Trutnov

Tvorba mně přináší obrovský klid a pohodu, říká výtvarník Špelda

Nezapře přitom strojařské vzdělání. Jeho práce jsou velmi jemně a precizně ryté a soutisk barev je perfektní. „Mám v sobě velký smysl pro přesnost,“ říká.Kdy jsi v sobě objevil, nebo byl u tebe objeven výtvarný talent?Kreslil jsem si odmalička. Jezdil jsem k dědovi do Slatiny nad Úpou, kde jsem trávil prázdniny. Objevil jsem tam sešity, do nichž táta kreslil bitevní letouny z první a druhé světové války. Mně se to hrozně líbilo, tak jsem si je začal obkreslovat. Myslím, že jsem ještě nechodil do školy.Vedl někdo tvé kroky?Ne, vůbec. Táta se kreslení už pak nikdy nevěnoval. Takže mě nikdo nevedl. Od toho útlého dětství jsem byl samouk. To se pak změnilo ve škole. Co jsi kromě bitevních letounů ještě v dětství kreslil nebo maloval?Tehdy mě hodně ovlivnil Karel May a jeho knihy o Vinnetouovi. Kreslil jsem indiány, pak něco z Foglarovek a z Julese Verna. Kreslil jsem si své fantazie. Později ve škole v Úpici jsem měl výborného pedagoga na výtvarnou výchovu Aleše Řezníčka. Ten navíc založil výtvarný kroužek mimo školu, kam jsem začal chodit ve druhé třídě. Myslím si, že on mě formoval. Prý jsi zcela propadl grafice. Proč?Ještě před rokem 1980 v Úpici působila výtvarná skupina 3K+B, kterou vedl akademický malíř Jiří Bergr, a do ní jsem chodil. Záhy však skončila. Asi po dvou letech se objevil plakát, že Aleš Řezníček zakládá kroužek znovu. Začal jsem tam chodit já a parta úpických výtvarníků, která se schází dodnes. Do klubu jsme mohli chodit jenom v pondělí. Protože jsme ale byli zapálení, chtěli jsme se scházet častěji. V roce 1990 jsme dostali prostory na Dlouhých Záhonech. Sami jsme si je vybavili a udělali jsme krásný ateliér. Jezdili jsme na různé přehlídky po republice. Tam jsme viděli, jak to dělají ostatní, a začali dělat grafiku. Vyzkoušel jsem všechny grafické techniky a je pravda, že jsem tomu úplně propadl. Která z grafických technik ti nejvíce učarovala? Nakonec jsem zůstal u linorytu. K této technice není potřeba moc prostředků, stačí lis satinýrka, dobrá rydla a lino, to je všechno.   Barevný linoryt je sice nenákladná věc, ale zároveň na souzvuk barev náročná technika. Jak takové dílo vzniká?Původně jsem strojař a mám v sobě velký smysl pro přesnost. Moje technika linorytu přesnost vyžaduje. Mám rád, když se na tom odvede nějaká práce. Čím větší dřina, tím lépe. Barevné soutisky jsou velmi náročné. Jedna grafika mi trvá dlouho, třeba měsíc. Když se ale podaří, mám z toho o to větší radost.  Co se na tvých linorytech objevuje?Dříve jsem si dělal svoje fantazie, ale poslední dobou se tam objevují motivy z jihovýchodní Asie, kam jezdíme. Lákalo mě po svém výtvarně ztvárnit tamní kulturu, život a historii.  Proč tě to táhne do Asie? Poprvé jsem tam byl v roce 2005 a bylo to v Thajsku. Tam mě zaujali hlavně lidi. Jinde na světě jsou většinou lidé uspěchaní, kdežto tam je to jiné. Jsou velmi zvídaví, hodně ovlivnění svou vírou, klidnější a vyrovnanější. Když to zúročuješ ve své tvorbě, dá se říci, že Asie je výtvarnější než Evropa?To se asi takto říci nedá. Je prostě jiná, neznámá, exotická a tím je lákavá. Když tam jsem, dělám si fotoalba. Po návratu, jak si prohlížím fotografie, pátrám po té zemi ještě více do hloubky. Na začátku devadesátých let sis přivodil úraz. Co se tehdy stalo?Kamarád a výtvarník Zdeněk Petira měl šedesátiny. V té době se mně podařilo získat šedesátiprocentní kyselinu fluorovodíkovou od kamaráda, foukače technického skla. Vůbec jsem netušil, jak je ta kyselina nebezpečná. Lákalo mě sklo a napadlo mě, že do takového velkého džbánu vyleptám Petirův portrét. Při práci jsem si několika kapkami kyseliny potřísnil prsty pravé ruky. Snažil jsem se to neutralizovat, ale nevěděl jsem, že to nepomůže. Tento druh kyseliny se dostane přes tkáně, do svalů a kostí. Na pravé ruce mám články prstů pryč. Museli mně ve Vysokém nad Jizerou transplantovat kůži.  Ovlivnilo to nějak tvé výtvarné počínání?Hodně. Už v nemocnici jsem se snažil malovat vodovými barvami. Věděl jsem ale, že pravou ruku nebudu moci úplně používat, tak jsem se přeorientoval na levou ruku. Měl jsem s tím šílené problémy, bolesti hlavy a další průvodní jevy. Po čase se to změnilo a můžu teď pravou rukou rýt lina. Má malíř ve svém vývoji nějaký strop, nebo se naopak až do konce života vyvíjí? Jak to je u tebe?Myslím si, že asi žádný malíř nebo grafik nedosáhl ve svém životě vrcholu. Dříve, než by se mu to podařilo, umře. Prostě to nestihne. I kdyby člověk žil 150 let, bude se pořád vyvíjet a objevovat nové věci. V tomto myslím strop není a týká se to samozřejmě i mě. Vyučil ses zámečníkem. Měl jsi ale výtvarný talent. Proč jsi nešel na nějakou školu tohoto směru?Neměl jsem v rodině správné socialistické zázemí. Bylo to vyloučené. Co ti přináší tvorba?Hlavně obrovský klid, pohodu. Uzavřu se sám do sebe, pustím si dobrou muziku nebo si naleji skleničku vína. Nikdo mě neruší a úplně se do toho ponořím. Děláš si nějaké přípravné skici, nebo jedeš takříkajíc naostro?Skici si dělám. I když si třeba vytvořím fotografii s ústředním motivem, který tam zůstane. Potom už ale okolí ryji a tisknu podle sebe. Vystavuješ rád své práce?Samostatnou výstavu jsem ještě neměl a ani jsem po ní nějak moc netoužil. Moc rád ale vystavuji kolektivně. Je to bohatší a líbí se mi rozmanitost technik i autorů. Kdyby mně ale někdo nabídl samostatnou výstavu, neodmítl bych. Zúčastnil ses mezinárodního sympozia v polském městě Jelenia Góra. To muselo být velmi prestižní, ne? V Jelenie Góre probíhá mezinárodní přehlídka grafiků. Pořádá se in memoriam místního umělce, grafika Józefa Gielniaka, který tisknul grafiky z výšky. Tam jsme se s úpickou výtvarnicí Květou Krhánkovou dostali, a to bylo hodně prestižní. Byly tam grafiky z Mexika, Japonska, z celého světa. Před deseti lety byl také plenér v polském městě Ząbkowice Śląskie a v Červeném Kostelci. Skutečně vynikající plenér dal dohromady Daniel Mach, bývalý ředitel muzea v Žacléři, který má v Polsku partnerské město Wleń. Jeden týden byl plenér v Žacléři a jeden týden v Polsku. Bylo to moc dobré. Získal jsi v Úpici ocenění města.Je to asi tři roky, co jsem dostal ocenění za přínos v kultuře. Chodíš údajně malovat do přírody. To už dnes není obvyklé.Poslední olej jsem namaloval venku v roce 1990. Pak jsem začal podnikat a už jsem se k tomu nedostal. Strašně mě to ale láká. Chodím ven jenom se skicákem. Jezdíme malovat ven i s naším spolkem. Jsi členem Úpického výtvarného kroužku. Co pro tebe znamená?Nic výtvarného jsem nestudoval, takže mě spolek hodně obohatil. Vzájemná konkurence spolku nás posouvala dopředu. Hodně jsme v minulosti dělali společně, radili jsme se a podobně. Je to inspirující. Ovlivnil tě některý známý nebo regionální malíř?Koho opravdu obdivuji je znamenitý grafik Zdeněk Mézl. Tvoří úžasné dřevoryty plné fantazie. Jednu grafiku, která se jmenuje Bitva o katedrálu, jsem si koupil a mám ji řadu let doma. Když si ji prohlížím, stále tam nacházím nové věci.   Sleduješ současné umění?Jsem především zavřený tady na Kvíčale. Bohužel většina pěkných výstav je moc daleko.  Často se na ně nedostanu. Pocházíš z Úpice, kde jsi vyrůstal. Proč ses odstěhoval na Kvíčalu? Čím tě to místo okouzlilo?Bydlel jsem v Úpici v činžáku, kde je spousta sousedů, dělaly se tam různé brigády, každý o každém něco věděl. To mi moc nesedělo. Na Kvíčalu jsem se přiženil. Mně to tady hodně přirostlo k srdci. Je tady pěkně za každého počasí. Mám rád, když můžu vyjít na zahradu, je mi tady dobře. Léta se věnuješ paspartování. Bylo složité začít v tomto oboru podnikat?Hned po revoluci jsem v předchozím zaměstnání dal výpověď, zůstal jsem doma, začal paspartovat a rámovat. Dělám to už pětadvacet let. Tenkrát to tady nikdo nedělal. Za tu dobu se v tomto oboru hodně změnilo. Dnes by nás jenom rámování neuživilo, děláme ještě papírová alba na fotky. Trochu nás poškodila digitalizace. Co tě kromě výtvarného umění ještě baví?Miluji přírodu, mám rád zvířata, rostliny, západy slunce. Rád také chodím do lesa na houby a cestuji. Často také sleduji dokumentární filmy. Mám rád setkání s přáteli a dalšími dobrými lidmi. Můžeš se pochlubit něčím novým, na čem teď pracuješ?V současné době dělám grafiku z Barmy, kde jsme byli loni. Vybral jsem si námět hory Mount Popa. Je to neskutečně pohádkové místo a navíc jedno z nejposvátnějších v Barmě. Je to komplex buddhistických chrámů na 750 metrů vysoké lávové skále. To se snažím zachytit do linorytu. Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Michal Bořke

Nahoru