Trutnov

V cizí zemi jsem našel svoji vlastní cestu, prozradil trutnovský malíř Fürbacher

„Abych se tam dostal, musel jsem dva roky předstírat, že tam nechci zůstat. Když jsme s babičkou přejížděli vlakem hranice, tak jsem si pro sebe řekl, že už nikdy nepojedu zpátky. Babička s tím nebyla obeznámená, tak pro ni nastala náročná situace. Naštěstí to po jejím návratu do Československa pro ni doma proběhlo hladce,“ vzpomíná Robert, který se svou matkou žil v obci Berkel en Rodenrijs nedaleko Rotterdamu. Lidé kolem jeho mamky ho v Holandsku přijali dobře. Byli to velmi tolerantní a kreativní lidé, kteří hodně cestovali. Horší to bylo pro trutnovského kluka v jazykové oblasti. „Zpočátku jsem vůbec ničemu nerozuměl a neuměl jsem ani slovo. Nechytal jsem se a komunikoval jen s mamkou. Ona mně hned řekla, že pokud chci v Holandsku žít, musím se řeč naučit. Naštěstí byli kolem mě trpěliví lidé, kteří mi v tom pomohli. Učil jsem se hlavně poslechem. Trvalo mi půl roku, než jsem se domluvil a rok, kdy už jsem mluvil plynule, horší to bylo s psaním,“ vrací se do dávné minulosti Fürbacher. Hned na počátku své emigrace si Robert uvědomil, že už patrně nikdy neuvidí své trutnovské kamarády. Myšlenky na ně v sobě mentálně zablokoval, protože s nimi v té době nebylo možné komunikovat. „Později, když jsem se zase do Trutnova dostal, potkával jsem staré kamarády a nepoznal je. Někteří si pak mysleli, že se ze mě v Holandsku stal arogantní blbec. Nechápali, že když jsem prošel na svůj věk poměrně stresujícími okamžiky, musel jsem v sobě tu minulost zablokovat, abych mohl v nové zemi žít. Byl to spíše pud sebezáchovy. Všechno bylo tak jiné, že jsem se do minulosti nevracel,“ vysvětlil. Časem mezi své vrstevníky v Holandsku zapadl a neměl žádné problémy v tamní škole. Zatímco v Československu byl průměrným žákem, v nové vlasti patřil mezi nejlepší. „Jejich školství bylo totiž tehdy na dost nízké úrovni. To, co jsme probírali v Československu ve třetí třídě, oni v šesté. Nemusel jsem se skoro nic učit, šlo to samo,“ směje se Robert. Mimo školu trávil hodně času na místním koupališti, hrál s kluky fotbal a v té době už dost intenzivně kreslil. O tom, co se děje v socialistickém Československu měl vyloženě zprostředkované informace. „Po čase jsme se seznámili s písničkářem Jardou Hutkou, který byl v Holandsku v emigraci. Díky němu jsme měli dost informací,“ uvádí trutnovský malíř, který občas čelil nepříjemnému pocitu, že už nikdy svoji vlast neuvidí. „Byl to pocit, jako kdyby mně vzal někdo přístav a odstřihl moje kořeny. Hlavně po pubertě jsem se k tomu vracel. Kdo zůstane u nás, tak nikdy neprožije své češství tak, jako při pobytu v cizí zemi,“ myslí si Robert. Jak přibývaly roky pobytu v Holandsku, začal Fürbacher stále více vnímat rozdíly mezi tamními obyvateli a Čechy. „Holanďané jsou velmi egoističtí, soustřeďují se více na sebe než na druhé. Mají ohromný odstup, a navíc nejsou moc pohostinní. Vzájemné návštěvy, jako u nás, tam nejsou běžné. Není to tam prostě zvykem. Kdyby bylo na mě, tak bych si sám tuto zemi k životu nevybral,“ prozradil. A možná právě tyto rozdíly mu pomohly ukázat nové hodnoty života. „Pobyt v Holandsku mi dal od dětství velkou možnost se rozvinout a najít si svoji vlastní cestu. Doma jsem byl bez možností a v Holandsku se mi vše otevřelo bez omezení. Mínus možná byli lidé, nebylo to úplně podle mého gusta,“ vypráví Robert, který se domů začal vracet po roce 1989 a připravoval se na návrat do Trutnova. To se stalo v roce 2008, kdy za Holandskem definitivně zavřel dveře. Čtvrtstoletí v cizí zemi s jinými kulturními zvyky však nelituje. „Člověka emigrace totálně změní. Nezná řeč, zvyky, kulturu a musí si nějak poradit. To se týkalo i mě. Začal jsem být vlídnější, mírnější, tolerantnější a pochopil jsem řadu věcí, o nichž jsem předtím ani neuvažoval. Každému bych to doporučil. Teď se mi to doma náramně hodí, vážím si věcí, která tady máme,“ dodal.  Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: archiv Roberta Fürbachera            

Nahoru