Trutnov

Ty jsou, co? aneb Nezničitelné vojenské boty pod stromečkem

Za klíčovou scénu filmu, která se mě bytostně dotkla, považuji kuriózní vánoční dárek. Ten dal otec - voják svému synovi pod stromeček s tím, že potomek bude mít jistě obrovskou radost a tak nějak při svátečních chvílích budou všichni spokojeni. Tato scéna byla jako vystřižena z doby, kdy jsem měl patnáct roků. Skoro to vypadá tak, že režisér Hřebejk byl tehdy u nás doma na Štědrý den a nechal se inspirovat. Stejně jako mladý hrdina Pelíšků, i já jsem si sice nedělal iluze, co mi Ježíšek nadělí, přesto jsem ale v koutku duše doufal, že tentokrát se ke mně přitočí štěstěna a v rozměrné krabici s mým jménem na obalu bude něco, co mě mile překvapí a potěší. Například v sedmdesátých letech úzkoprofilové džíny z „tůzu“. Krabici beru do rukou, otec napjatý jako struna se na mě dívá, jak budu reagovat. Pomalu strhávám papír, otevírám krabici a pak nevěřícně hledím do útrob. Podobně jako postava filmu Michal Šebek jsem uchopil do rukou pár hnědých vojenských bot doplněných letní a zimní verzí zelených ponožek. „To snad není pravda, v těchto botách bych měl jít do školy a mezi kamarády?“ říkal jsem si zklamaně v duchu. Po důkladné prohlídce typizované a nevkusné obuvi i temně zelených ponožek, jsem stejně jako syn „lampasáka“, v podání Miroslava Donutila, vrátil dárek do krabice a na půl pusy utrousil: „Díky, tati.“ Vzpomínám si, že si otec patrně všiml mého malého nadšení z vánočního prezentu. Zatímco filmový otec nadšeně prohlásil: „Ty sou, co?“, můj táta, který toho nikdy moc nenamluvil, jal se obšírně vychvalovat kvalitu doplňků vojenských uniforem. „Jsou perfektní, že?“ Usmívá se spokojeně táta, i když musí vidět můj nesouhlasně protáhlý obličej. „Boty jsou celé kožené, do školy jak dělané a vydrží minimálně deset let,“ vychvaluje nevkusnou hnědou obuv. „Ty tlusté ponožky ale koušou,“ chabě oponuji. Otec povytáhl obočí. „Co to vykládáš, jsou z nejlepších materiálů. Žádné jiné tě tak v zimě nezahřejí,“ tvrdí hlava rodiny. Nakonec boty i ponožky skončily v krabici ve skříni a nikdy jsem je nevzal na nohy. Čas od času se sice otec ptal, jak se mi v nových botách chodí, ale to bylo všechno. Dlužno dodat, že tato epizoda neměla žádnou další dohru a otci jsem jeho vánoční dárek dávno odpustil. Navíc, na rozdíl od mladého Šebka z Pelíšků, mě otec – voják nikdy nenutil, abych zdobil dobovou nástěnku v předsíni bytu. To už by bylo trochu moc a musím říci, že jsem tuto nechutnou disciplínu hrdinovi populárního filmu fakt nezáviděl. Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Ilustrační foto: www.tha.cz

Nahoru