Trutnov

Spokojený, nespokojený… Když budou čas, peníze a zdraví, výkon poroste

Soutěž na stadionu, kde před pěti lety obsadil čtvrté místo na paralympiádě, pro něj nezačíná dobře. Po prvním hodu vidí červený praporek. Neplatný pokus. To samé se opakuje i po druhém vrhu. „Sakra, co se děje?“ ptá se rozhodčích. Jedna z nich, která hlídá styl, mu říká, že v odhodové fázi dává ruku brzo od hlavy. „Ale já takhle házím celou dobu,“ krčí rameny, že taková chyba mu zatím nebyla nikdy vytčena. Když se však po návratu domů zpětně dívá na svoje pokusy, uznává, že v technice má velké rezervy. „V té rychlosti se tělo hodně rozhodí, člověku padají lokty, rameno. Bylo vidět, že když se odrážím od opěrky, tak mi loket maličko spadne,“ dává zapravdu rozhodčí, ale zároveň si stojí za tím, že to nebylo nic tak strašného, aby se mávalo červeným praporkem. Jenže v Londýně se mává a on stojí na pokraji vyřazení. Třetí zaváhání by znamenalo trpký konec účasti bronzového obhájce na mistrovství světa. Nebylo to přitom poprvé, co se v této situaci ocitl. Na paralympiádě v Pekingu se musel zachraňovat tím, že si dokonce posouval kozu dozadu. „Hodím to tam na jistotu,“ soustředí se před třetím pokusem. Ví, že mu stačí jen nějakých šest metrů. To by neměl být problém… Koule se zaboří do trávy kousek za sedm metrů. Bílý praporek. „Dobrý,“ uklidňuje se. Ví, že na boj o medaili bude mít ještě další tři pokusy. Než ovšem na něj ve finále znovu přijde řadu, uplyne více než hodina. „Člověk za tu dobu dost vytuhne,“ ví ze svých zkušeností. Druhé poloviny soutěží už proto nemívá tak oslnivé. „Nejsilnější mám vždy druhý a třetí pokus,“ upozorňuje. V Londýně ale jeho plány bortí červený praporek. Úvodní neplatný pokus si totiž nechává přeměřit alespoň pro sebe - 7,89! To zamrzí. Místo očekávaného útoku pak nejdřív přichází další chyba a vzápětí je nucený hodit zajišťovák, v němž nemůže prodat to, co umí. Při čekání na další tři hody Aleš vymýšlí varianty co a jak změnit, když podle svého zajetého stylu do toho nemůže jít naplno. „Ta mladá holčina mě úplně rozhodila,“ vzpomíná, jak s ním cloumaly emoce a byl hodně naštvaný na rozhodčí. Jediné, co mu vyhovovalo, bylo, že všichni soupeři házeli před ním a on věděl, kolik přesně musí hodit. Jde se bojovat! Čtvrtý pokus letí na 7,52, pátým se zlepšuje na 7,85. „Ale necítil jsem se v nich stoprocentně,“ tvrdí, že se stále obával červeného praporku. Na vyrovnání Íránce Azimiho potřeboval 7,96. „Už když jsem si ale tu kouli dával k hlavě, věděl jsem, že to nepůjde, že jsem přemotivovaný,“ přibližuje, co se v něm odehrávalo před posledním pokusem. Dá do toho všechno. Koule dopadá do vzdálenosti 7,70. „Repete. Pecka. Paráda. Zase čtvrtý,“ probleskne mu hlavou vzpomínka na londýnskou paralympiádu. V roce 2012 jej však od bronzu dělily pouhé čtyři centimetry. Na jednu stranu je nespokojený, protože ví, že na medaili měl. Na druhou stranu je spokojený, že se z mistrovství světa nevrátil s nějakým průšvihem a jeho vystoupení zdobí nejlepší výkon letošní sezony. „Můj osobní názor je takový, že teď ten výkon poroste ještě nahoru. Naučil jsem se jinak připravovat a nastavil si jiný systém tréninků. Vlastně od Ria až po Londýn ta příprava byla výborná,“ pochvaluje si a věří, že v nastoleném režimu bude pokračovat. „Když budou čas, peníze i zdraví, tak si myslím, že pro mě přehodit osm metrů nebude žádný problém,“ hlásí sebevědomě. Pomoci k tomu má i nová technika vrchu, kterou v Londýně okoukal od soupeřů, především od Američana Severna. „Jedná se o úchop levé ruky, kterou se držím tyče,“ vysvětluje, že by tato novinka pro něj mohla být velmi zajímavá. „Už jsem to zkoušel a vypadá to dobře.“ Co se naopak českému reprezentantovi nelíbilo (a nejen jemu), byla technika úřadujícího světového šampióna Íránce Mokhtari Hemaniho, který posledním pokusem hodil 8,35 metru. A to doslova. „To s vrhem koulí nemělo nic společného. Úplný průser a rozhodčí mu to uznali,“ kroutí hlavou. Protest Češi nepodávali. „Kdybych se s ním hádal o zlato, tak do toho jdu stoprocentně,“ vykládá Aleš. Co se však bude znovu projednávat, je klasifikace postižení obou íránských reprezentantů, kteří podle něj ve skupině F53 nemají co dělat. A je tak možné, že za rok na mistrovství Evropy v Berlíně už nebudou mezi jeho soupeři. Zlepšit si náladu vyrazil atlet na vozíčku den po závodě výletem po Londýně, kde navštívil i nástupiště 9 a 3/4 na nádraží King's Cross. Znáte z Harryho Pottera, ne? Z mistrovství světa se vrátila dvaadvacetičlenná výprava českých handicapovaných sportovců bez medaile, což je podle Aleše Kisého na jednu stranu vizitka sportovců, ale hlavně prý svazu, jak se o své závodníky stará a jaké jim vytváří zázemí pro trénink. „Když se budeme porovnávat se zahraničními sportovci, tak jsme vedle nich jako chudí příbuzní,“ tvrdí, že skoro všude už funguje vrcholový sport tělesně postižených na profesionální úrovni. Nebo závodníci mají svou činnost alespoň nějakým způsobem sponzorovanou. „U nás? Co si neseženeš, to nemáš,“ poukazuje na neveselou situaci a doufá, že se brzy změní. Příští víkend Aleše čekají závody v Novém Městě nad Metují a další pohárová klání budou letos ještě v Praze a Brně. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz foto: archiv Aleše Kisého

Nahoru