Trutnov

Tomáš Katschner: Už nikdy se nenechám zavřít do klece!

Tomáš Katschner při Majálesu 1990 (uprostřed davu s plnovousem).Jak si prožíval osmdesátá léta?V roce 1985 jsem maturoval, dodnes si to velice přesně pamatuju. V úterý jsem složil zkoušky, v pátek nám dali vysvědčení a hned v pondělí na šestou ráno jsem už nastupoval do práce zařezávat. Bylo mi teprve sedmnáct, ale tenkrát to tak bylo, že jsme museli ze školy nastoupit hned do práce. O dalším studiu jsi neuvažoval?Na škole jsem pochopil, jak to tady funguje, a ztratil jakoukoliv důvěru v to, že by mělo v tomhle státě smysl něco pro sebe dělat a u toho dělat kompromisy. Prostě jsem nevěřil v budoucnost. Jediné, co mi dávalo smysl, bylo jezdit každý víkend na vandry do přírody. To bylo jediné místo, kde jsem cítil svobodu. Byla tam parta lidí, kde se dalo skvěle fungovat. A pak tu ještě byla druhá skupina lidí - bigbíťáků a alternativců, s kterými jsem jezdil po festivalech, koncertech a za muzikou. A co revoluční rok 1989?S kamarádem Jirkou Prokopcem z Pilníkova jsme si ten rok splnili sen. V létě jsme jeli na festival Jarocin do Polska, což byl tehdy jediný velký rockový festival ve východní Evropě. Dnes je cestování do ciziny snadné, ale tehdy to tak jednoduché nebylo. Člověk musel mít vízum, pozvání, papíry, aby ho ven vůbec pustili. Tak jsme sehnali nějaké pozvání, jako že jsme vysokoškolští studenti a že nás zvou na studijní pobyt. S tím jsme překročili hranice a přijeli do země, kde už proběhly svobodné volby, kde už vycházely jiné noviny, kde už prostě všechno bylo jinak. Zažili jsme tam demonstrace. My z toho byli úplně vedle, ale najednou jsme se cítili jako svobodní lidé. Jenže, když jste se vrátili...… no to bylo jak v zemi krále Jaroslava! Zatímco v Polsku jsme v poklidu veřejně nadávali na komunisty, přejeli jsme hranice a člověk najednou cítil, že tady se nic nesmí. Ale my se už v Polsku rozhodli, že takhle to dál nejde, a že budeme muziku u nás doma dělat. A už na konci října jsme uspořádali první festival alternativní hudby od punku až po underground. Jmenovalo se to Podzim v Mladých Bukách. Byl to náš první festival, hrálo tam osm kapel z Ústí nad Labem, Brna... Prostě snadná záležitost.To právě vůbec ne! Tehdy nebyly mobilní telefony ani internet. Člověk musel mít deset známých, aby se dostal ke kontaktu na jednoho muzikanta, kterému pak v pracovní době musel zavolat v době oběda, z telefonního automatu na vrátnici, za dvě koruny. Takhle jsem volal třeba do Teplic, někomu z kapely AkuAku, a nechával vzkaz, že budu volat v šest večer, ať je ten muzikant u telefonu. To je v porovnání s dneškem něco úplně šíleného. Je ale zase pravda, že když se tehdy jednou řeklo datum, místo a čas koncertu, tak to stačilo, platilo to a muzikanti přijeli. Festival byl povolený?Ano. Doba těsně před revolucí byla už trochu volnější, bolševikovi se to začínalo vymykat z rukou. Komunisti třeba něco nechtěli povolit, ale když jim člověk ukázal novinový článek, že v Rusku nebo Polsku něco podobného povolují, tak to třeba prošlo. Takže necelý měsíc před listopadem jsme udělali akci, kde bylo narváno, přijely všechny máničky z širokého okolí, prostě to byl super mejdan. Co jsi prováděl v pátek 17. listopadu 1989?Pořádali jsme malý hudební festiválek v trutnovském klubu Trend. Hrály kapely Botičky pláčou, Dračí ulička, a další. Je to vlastně neuvěřitelné, že v takový den jsme dělali minifestival. O událostech v Praze jsem se vlastně dozvěděl až v neděli večer. Jak jsi zareagoval?Bylo mi jasné, že se děje něco mimořádného. Další den už o tom totiž mluvili nejen na Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě, ale dokonce i v domácím rozhlase. Když pak v úterý přijel z Prahy kamarád Zbyněk Červený a měl sebou plakáty s informacemi o tom, jak v Praze zmlátili studenty a s provoláním stávkového výboru, vyrazil jsem s ním do ulic, že mu pomůžu s výlepem. O půlnoci jsme běhali po Trutnově s tapetovým kbelíkem a lepili jsme. Celou dobu za námi jezdilo auto a sledovalo nás. Schovávali jsme se po domech, přebíhali přes dvorky, ale stejně bylo pořád za námi. Byl jsi na demonstracích?Jasně, ale nebyl jsem v té době žádný řečník. Měl jsem obrovskou trému, když jsem měl promluvit před davem. Věděl bych co říct, ale před masou lidí bych jen koktal. Kdy ti došlo, že komunisté už revoluci nezvrátí?Věřil jsem tomu od první demonstrace na Letné 25. listopadu. Druhým silným momentem byla generální stávka 27. listopadu. V Pilníkově, kde jsem tehdy pracoval, jsme založili občanské fórum. I trutnovské náměstí už tehdy bylo narvané lidmi a já si řekl, že tohle už prostě nejde dát zpátky. Osobně pro mě byly klíčové ještě další dva momenty - koncert Pink Floyd na Strahově a koncert Joe Zawinula v Aldisu. Pár metrů před sebou jsem na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel někoho, koho jsme miloval a obdivoval. A samozřejmě hodně důležitá byla volba Václava Havla prezidentem. Co se pro tebe díky Sametové revoluci nejvíc změnilo?Smysl lidského konání. Před rokem 89 člověk chodil do práce s cílem, nějak přežít týden a o víkendu se pokusit někam odjet za svobodou. Dnes mi práce dává smysl, baví mě, stejně jako mě baví práce s dětmi v hudebce. Miluju kulturu a muziku, a dnes dělám, co jsem vždycky chtěl dělat. Po revoluci jsem vystudoval konzervatoř. Poslouchám muziku, jakou chci, volně cestuju a určuju si svůj život. Jasně, můžu být chudý, ale jsem svobodný. Už nikdy se do té klece, jako tu byla před rokem 1989, už nikdy se do ní nenechám zavřít! A víš, co jsem ještě zažil díky revoluci? To netuším.Setkal jsem se osobně se všemi porevolučními prezidenty. S Václavem Havlem jsem mluvil dokonce několikrát. Například v roce 1995 jsme s Patrikem Fujerou za ním jeli dělat rozhovor pro Rádio Černá Hora. Pro mě je ten člověk dodnes nade všemi, které jsem potkal. S prezidentem Václavem Klausem jsem v Trutnově pořídil zajímavý rozhovor o muzice a kultuře pro Rádio Jazzinec. Dokonce tenkrát prohlásil, že to bylo v den jeho návštěvy jediné, co mělo nějaký smysl. A s Milošem Zemanem jsem se potkal v době, kdy už coby téměř zapomenutý politik oznámil kandidaturu na prezidenta. Bylo to na statku u Ládi Kerndla, kde jsem hráli s kapelou. Ostatní tomu nevěřili, ale já už tehdy vycítil, že bude prezidentem.“ Pavel Cajthamlpavel@trutnovinkyFoto: Ctibor Košťál, Pepa Lábus, archiv Muzea Podkrkonoší a Stání okresní archiv v Trutnově

Nahoru