Trutnov

Spisovatel Šlechta vydal novou knihu Pod zemí

Tehdy jsme si neuvědomovali, že s odstávkou vodovodních řadů se postupně zastavuje veškerý chod sebevyspělejší společnosti. Nevnímali jsme, že se o průtok vody do domů, úřadů, nemocnic i továren starají party chlapů obutých do gumáků, obléknutých do sepraných modráků, zatížených montážními brašnami, lopatami a krumpáči. Spisovatel Antonín Šlechta věnoval svoji druhou knihu s titulem Pod zemí, vydanou v nástupu letošního jara, právě těmto lidem – vodárenským dělníkům. Vyšla s podtitulem Věnováno každému, kdo kdy hájil živobytí s krumpáčem v ruce, což hovoří samo za sebe. Pokud se někomu bude zdát, že jde o nudné budovatelské téma, vstupuje na práh omylu. Spíš jde o hrabalovskou oslavu vztahu k domovu, rodině, přátelům i práci. Knihu tvoří kontinuita osmi povídek, zasazených do podhůří Krkonoš, stejně jako v předchozí knize Sedm pádů smrti (s níž se na počátku ledna seznámili při autorském čtení návštěvníci Muzea Podkrkonoší v Trutnově). Děje povídek se odehrávají v dosahu růžice vodovodních řadů vedoucích z předpolí městeček Úpice a Červeného Kostelce. Osm krátkých literárních útvarů propojují stejná místa událostí a postavy, které ve třpytu vzpomínek tvoří zručně sestavený orloj vodárenského života. Pracovníci vodáren objíždějí region severovýchodu Čech od Markoušovic na západě po Náměrka na východě, na severu se rajón dotýká úpatí Jestřebích hor a na jihu lesů Hajnic a Studence. Vodaři zde vystupují jako tvrdí chlapi se všemi klady i zápory, navyklí na „dobrodružství skrývající se metr a půl pod zemí, kdy nevíte, co s posledním úderem krumpáče objevíte“. Uvyklí improvizaci na každém kroku v řemesle i při zastávkách v hostincích či rozestlaných popůlnočních postelích u svých i cizích žen. Při všech rozdílech povah příslušníků party se zde jaksi neochotně a bez humbuku na povrch prodírají mezi kořeny, hlínou a kameny hlubokých výkopů pramínky lidské soudržnosti, vznikající i pod vlivem alkoholu, měnící se i z podvědomých záchvěvů mysli v kamarádskou pomoc. Text knihy je zajímavě veden v rytmu chlapských hospodských řečí, přerušovaný meditativními vstupy autora, které osvěžují a čeří vyprávění jako kameny kýmsi vhozené do proudu horské řeky. Šlechta tak do svých povídek zapojuje nejen empatii a zkušenost z vlastní dlouholeté vodárenské praxe, které se dodnes věnuje, ale i jistý nadhled filosofa, jímž dává často i bujarému chování svých postav punc hodnoty osobité pravdy. Ať jde o nepochopitelné „sestupy do podsvětí“ jeho spolupracovníka Rádi, o Bogomilovu „socialistickou kleptomanii“, nebo o Vlahovo bezbožné „čučení do božích oken“. Autor stejně chápavě lidsky přistupuje i k zákazníkům vodáren, k starému odběrateli Rajnochovi, pečujícímu o přestárlého otce, s nesmírným nepořádkem v zatuchlé chalupě, nebo k sisyfovskému úsilí posledního osadníka na konci kosteleckého řadu pana Patočky při partyzánské opravě havárie vodovodního potrubí doprovázené ziskuchtivci i byrokracií města a nadnárodní společnosti vlastnící vodárnu.  Možná se titul Pod zemí za čas v záplavě knih přicházejících z domácí i zahraniční překladatelské produkce ztratí, ale pozornější čtenář ohodnotí nejen zajímavě napsané dílko, ale především jeho poselství o lidské práci, která takto neviditelná a skrývaná pod zemí přivádí vodu do našich domovů. Na knihu si vzpomene každý, stačí otočit kohoutkem v kuchyni nebo v koupelně. Luboš Zelený

Nahoru