Trutnov

V pondělí se ani nespouštěly koše, povídá Andrea Ovsíková o sezoně

Andy, je srpen loňského roku a v Trutnově začíná příprava. O čem si tehdy přemýšlela?Hlavně o tom, abychom zvládli kondiční přípravu. Nevěděli jsme, do čeho jdeme, protože rok předtím jsme kondiční přípravu s trenérem Rešetárem nezažili. Všichni jsme se toho obávali, jelikož on to má samozřejmě založené na tom, abychom byli fyzicky dobře připravené. Hodiny a hodiny jsme kroužili na Para, ale zvládli jsme to. A taky se mi honilo hlavou, jaké posily přijdou, aby to prostě klaplo. Aby přišly fajn holky do kolektivu a takové, které nám i pomůžou na hřišti. A přišly?Když pomineme Amber (viz. infoblok na konci článku Největší zklamání), tak stoprocentně přišly. Byly super. Průběh sezony ale zdaleka nenasvědčoval tomu, že bude bronzová. Jaká nálada panovala v klubu během sezony? To určitě nenasvědčovalo. Třeba potom, co jsme v prosinci znovu nedokázali vyhrát ve Varech, kde už se nevyhrálo snad tři roky, což nechápu, si člověk pokládá různé otázky, co dělá špatně. Základní část jsme skončili na šestém místě, což je střed tabulky, takže je jasné, že takový úspěch nikdo nečekal. Myslím, že jsme ukázali sílu v tom, jak nám postupně gradovala forma. Byli jsme sehranější, víc jsme se poznávali na hřišti a dokázali jsme si to dobře načasovat. Na konci to bylo zápas od zápasu lepší.   Kde se to podle tebe zlomilo, že jste začali uvažovat o medaili?Tím, že jsme šli ve čtvrtfinále na třetí Valosun, jsme neměli co ztratit. Najednou jsme však u nich dokázali jeden zápas vyhrát a tam mi přišlo, že se to zlomilo. Jedna v druhou jsme začali věřit a semkli jsme se jako tým. A kór v tom posledním utkání. V té sérii s Valosunem jsme poznali, že máme lepší tým než na šesté místo. Když pomineme semifinálovou sérii s USK, tak čtvrtfinále s Valosunem i Nymburkem bylo na pět zápasů. Radost střídalo zklamání. Jak jsi to prožívala?Fyzicky to bylo náročné, ale pro mě je to opravdu spíš o psychice. Jak říkáš, emoce lítají nahoru dolu. V těchto zápasech se ukáže síla týmu jako celku. Může se stát, že jedné hráčce zápas nevyjde, což se stane, protože těch zápasů bylo hodně, ale přijde jiná, které se daří. Nestrhne se to k tomu, že jedné se nedaří, tak na to kašleme. Bylo důležité ustát to hlavou, což jsme zvládli. I když v těch posledních zápasech s Nymburkem určitě rozhodovala i ta kondice. Ta byla fakt důležitá. Jste prvním týmem v české lize, který získal medaili a přitom do play-off vstupoval z šestého místa...Tak o tom jsem ani nevěděla. Ale liga byla letos ohromně vyrovnaná, prohráli jsme s Karlovými Vary, které teď hrají baráž. S týmem, jako je Slovanka, jsme hráli zápasy do deseti bodů, a naopak s druhým Hradcem jsme také dokázali vyhrát. Týmy byly vyrovnané. Co pro tebe tahle medaile znamená?Pro mě osobně je to velký úspěch. Taková určitá satisfakce za tu velkou dřinu. Medaile jsem sice měla v mládežnických kategoriích, ale v lize žádnou. Na mistrovství Evropy jsem byla čtvrtá a tady v Trutnově taky. Jsem fakt šťastná a medaile je pro mě o to cennější, když víš, že na tom máš i nějaký svůj podíl. Byla to tvoje nejlepší basketbalová sezona?Vnitřně cítím, že ano. Určitě to bylo i díky trenérovi, který ve mně měl velkou důvěru. Přeci jen, když ti takhle věří, tak se ti i líp hraje. Ten jeho přístup mi pomohl. Myslím, že to byla moje nejlepší sezona. V posledních dvou zápasech ti opravdu důvěřoval, že? Když jsi ani jednou nestřídala, a to včetně prodloužení. To je pravda. Už před posledním zápasem jsem si říkala, že dneska to bude sakra bolet. Ale sám víš jako sportovec, jakmile ten zápas nebo závod vypukne, na nějakou únavu úplně zapomeneš. Nastoupí euforie a adrenalin, že jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych nemohla. Máš před sebou jen tu touhu za vítězstvím a najednou mě nohy ani nebolely. Ani jsem si nevzpomněla na to, že bych si měla ukazovat o střídání, protože nemůžu. Vystřídám jen z důvodu, že špatně hraju, že to tak chce trenér. Jde si odpočinout během zápasu? Najdeš si na to prostor?Já si nejvíc odpočinu tím, když se mi povede nějaká dobrá akce. Hezká přihrávka nebo dám koš. V tu chvíli se mi uleví a přijde mi, že můžu ještě stokrát víc. Vraťme se ještě k trenérovi Rešetárovi. Jaké to je pod ním trénovat?Je to dřina. Klade velký důraz na obranu. S tím ale naprosto souhlasím. Jakmile začne kvalitně fungovat obrana, tak pak teprve můžeme začít útočit. Není to jen o tom dávat koše. Na obraně pracujeme fakt hodně. A jaký je člověk?Povahově je super. Dokáže s tebou řešit různé věci. Když máš nějaký problém, nemusíš se za ním bát jít a říct mu to, jak se věci mají. Toho si na něm ohromně cením. S některými trenéry bys vyloženě takhle komunikovat nemohl. Je i super, že dokáže tým stmelit jak tresty, tak vtipy. Je to jeden z mých nejlepších trenérů, které jsem měla. Ty tresty by mě teda zajímaly? Jeho takový klasický oblíbený trest je, že klikuješ. Za den pak taky třeba uděláš dvě stě kliků, když jsi dopoledne a odpoledne na tréninku. A za co se nejčastěji klikuje na tréninku basketbalistek?On furt strašně spěchá. Jakmile něco vysvětluje, ty ještě piješ, najednou řekne, že počítá do pěti. Jedna, tři, pět a už máš deset kliků. Basketbalově je to trenér z jiné generace. Je třeba otevřený novým trendům nebo si jede to svoje?Tak je to určitě trenér, který má hodně zkušeností, z čehož hodně čerpá. Co se týká určitých novinek, tak nevím. Myslím, že některé věci si úplně nepřipouští a pořád si jede tu svojí starou metodu. Neříkám, že to je špatně nebo dobře. Ale naopak mě třeba překvapil, že v přípravě je strašně inovativní. Děláme různé workouty, což je teď strašně IN, a on se furt snaží na internetu hledat nové věci. Tréninky ti strašně zpestřuje. Zmínila jsi to už sama, že základ je u něj fyzičky. Jak byly vaše tréninky stavěné?Tak třeba v pondělí se koše ani nespouštěly dolů. Jak říká on: Vemte tretry a jdeme. V pondělí to byly jenom překážky, skoky, výskoky, sprinty, zaměření na pohyby v obraně, sílu nohou. Úterky nám jakž takž dal balón, ale ještě i „trocha pobeháme“. Takže pondělí, úterý jsi makal a středa, čtvrtek, pátek ti dal míč a už sis mohl i zahrát. Ale bylo to důležité. Fyzická připravenost se fakt na tuto sezonu vyplatila a měli jsme celou sezonu z čeho brát. I díky tomu v některých zápasech sestavu na hřišti točil minimálně. Zajímalo by mě ale, jak to třeba snášely holky, které tolik nehrály? Někdo to zvládá líp, někdo hůř. Některé holky to samozřejmě štve, ale je to jenom sport. Na hřišti může být jen pět hráček a to, koho zvolí trenér, my neovlivníme. V tomhle směru mě ale ohromně překvapila třeba Míša Vondráčková. Ze začátku sezony nebyla hráčka, která by hrála nějaké velké minuty. Ale je jednou z těch hráček, které tě přesto neustále podporují. A myslím si, že ona byla i takový náš žolík na poslední zápas. Dala deset bodů, měla skvělé přihrávky, dokonce v klidu zahrála v prodloužení, kdy se nám vyfaulovala Deja. Jaká parta byla vlastně letos v Trutnově? Poprvé se v týmu objevily tři Američanky. Myslím, že jsme neměli žádný větší problém. Všechno to probíhalo v klidu. Jako tým jsme byli super. Samozřejmě, že vždycky se někde nějaký konflikt objeví, ale v naší hře se to nepromítlo. A co se týká Američanek, tak si nemůžu stěžovat. Stýkali jste se spolu?Jo, jednou za čtrnáct dní jsme se snažili zajít někam na večeři, nebo naopak byla u nich na bytě nějaká akce. Myslím, že se holky snažily, kór Samanha, To je super holka. Když pominu tu Amber, tak to bylo super. Ashley sice byla taková trošku introvertka, ale žádný problém s ní nebyl. Zrovna ona na hřišti působila, že jí to ani nezajímá?To jsem si myslela ze začátku taky, až jsem si říkala, že jí je to snad absolutně jedno, jestli vyhrajeme nebo ne. Ale když ji postupně poznáš, zjistíš, že to prostě jen na sobě nedávala najevo. Například po jejím klíčovém koši v prodloužení v Nymburce, kdy se ani neradovala?Přesně. Jen se otočila a šla na trestný hod. Jsem jí tam říkala, že je skvělá a prosím, ať dá ještě tu šestku. Tak se na mě jen tak podívala… Ale myslím si, že měla taky radost. Prostě někdo to dává hodně najevo, někdo míň a někdo skoro vůbec a raduje se vnitřně. Ale ať byla jakákoliv týmová akce, tak Ashley i Deja přišly. Tak pověz, jak vypadala ta vaše poslední akce? Ta byla velká a dlouhá. Bylo co slavit a slavilo se už cestou z Nymburka v autobuse. Slavili s námi i fanoušci. Domů jsme přišli v pět ráno, takže… Můžeš prozradit, jestli se během noci přihodilo něco „zajímavého“?Zajímavé je možná, když jsme skončili čtvrté, ještě za trenéra Petrovického, tak jsme si šli zklamaně také jako tým sednout. A tenkrát jsme se vyfotili na kruháči s drakem a říkali jsme si, že se tam stejně s těmi medailemi jednou musíme vyfotit. Takže letos jsme se šli ve tři ráno vyfotit s medailemi ke drakovi. A konečně ta fotka byla taková bronzovější. Teď na chvíli odbočíme od basketbalu k tvému soukromému životu? Nejde si nevšimnout, že ses dala dohromady s místním thajboxerem Jakubem Klaudou. Jak vám to klape?Klape nám to dobře. Život ti připraví, co ani nečekáš. Žijeme teď spolu a zatím to bylo super. Uvidíme, co bude dál. Je to tvrdý chlapík a v basketbale také občas nějaká ta rána přiletí. Už jsi od něj dostala „školení“?No, letos ta rána přišla s Valosunem, kdy jsem měla monokl přes celý obličej. Tak se mi právě smál, že mi musí dát nějaké školení. Řekl, že on neumí chytat míče a já zase lokty. Že s tím musíme v létě něco udělat. Myslíš, že ta rána od Kopecké byla úmyslná?Věřím, že to úmyslné nebylo. Bylo to ve chvíli, kdy měla míč a já jsem se jí snažila bránit natěsno, jak po nás trenér chce. A ona se prostě po mně loktem ohnala. Jestli v tom byl nějaký pud sebezáchovy, kdy jsem jí vzala nějaký svůj prostor… Hned po zápase mi psala, že se omlouvá. Monokl jsem z toho ale měla čtrnáct dní pořádný. Jak se vyrovnáváš s agresivní hrou? Třeba trenér nám furt vyčítá, že jsme strašně měkké družstvo a že nedokážeme hrát tak tvrdě, jako většinou hrají na nás. Myslím, že příští rok na tom bude chtít zapracovat. Jinak se s tím vypořádáš raz dva. Ránu dostaneš, tak příště ji rozdáš. Jen to musíš udělat tak, aby ji rozhodčí neviděl. Když nemáš trénink nebo zápas, jak trávíš volný čas?Mám hafana, takže s ním chodím relaxovat na procházky. Ráda si čtu. Kolikrát během té sezony jsi prostě rád, že s tou knížkou ležíš na gauči a máš čas si odfrknout. Jinak fakt mám ráda sport i mimo sezonu, takže se snažím odpočívat jinými sporty. Na to se těším. Na celý květen jste dostali volno. Jak se právě teď chystáš relaxovat?Určitě bych chtěla jet na dovolenou. Alespoň na týden někam k moři, kde bych jen ležela a koupala se. Ale jinak si ráda chodím zaběhat, u toho se neuvěřitelně zrelaxuji, zaplavat si, a teď, jak jsou na Para ta nová stanoviště, jsme si tam párkrát byli s Kubou zacvičit. Alespoň na chvilku si oddechneš od toho driblování. A basketbal zase začneš vnímat kdy?Musím ho svým způsobem vnímat stále, protože řeším, co bude dál. Skončila mi smlouva, takže basket úplně vypustit nemůžu, což mě trošku znervózňuje. Tohle období nemám vůbec ráda. Vždycky je to pro ně strašně náročné říkat si pro a proti, kde a co… Teď mě ale zrovna znovu čeká. Zůstaneš v Trutnově?Ráda bych řekla, že jo, ale ještě to tak jasné není. Nějaké nabídky přišly, musím to promyslet. Uvidíme. Nechám si všechno projít hlavou. Určitě to chci probrat i s našima, hodně dám na tátu. Do kdy se chceš rozhodnout?Nedávám si termín, nechci na sebe tlačit. Ani nemusím. Myslím, že když řeknu, že si měsíc do konce května nechám na rozmyšlenou, bude to lepší než třeba udělat nějaký unáhlený názor. Tak bronz je určitě dobrá vyjednávací pozice, ne?Tak určitě. Lepší než se bavit po desátém místu, ale tohohle nějak zneužívat nechci. Uvidíme. 6 „NEJ“ SEZONY „ANDY“Největší překvapení. Rozhodně to, že máme medaili. Samozřejmě v to věříš, ale jsi i trošku realista a v letošní sezoně byly týmy tak ohromně vyrovnané, že ten bronz je pro mě velmi milým a nejhezčím překvapením.Nejtěžší trénink. Pro mě není fyzický, ale spíš psychický. Když prohraješ nějaký důležitý zápas a toho basketbalu už je fakt hodně, jako třeba někdy kolem února, a ty víš, že se potřebuješ dát psychicky dohromady na další zápasy. Tak to je pro mě nejhorší. Fyzická únava samozřejmě je, ale nevybavuji si, že bych během sezony byla na krev.Nejdůležitější koš. Trojka v posledním zápase třicet sekund před koncem. Oni nám dali trojku a já jsem ji deset sekund na to dala taky. Když jsem driblovala, v hlavě mi proběhlo tolik myšlenek. Bránila mě Darča Mišurová. Myslela jsem, že budu najíždět jako většinou, ale ona ode mě odstoupila. Zůstala jsem úplně volná a věděla jsem, že když tu pozici přejdu, lepší už mít nebudu. Tak jsem to vystřelila. Jak to letělo, tak jsem si říkala: Ty ses zbláznila, teď to tam nepadne a prohrajeme. Naštěstí to tam padlo.Největší zklamání. Naše velká posila, která měla být velkou posilou, ale nebyla. Amber Dvorak. Více méně se počítalo, že by to na ní mohlo stát, což se dá očekávat, když ti do týmu přijde dvoumetrová hráčka. Podle mě signály i všechno další pro ni byly upravené, ale myslím, že podcenila přípravu. Vykašlala se na to a přijela k nám tak, jak přijela.Nejukecanější spoluhráčka. Pro mě určitě Větruš. Je to takový blázínek, který mě před zápasem dokáže rozveselit, i když jsem strašně nervózní. Když se na ni podívám, musím se začít smát.Nejnepříjemnější protihráčka. Nejvíc v paměti mám teď samozřejmě Nymburk, takže Bortelová. K té jsem fakt měla respekt. Jakmile mě chvíli bránila, tak mi přišlo, že si nemůžu ani „uprdnout“. Ta pro mě byla fakt nepříjemná. Naštěstí to nebylo pořád. Je to Paní hráčka.  Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz twitter: michalbogan foto: Vilém Fischl a Michal Bogáň

Nahoru