Trutnov

Třikrát emigroval, seděl na Borech a lovil medvědy v Kanadě

Vše začalo v srpnu 1968. Tehdy sedmnáctiletý Petr Baudyš, který žil v Trutnově, se nedokázal smířit s tím, že Československo okupují cizí armády.  Zúčastnil se odporu proti okupantům na barikádách. „Když projeli Rusové, několik nás zatkli a vyslýchali Na Bojišti.  Pak nás odvezli do Hradce Králové, předali policii, která nás pustila zadními dveřmi ven,“ vzpomíná. Po okupaci hodně lidí emigrovalo. Začal o tom uvažovat také trutnovský mladík.  Rok na to dostal pas a koupil si třídenní zájezd do Vídně, kde už zůstal. Dva měsíce strávil ve sběrném táboře uprchlíků Treiskirchen. Po čtrnácti dnech karantény a výsleších, měl volný pohyb. Aby získal peníze, dělal příležitostné práce. V Rakousku ale zůstat nechtěl, táhlo ho to do USA, kam se za dva měsíce přemístil. Uprchlíky tam měla na starost organizace American Fund for Czechoslovak Refugees. Ta mu také zařídila práci a letenku. Jako absolvent střední zemědělské školy měl dělat na farmě. Potkal ale kamaráda z Trutnova a uklízeli spolu v jednom hotelu. Kvůli práci pak procestoval téměř celé Spojené státy americké, učil se anglicky, spal po hotelech a pronájmech, dělal rozmanité práce, prošel svářečskou školou a koupil si lovecký průkaz. Po čtyřech letech pobytu, udělal fatální chybu. „Napsala mně máma, že je vážně nemocná a také že prezident Husák vyhlásí amnestii. Byl jsem hrozně naivní a rozhodl jsem se pro návrat,“ uvedl.  Před Vánoci v roce 1974 se vrátil do Československa.  Absolvoval výslechy na Ruzyni a jel domů, do ponurého Trutnova. Všude ho vítaly ruské vlajky se srpem a kladivem. „Když jsem šel neosvětlenou a špinavou Spojeneckou ulicí, říkal jsem si, jaký jsem vůl, že jsem se vrátil,“ kroutí hlavou. Doma se ukázalo, že mámina nemoc není nijak závažná. Výslechy na SNB se opakovaly a po pěti měsících se Baudyš opět rozhodl pro emigraci společně s jedním kamarádem. Bohužel si útěk vůbec nepřipravili, tak přišla další rána. „Chtěli jsme se dostat v Chlumu u Třeboně přes zátarasy do Rakouska. Samozřejmě jsme to nedomysleli, bylo to nebezpečné, všude byli pohraničníci, kteří na nás už čekali. Myslím, že nás někdo prásknul. Chytili nás a já jsem šel na osmnáct měsíců do vězení na Borech. Nejdříve jsem byl mezi politickými vězni, což bylo dobré, pak jsem skončil mezi vrahy a zloději. Myslel jsem si, že tam umřu. Odseděl jsem si celý trest,“ říká Baudyš. Po návratu z vězení se oženil a půl roku po svatbě ho povolali do armády. Aby mohl jít dříve z vojny, podepsal práci v dolech. Po roce šel pracovat na vrty. Mezitím jeho máma skutečně onemocněla, tak se vrátil do Trutnova. Vyřídil si zahlazení trestu, zažádal o pas, který nakonec dostal. Když matka umřela, rozhodl se s nynější ženou emigrovat potřetí. V roce 1986 vyrazili autem do Jugoslávie. Po mnoha peripetiích, kdy jim propadly doklady, se jim podařilo dostat tranzitní vízum před Rakousko. „Peníze jsme měli, před námi jelo auto s rakouskou značkou, tak jsem se na něj nalepil. Když celníci zvedli závoru, šlápl jsem na plyn a už jsme byli v Rakousku,“ popisuje útěk. Po tradičním pobytu v táboře Treiskirchen, poslali manžele do penzionu u Salzburgu. Na americké ambasádě požádali o dokumenty pro výjezd do USA. Mezitím si sehnali práci na zámku u barona Friedricha Mayr – Melnhofa. „S baronem jsme si rozuměli. Jednou mi řekl, že bude kupovat lovecký revír v Kanadě a nabídl mně tam práci. Tak jsme po šestadvaceti měsících v Rakousku jeli do Kanady,“ poznamenal. Nejdříve byli v Britské Kolumbii, po čase začal pracovat v loveckém revíru na Yukonu. Baudyš bydlel s manželkou ve srubu, chodil do pilotní školy. Když baron v Britské Kolumbii koupil revír, bylo jaro a začal lov medvědů. Na Yukonu začínala sezóna až v srpnu. Lovecké ostruhy získal na jarních medvědech, kteří hledali potravu po dlouhé zimě.  Pak se přemístili na Yukon do Whitehorse. „Lovecký revír byl velký 12 milionů hektarů. Používali jsme lodě, letadlo nebo auta,“ prozradil Baudyš, který tam dělal revírníka, provázel lovce, co měli touhu skolit medvěda či třeba horskou ovci. Práce to byla náročná. Yukon je neuvěřitelně rozlehlou oblastí. „Zvíře se stopuje třeba celý den, než se odloví a stáhne dolů. Trvá to hodiny, někdy sedm dní v kuse. Průvodce pracuje v podstatě pořád,“ vrací se do minulosti. V Kanadě se svou ženou strávil dvanáct let. Do Česka se vrátili na důchod v roce 2000. A byl vůbec v Baudyšově životě čas na stesk po vlasti? „Když jsme byli v emigraci, hlavně v Rakousku, samozřejmě se nám stýskalo po přátelích a různých společných situacích doma.  Rozhodně se nám ale nestýskalo po režimu, který tady vládl. Kdyby se to mělo vrátit, ani na vteřinu bychom nezaváhali a emigrovali znovu,“ dodává rozhodně Petr Baudyš.                                                                               Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: archiv Petra Baudyše

Nahoru