdo, nemám jeho svolení), který relace Hlasu Ameriky poslouchal, přepisoval a několikrát vyvěsil na nástěnce v gymnáziu. Ředitel soudruh Rybníček běsnil, některé studenty i studentky podezříval (i moji dceru). Nakonec na gymnáziu připravili petici, kterou měli studenti a studentky podepsat, a odsoudit tak demonstrace o Palachově týdnu. Většina studentů petici podepsala, ale ve 3. A, kde byla moje dcera Eva, kde byl třídním učitelem Josef Pivoňka, se mu to nepovedlo. Při prvním pokusu petici podepsali jen 4 studenti a studentky třídy 3. A. Ostatní dostali možnost si s rodiči záležitost přes neděli rozmyslet a pak příští týden podepsat. Několik studentů podepsalo, ale většina ne. Soudruh ředitel Rybníček byl zklamán a rozhodně by to všem, kteří nepodepsali, „spočítal“ v maturitním roce, protože někteří chtěli studovat dále na vysoké škole. Ročník gymnázia, který se jako první vzepřel soudruhu řediteli Rybníčkovi. Josef Pivoňka vychovával své studenty k samostatnému a kritickému myšlení. Dokázal jim číst třeba elaborát Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti z roku 1970, které vypracoval Ústřední výbor Komunistické strany Československa tak, aby byl zřejmý styl uvažování a vyjadřování soudruhů, aby byl zřejmý rozpor mezi realitou a textem. Studenti pochopili absurditu tohoto Poučení a smáli se. Ředitel školy soudruh Rybníček o té nepodepsané petici ve 3. A jednal i na pololetní pedagogické radě gymnázia a rozhodl, že Josef Pivoňka nesplňuje potřebné požadavky na třídního učitele. Podle něho nebylo důležité, že je skvělým učitelem češtiny a francouzštiny, že má logické myšlení. Nedokázal přesvědčit své žáky o výhodách socialistického zřízení, a to je zásadní! A tak bude přeložen na učňovskou školu.  Třídní schůze 17. listopadu Jak jsem již uvedl, tak moje dcera Eva tenkrát chodila na místní gymnázium Klementa Gottwalda a na jaře ΄89 byla ve třetím ročníku. Ředitel školy rozhodl, že propustí ze školy jejího třídního profesora Josefa Pivoňku, který výborně učil český a francouzský jazyk, byl dobrým třídním. Tento učitel musel přejít od září 1989 na učňovskou školu tady ve Vrchlabí. Patřil jsem v dubnu 1989 mezi iniciátory vzniku petice, která s tímto rozhodnutím nesouhlasila. Tehdy nám dokonce z Ministerstva školství v červenci 1989 napsali: „Doporučujeme, abyste při písemném vyřizování svých záležitostí upustili od petiční (podpisové) formy, která působí poněkud neobvykle a v naší socialistické společnosti není považována za formu nejvhodnější.“ Shodou okolností jsem s tímto případem vystoupil v pátek 17. listopadu 1989 na schůzi SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy) na gymnáziu. Už ráno v pondělí 20. listopadu 1989 mi řekl ředitel podniku Krkonošský nábytek, v němž jsem byl zaměstnán, že takto se chovat nemohu a že budu muset skončit ve funkci výrobně-technického náměstka. Vše ale díky listopadovým událostem proběhlo jinak a dost rychle. Gymnazisté v čele Již v pondělí 20. listopadu 1989 věděli studenti na vrchlabském gymnáziu Klementa Gottwalda, co se v Praze 17. listopadu 1989 stalo. Studenti ve Vrchlabí se aktivizovali již 20. listopadu. Dle vzpomínek „postávali“ tenkrát ráno vedle ředitelny a sborovny Saša Preradovič, Eva Krejčová a Jaroslav Havlina. Přišel k nim Josef Pivoňka a řekl jim, že teď je ten správný okamžik, kdy by se měli ptát, co se to v Praze děje, co se to stalo v Praze 17. listopadu 1989. Přidali se další studenti. Po náročných jednáních se ředitelem bylo rozhodnuto o tom, že se diskutovat bude. Na gymnáziu proběhlo v úterý dopoledne 21. listopadu jednání ve třídě 3. A s předsedou OV SSM (Okresní výbor Svazu socialistické mládeže) z Trutnova. Odpoledne 21. listopadu se uskutečnilo v hale Spartaku Vrchlabí setkání studentů a studentek s předsedou Městského národního výboru soudruhem Vlastimilem Štěpánkem, místopředsedou Městského výboru KSČ soudruhem M. Samkem a ředitelem školy soudruhem Rybníčkem. Zúčastnily se všechny třídy gymnázia. Schůze trvala až do večerních hodin. Celou tu diskusi moderovala Eva Krejčová. Ve středu 22. listopadu prošel chodbami gymnázia do ředitelny ozbrojený člen Lidových milicí z Vrchlabí. Zřejmě kvůli zastrašování. S tímto milicionářem museli studenti z rozhodnutí ředitele hovořit v aule gymnázia. Ředitel gymnázia soudruh Rybníček skončil ve funkci ředitele na konci listopadu 1989, protože mu naprostá většina pedagogů vyjádřila nedůvěru. Ředitelkou školy byla zvolena paní profesorka Květa Soušková. Mohu jen konstatovat, že tak brzy, tak velké a rychlé změny snad nikde jinde v republice neproběhly. Vrchlabské gymnázium může být na tuto historii hrdé, protože málokde již 21. listopadu 1989, v tak malém městě, donutili studenti komunistické místní politiky jednat. A gymnázium se přejmenovalo již v prosinci 1989 a už neneslo jméno Klementa Gottwalda. Ke změně ve funkci ředitele došlo též na Základní škole Zdeňka Nejedlého na náměstí Míru. Ředitelem školy přestal být soudruh Samek, který byl i místopředsedou Městského výboru KSČ ve Vrchlabí, a ředitelkou školy se stala paní Jaroslava Hlaváčková.  Demonstrace ve Vrchlabí Demonstrace jsem zažil jen ve Vrchlabí. Jinde jsem nebyl, protože jsem byl tenkrát jedním z organizátorů dění ve Vrchlabí, ale i v podniku, v němž jsem pracoval. Normálně jsem chodil do práce a řešil pracovní úkoly, ale i tam jsem spolu s ostatními organizoval řadu změn. Poprvé jsme se sešli na vrchlabském náměstí večer ve středu 22. listopadu 1989. Zpočátku nás bylo málo, snad 30 či 40. A kolega z podniku, kde jsem byl i já, Jarda Roneš přečetl, stojíce na židli, provolání studentů a jejich protest proti brutálnímu rozehnání pokojné manifestace v Praze 17. listopadu 1989. Vystoupil u nás i student z Prahy Plchot (pocházející z Vrchlabí), pak i student Čivrný a další. Josef Krejčí. Tak to pokračovalo každý další večer a setkávali jsme se každý den na našem náměstí nejméně do konce listopadu 1989. Přijížděli studenti a herci z Prahy. 27. listopadu byla i ve Vrchlabí ve 12 hodin generální stávka. Ta se konala na vrchlabském náměstí z iniciativy Koordinačního stávkového výboru Občanského fóra (ustavili jsme ho v našem městě již 24. 11. 1989) a moc práce vykonal tenkrát JUDr. Křivánek a Ing. Petřík. S projevem na generální stávce tady u nás vystoupil Ing. Milan Jebavý (Tesla), hovořil Ing. Josef Soušek (Kablo) a další. Nikdy jsem neviděl tolik lidí na tomto náměstí. Tady na náměstí měla údajně byt pro sledování občanů Státní bezpečnost (StB) nad bývalou cukrárnou a druhý byt StB byl v těch dvou oknech ve štítu Radnice. Stbáci to měli všechno jako na dlani. Taky to asi všechno tenkrát sledovali, ale nikdy jsem se nedozvěděl detaily. Nikdo z těch, co to řídili, nám nic nesdělil. Ani nevíme, kdo to byl. Tady ve Vrchlabí na Liščím kopci bylo více než 100 bytů, které městu nepatřily, patřily Ministerstvu vnitra, obrany a spravedlnosti. Ani jeden nebyl městu vrácen, sloužily jako ubytovny a kdoví k čemu ještě – to jsme nikdy nevypátrali, přestože jsme uvedená ministerstva dopisy často „bombardovali“. Místní Občanské fórum Členové Občanského fóra ve Vrchlabí se scházeli nejprve v restauraci na Radnici. Pak se informační středisko OF přesunulo do Tyršova domu ve Vrchlabí, dále působilo v rodinném domku pana Vališky. Zde parta písařů-studentů s psacími stroji za vedení Josefa Pivoňky stále přepisovala řadu materiálů, které jsme dostávali z Prahy. Hana Jüptnerová zajistila kopírku CASIO z Německa od sudetských Němců. Na té kopírce se rozmnožovaly materiály. Ty pak dále zpracovával Čestmír Klos, Václav Vašina, J. Roneš, Jan Buchar a další, vyráběly se plakáty. Další lidé vyvěšovali tyto materiály na nástěnky, sloupy a další místa tady ve městě, ale i okolí, různé nápisy byly i na silnicích. V pondělí 4. prosince 1989 bylo na vrchlabském náměstí podpořeno stanovisko k vytvoření nové vlády ČSSR ze dne 3. prosince. První porevoluční zastupitelstvo. Další manifestace byla na náměstí ve Vrchlabí 10. prosince v 17 hodin a byla věnovaná problematice lidských práv. Hlavním řečníkem byla Hana Jüptnerová (profesorka němčiny a češtiny, podepsala Chartu 77, výborná učitelka, statečná, spolehlivá a originální žena). Často jsme podávali informace občanům místním rozhlasem na ulicích, hlásili jsme z místnosti vrchlabského zámku pod druhým patrem. V podnicích fungovaly stávkové výbory, někteří z nás navštěvovali schůze zaměstnanců ve vrchlabských podnicích. Sám jsem byl v TOSu a vím, že v některých podnicích diskuse nebyly snadné, protože podniky byly řízeny stranickými funkcionáři. Jezdili jsme i do jiných měst. Požadovali jsme, aby byly zrušeny organizace KSČ a SSM (Svaz socialistické mládeže) v jednotlivých podnicích do konce roku, aby byly předány kádrové materiály jednotlivým zaměstnancům, požadovali jsme zrušení tzv. kádrováků – a také se to hned stávalo. Tvořilo se nové vedení ROH (Revoluční odborové hnutí) a Rady pracujících. Již 1. a poté 19. prosince 1989 odešly dopisy s požadavky na vedení města Vrchlabí. Občanské fórum ve Vrchlabí si zvolilo své mluvčí: MUDr. Dalibora Židlického, Ing. Milana Jebavého, Pavla Tryznu a ti 9. ledna 1990 požadují, aby došlo ke změnám ve vedení města. Autor byl posledním předsedou Městského národního výboru a prvním starostou Vrchlabí v letech 1990 až 1998.

Nahoru