Trutnov

Trutnovská revoluce podle přímých aktérů aneb Vzpomínky na pád komunismu 1989

V Praze došlo v pátek 17. listopadu 1989 ke zmlácení studentů pokojné demonstrace tehdejší policií. Události v hlavním městě měly vliv i na dění v Trutnově. Už v sobotu 18. a neděli 19. listopadu se na náměstí (tehdy Gottwaldově) konala tichá setkání několika jednotlivců. „V neděli jsme se šli s kamarádem Dušanem Melicharem podívat na náměstí, jestli se tam něco neděje. Nebyl tam téměř nikdo, jen asi pět policajtů v uniformách. Namířili jsme si to ke kašně, oni nás viděli a začali se k nám stahovat, tak jsme se otočili a šli radši od kašny dál,“ tvrdí dnes třiašedesátiletý Josef Fujera.V PODNIKOVÉM VĚZENÍPrvní organizovaná setkání lidí se svíčkami proběhla v Trutnově v pondělí 20. listopadu. „Neuposlechli výzev k rozchodu a vydali se na průvod uličkami kolem středu města. Po návratu ke kašně chvíli postáli a domluvili se na setkání při demonstraci příští den v úterý 21. listopadu. Po zpěvu hymny se rozešli. Třicet sedm demonstrantů napoprvé v Trutnově bylo docela dost,“ vzpomíná Karel Vojáček.Tehdy jedenatřicetiletý Libor Novák prožil pondělí v „podnikovém vězení“. Chtěl totiž v práci (ZPA) rozmnožit a okopírovat letáky a prohlášení dovezená do Trutnova pražským studentem. „Udělal jsem to, ale rychle se to profláklo. Dozvěděl se to náměstek a mě tehdy internovali v práci. Prostě mi řekli, že nesmím opustit kancelář. Zůstal jsem tam až do šera. Když jsem pak šel na náměstí, už tam nikdo nebyl,“ říká.Ve středu už se konala demonstrace asi tří stovek lidí. Zazněly první projevy na kašně, ještě bez rozhlasové aparatury. Lidé měli transparenty s hesly Svobodu, Svobodné volby a Nenásilí. „Mezi demonstranty byl přítomen větší počet členů KSČ a StB (Státní bezpečnosti), kteří obtěžovali drobnými projevy a provokací,“ uvádí Karel Vojáček.Následující den už byla k mání rozhlasová aparatura, kterou podle něj tzv. na vlastní riziko zajistili mládenci z Domu kultury. Mezi prvními řečníky na kašně byl mimo jiné student Filip Švál, který podal svědectví o událostech na Národní třídě a přednesl výzvu studentského stávkového výboru. Rozdávaly se stužky s trikolórou coby symbol protestu proti režimu. „Ze strany Městského národního výboru jsme byli rozhlasem z radnice vyzývání k ukončení nepovolené akce,“ doplňuje Vojáček. U LIDOVCŮ V KANCELÁŘIKlíčový dnem byl čtvrtek 23. listopadu ještě z dalšího důvodu. Večer se několik lidí dohodlo na založení Občanského fóra Trutnov a podepsalo zakládací listinu. „Listina z poloviny pochází z mého psacího stroje v kanceláři Československé strany lidové, kde jsem se s níže podepsanými sešel po večerní demonstraci. Po přečtení provolání pražského Občanského fóra jsme listinu podepsali. Adresy a podpisy psané rukou byly doplněny tentýž den večer v bytě Radka Langhammera a jiné další den na faře u Pavla Pokorného,“ připomíná Karel Vojáček. Významné bylo rovněž páteční (24. listopadu) setkání Občanského fóra s představiteli tehdejší moci v Trutnově. „Když jsme potom u kašny mluvili o tom, jak to probíhalo, řekl jsem jen stručně: my o voze a oni o koze. Tam se totiž potvrdilo, že nemá cenu s nimi jednat,“ vypráví Novák. „Já to považoval za zbytečné. Říkal jsem, že nemá cenu tam chodit. Někteří chtěli počkat do generální stávky a zatím s nimi nejednat,“ přikyvuje Josef Fujera. Nebyl přitom jediným, komu se na jednání s komunisty zrovna moc nechtělo, stejně jako on několik dalších odmítlo jít na schůzku. „Je pravda, že se některým zástupcům Občanského fóra na to jednání s představiteli okresních orgánů nechtělo,“ říká přímý účastník jednání Petr Dohnálek. Tehdy mu bylo šestačtyřicet let. V prvních dnech však mezi manifestujícími byli spíše mladíci kolem pětadvaceti. „Komunisti o nás tvrdí, že jsme mladí šašci. Jsi trochu starší, tak text o generální stávce přečti ty! Když jsem před zaplněným náměstím přečetl první větu a lidé začali doslova řvát, v tu chvíli jsem si říkal: kdybych teď řekl, jdeme na Bílý dům vymlátit okna, tak se šlo. Poprvé v životě jsem tam pochopil, co to je síla davu. Bylo to poprvé v životě a naposled, co jsem hovořil před tak velkým davem, zvláštní zkušenost,“ uznává Dohnálek. Generální stávka z pondělí 27. listopadu se stala jedním z vrcholů Sametové revoluce. „Moje nejspontánnější radost byla právě generální stávka. Po ní jsem měl pocit, že potřebuji dva týdny volna. Po ní hlavně nastala úmorná práce. Řekl bych, že zbytek revoluce byla řezničina a dřina od rána do večera,“ uznává Libor Novák. ZPA, ELEKTRÁRNA A DOLYJestliže revoluce v Praze se odehrával hlavně ve školách a divadlech, pro Trutnov byla klíčová spolupráce ZPA, které se stalo jakýmsi sametovým centrem pro fabriky, elektrárnou a uhelnými doly. „Když jsem viděl, jak jsme společně a razantně jednali, byli domluvení, věděli o sobě a měli na sebe kontakty, byl to pro mě první dobrý signál. Druhým byl projev pražského soudruha Štěpána v ČKD,“ tvrdí Novák. V dolech komunisté nekladli odpor téměř vůbec. „Byli jak zaražení. Zastavili jsme například horníky, když měli sfárat dolů, kecali s nimi o situaci a vyjednávali, co se bude dít. Byl tam ředitel Ryba, viděl nás, ale jen stál a neřekl nic. Nedovolil si. Nic proti nám v těch dnech neproběhlo,“ vzpomíná Josef Fujera.Josefa Fujera s legitimací Občanského fóra z roku 1989. Slábnutí režimu se podle pamětníků projevilo už při demonstracích. Jakoby režim ztrácel dech. „Zpočátku bylo málo lidí a hodně esenbáků. Postupně se to otáčelo. Čím víc bylo lidí, tím esenbáků bylo méně. A jednoho dne už prostě nepřišli,“ zdůrazňuje Petr Dohnálek. Komunisty dlouhá léta držená moc se najednou během několik dní doslova rozdrolila. „Myslím, že to bylo hlavně proto, že nikdo z nich myšlence komunismu prostě nevěřil. Byli tam jen proto, aby měli flek,“ dodává Dohnálek. SOVĚTI V KLIDUNěkteré příběhy z té doby znějí legračně. Například když Fujera a Novákem šli těsně před generální stávkou razantně vyjednávat na Spoje. „Asi pět let jsem měl požádáno o zřízení telefonní liny a nic. Dodnes se pamatuju, jak na ně Jozka zvýšil hlas, bušil do stolu a říkal: Tak si uvědomte, co se teda děje, o co se tu jedná …. Když jsme vylezli ven, řezali jsme se smíchy, jak to na ně skoulel. Druhý den jsem měl telefon domů zavedený,“ přiznává Novák. Z dnešního pohledu se může někomu zdát příhoda o zavedení pevní telefonní linky jako nepodstatná. Jenže tehdy nebyly mobily, e-maily a internet. Sotva začínaly faxy. Neexistovalo tedy žádné „onlajn“ spojení s Prahou, centrem všeho dění. „Párkrát jsme tam zkusili volat, ale nemělo to moc smysl. Bylo mi jasné, že mají svých starostí dost, takže mi stačilo vědět, že u nich to nějak běží a klíčové tady pro nás bylo spojení mezi námi,“ vypráví Novák. Informace se ale daly čerpat z rozhlasu. „Co nás tehdy drželo nad vodou, byly stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky,“ potvrzuje Fujera. „Důležité bylo povědomí, že tam v Praze jsou a že je komunisti nerozprášili,“ připomíná Dohnálek. „Na druhou stranu ani bolševici nemohli komunikovat, protože jediné, na co se mohli spolehnout, že si lidé večer sednou k televizním zprávám. A přes den komunisti nemohli dělat nic. My jsme prostě měli lepší komunikaci mezi sebou, než oni,“ připouští Novák. Nikdo tehdy zřejmě hned v prvních dnech nevěřil, že se režim může sesypat. Navíc v Trutnově tehdy byla posádka sovětské armády. Kupodivu ale do ničeho nezasáhla. „Rusové byli už tehdy jinde, to byla zásluha Gorbačova. Vojáci nebyli ani venku, měli zákaz vycházení,“ dodává Josef Fujera. „Vzali jsme na vědomí, že nic nedělají, tak jsme to dál neřešili. To jsem se mnohem víc bál, co udělají estebáci,“ tvrdí Libor Novák. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Ctibor Košťál, Miloš Šálek a archiv Petra Dohnálka

Nahoru