Trutnov

Vše, co mám, jsem dosáhla tvrdou prací, říká rodačka Jenny Schon

Šestnáctiletá studentka Marianna Matochová položila otázky trutnovské rodačce a spisovatelce z Berlína Jenny Schon (73), mimo jiné autorce románu Der Graben (Příkop) či sbírky poezie Böhmische Polka (Česká polka). Dílo německé spisovatelky a pacifistky odráží její zkušenosti z nuceného odchodu z rodného města v roce 1946, trauma ze ztráty domova, její zpětné poznávání rodného kraje i nových souvislostí. Schon je neteří sochaře německé národnosti, významného trutnovského umělce Emila Schwantnera, jehož nejznámějším dílem je sousoší Tanec smrti z městského parku. To bylo odhaleno 11. září 1932 k uctění památky 334 trutnovských občanů padlých v první světové válce. Čtěte také. Rozhovor studentky s Jenny Schon přinášíme v nezměněné podobě. Jak jste byla stará, když jste musela opustit svůj domov?Byla jsem v kočárku, Trutnov jsme museli opustit 29. 7. 1945. Moji předkové - větev Schwantnerů, ze které pocházel i sochař Emil Schwantner, který měl výstavu i ve Vrchlabí, přišli z Tyrol, žili po generace - od roku 1550 - v Maršově jako horníci. Jaké byly Vaše začátky v nové zemi?Bylo velmi těžké sehnat jídlo. Chodili jsme do lesa na dřevo, na borůvky, na houby. V listopadu 1945 pro nás přijel bratr mé matky, protože moje matka měla strach sama cestovat, byla předtím na hranicích Saska znásilněna českým pohraničníkem. Rusové ve východním Německu také znásilňovali ženy, po desetitisících! Mnohé z toho měly dítě, tyto děti to měly také velmi těžké. Museli jsme do Porýní, tam byla rodina mého otce. Ten byl v americkém válečném zajetí v Plzni, proto se o nás nemohl starat. Rodina mého otce nás nechtěla. V Porýní byly velké škody po bombardování, prarodiče byli ubytovaní ve škole, neměli byt. Trvalo několik měsíců, než jsme měli pro nás tři – pro matku, otce a mě – vlastní pokoj, předtím jsme spali u jedné tety na zemi. Město mělo mnoho domů rozbitých, přitom přišlo množství uprchlíků, takže museli být ubytovaní ve školách, jako uprchlíci dnes. Anni Schwantner a Jenny v trutnovském parku v roce 1943 a Jenny v roce 1944. Je Vám líto, že jste musela odejít?Byly mi tři roky, mám jen vzpomínky na rozbombardovaná města v Německu, ne na Trutnov. Vím ale, že do roku 1945 byl pro mě svět v Trutnově ještě do značné míry v pořádku, nepadaly bomby a lidé měli co jíst. Na druhé straně hranice v Německu ne. Moji rodiče byli mladí, snažili se v poválečném Německu sehnat práci, byt a nábytek, neměli nic. Postele jsme měli od Červeného kříže. Chtěla jste se někdy vrátit a žít v České republice?V Trutnově moje matka pracovala na poště v Horské ulici (Bergstrasse), já jsem byla přes den u prarodičů. Bydleli jsme v Kryblici, v ulici k nemocnici. Velmi jsem milovala své trutnovské prarodiče, obzvláště svého dědečka. Byl nočním hlídačem u finančního úřadu v Trutnově a v roce 1945 byl odvlečen českou milicí a dostal se do českého koncentračního tábora v Úpici, moje babička byla rovněž odvlečena a musela pracovat pro české sedláky. Opět jsem ji viděla až v roce 1948 a téměř jsem ji nepoznala, tak byla vyhublá. V roce 1949 jsem začala chodit do školy. Moji trutnovští prarodiče šli do Bonnu, o prázdninách a o víkendech jsem byla vždycky u nich. S dědečkem jsem chodila do lesa na borůvky, sbírali jsme lišky, které babička zpracovávala. Dělali jsme švestkové knedlíky, k tomu děda vyprávěl historky o Krakonošovi. To pak říkal, že to je, jako by byl doma. Takže pro mě byly švestkové knedlíky, lišky a borůvky domov, ty byly ale i v lese u nás v Porýní, takže jsem domov nepostrádala. Od roku 1992 jsem ale opakovaně jezdila do Trutnova a měla jsem v úmyslu si tam koupit dům, ale jako Němka jsem si ve svém rodném městě nemohla žádný dům koupit. Jelikož jsem tam měla ještě vzdálené příbuzné, koupili pro mě dům. Zkoušela jsem tam bydlet, ale můj strach byl čím dál tím větší. V květnu 1945 jsem viděla, jak do naší domovní chodby byli hozeni umlácení muži. Pak jsem stále musela chodit kolem těch zdí od krve. Teď ve svém vlastním domě, o 50 let později, jsem znovu viděla krev na stěnách, měla jsem čím dál tím větší strach, onemocněla jsem a musela jsem ten dům zase prodat. V Berlíně jsem se pak musela podrobit psychoterapii, abych zvládala své stavy úzkosti. Ne, nechci už žít v Trutnově. Na co jste ve svém životě nejvíc hrdá?Hrdost je pojem, který my v Německu už nemáme moc rádi. Všeho, co mám, jsem dosáhla tvrdou prací. Měla jsem štěstí, že jsem byla zdravá a měla jsem pevnou vůli. Ačkoliv jsem, jako dívka, nesměla navštěvovat vyšší školu, udělala jsem si později maturitu a studovala jsem. Moji rodiče mě v tom nepodporovali, dosáhla jsem toho vlastním úsilím. Rodiče měli ještě syna, o deset let mladšího než já, který se narodil už v Porýní a nemá s Trutnovem nic společného, není to jeho příběh. Zůstal u rodičů až do jejich smrti. Moji rodiče si v Porýní zvykli. V 18 letech, v roce 1961, jsem odešla do Západního Berlína a žiji od té doby sama v tomto velmi obtížném městě. Můj život byl velmi, velmi těžký! Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: archiv Jenny Schon, www.freiheit.cz, Jacqueline Lorenz    

Nahoru