Trutnov

Setkání s poezií v Trutnovinkách

Přišel do redakce, když jsem za redakčním stolem upravoval svůj rukopis. Uklonil se a položil mi na desku paklík stránek formátu A6: „Jsem básník. Neumann, jméno mé“. Neřekl české Nojman nebo Najman, ale pečlivě vyslovil Neu – man. V té chvíli jsem ucítil jeho ostrý nos ve výši mých očí. Seděl jsem v křesle na kolečkách a on stál vedle. „Nechte nám to tady, někdo se na to mrkne,“ zadíval jsem se na přidělené listy. „Ó, ne, ne, ne!!!“ důrazně zaprotestoval mužíček a zakroutil orlí hlavou. „Tady jde o autorská práva. Sbírku si musím odnést…“ Vstal jsem a pokynul pravou rukou ke stolu: „Tak, prosím…“ Zároveň jsem si uvědomil převahu vlastní výšky, což se mi, při mých 172 centimetrech, málokdy přihodilo. „Ó. Ne, ne,ne…“ přistál v mých uších další protest. „Musíte si to přečíst!!“ Popravdě řečeno, nemusel jsem nic takového, protože jsem nebyl zaměstnancem Trutnovinek, ale už z jisté slušnosti jsem zalistoval v bločku básní. Přehlédl jsem několik stránek a vtiskl je pánovi do dlaně s upozorněním, že mu to nikdo, nikde a nikdy neotiskne. „Nejsou to básně, není v tom poezie,“ utrousil jsem s bezradným pokrčením ramen. „Jsem básník ducha,“ řekl s opovržením a hrdě odkráčel za tónů dojemné vánoční písně Stille Nacht, heilige Nacht. „Ten už tady byl několikrát, grafoman Neu-man,“ řekl se škodolibou radostí Pavel. „Jinak se mu taky líbí holky. Ke mně si už přijít ale nedovolí a hádej proč!“ Odpověď byla nasnadě při Pavlově dvoumetrové výšce. Pan Neu-man si mě ale i přes můj odsudek oblíbil. Asi za dva dny mne pod nápory vánoční hudby znovu zastavil na náměstí pod podloubím. S lišáckým úsměvem zalovil v kapse a vytáhl průsvitné pouzdro. K mé úlevě to nebyla báseň, ale malá známka. Při bližším ohledání jsem zjistil, že jde o známou Švengsbírovu hnědou tříkorunovku S. K. Neumann, vydanou v roce 1950. „Podívejte se,“ natočil hlavu do stejného úhlu jako slovutný S. K. N. na známce. „No? Co říkáte?“ Pouzdro se známkou držel vedle své hlavy, jako nevyvratitelný důkaz. „Jistá podoba by asi tady byla,“ řekl jsem, ale dost nejistě. Znal jsem totiž pravnuka herce Julia Nemanna z dob pražského divadla Maringotka režisérky Zuzany Kočové. „Jistá podoba, asi, jistá podoba,“ začal Neu-man vykřikovat a mávajícíma rukama rozháněl padající sněhové vločky. „Jsem dědicem jeho umění. Dědicem!“ Kouzlo přicházejících Vánoc se z náměstí s ojíněným Krakonošem rychle vytratilo. „Jojo,“ ulevil jsem si. „S. K., na rozdíl od vás, psát uměl. To byl pravý pan básník.“ Mezi svátky jsem pak Neu - mana zahlédl naposledy a údiv mě přimrazil na hladkém chodníku. Malá postavička kloprtala po namrzlé dlažbě náměstí. Odspodu upravovaly jeho výšku deseticentimetrové podrážky, vršek hlavy pak vysoká papacha. V pravé ruce, kterou vyrovnával nejistou chůzi na vysokých botách, svítila na dlouhém stonku nádherná, rudá růže. „Teď miluje Karličku, co kasíruje dole v bistru,“ doplnil výjev o získané informace Pavel, vracející se také z oběda. „Řekla mu ale, že je pro ni nápadník malého vzrůstu.“ Nedalo mi to a vydal jsem se s odstupem a pomalu za nápadníkem a po chvíli zvědavě nahlédl do bistra. Opravdu tam seděla krásná Karlička na konci samoobslužného pultu a vyklepávala do klávesnice pokladny ceny obědů. Za všeobecného zájmu osazenstva s planoucíma očima v ústech sveřepě držela rudou růži na dlouhém stonku kasírovala útraty. Pan Neu-man tam již nebyl, ale musel jsem uznat – byl to básník. Básník činu. Luboš Zelený

Nahoru