Trutnov

Rosťa: Bolelo to, ale všichni mi fandili. Musel jsem to doběhnout

Rosťo, kolik padlo piv večer po půlmaratonu?(směje se) Hele, nevím. Osm nebo devět. Maximálně devět. Ionty se přeci po výkonu musejí doplnit. Večer mi to bodlo. Ráno už to ale nebylo tak slavný. Uběhl jsi půlmaraton. Jaký z toho máš pocit? Jsem určitě spokojený. Měl jsem pocit, že to bude horší. Týden před závodem jsem si sice myslel, že bych to mohl dát i za 2:30, ale v ten den, kdy jsme vyjížděli a já jsem byl v podstatě po probdělé noci, jsem si myslel, že to možná ani nedoběhnu. Cítil jsem se děsně unavený. Proč jsi nemohl spát?Asi nějaký divoký sny a možná nervozita. Jak to vypadalo na trati?Budeš se asi divit, ale docela to bolelo. První dvě třetiny trati byly dobrý. Asi do 13,5 kilometru jsem vydržel běžet, ale pak jsem měl i chvilky, kdy jsem hledal po trati, kde je nejbližší hospoda, že bych tam radši skončil. Trošku mě začaly opouštět morální síly a já jsem začal proklínat, že jsem se do toho nechal uvrtat. Naštěstí ve druhé polovině závodu už těch hospod tolik nebylo, tak tě to přešlo, viď?Zaregistroval jsem tam jednu, ale to jsem byl ještě v pohodě. Pak jsem viděl hospůdku asi kilák a půl před cílem, ale to už jsem to nějak překonal a řekl jsem si, že to doběhnu, i kdybych to měl dolézt po čtyřech. Kdy ti bylo nejhůř?Odhadoval bych to tak mezi 14. a 16. kilometrem. Ne, že bych měl kolapsy, ale spíš mě opouštěly ty morální síly. Trošku jsem se pak prošel. Až za ten dlouhý most. Za ním byla na šestnáctém kilometru občerstvovačka, tak se to zlepšilo a pak už jsem to dal indiánským během, půl kiláku jsem šel a půl kiláku běžel. Do té doby, kdy jsi stále běžel, držel sis nějaké tempo?Vůbec jsem netušil, jaké tempo běžím, protože jsem neměl s sebou ani hodinky. Věděl jsem, že jeden vodič je přede mnou a jeden za mnou. Řekl jsem si, že až mě ten vodič na 2:30 dožene, tak se ho zkusím chytnout. Ale on mě zrovna dohnal v těch místech, kde jsem měl tu krizi, takže jsem se akorát podíval, jak byl hned pryč. Stihl jsi se rozhlížet při běhu po Praze?Myslíš, jestli jsem se kochal? Asi tak první kilometr k Národnímu divadlu, vlastě možná ještě až k Tančícímu domu, ten jsem ještě zachytil.  Ale pak už jsem se teda moc krásami Prahy nekochal. Zaregistroval jsi při běhu nějaké svoje osobní fanoušky?Jo, dopředu jsem byl domluvený se Slávou Záplatou, že bych měl kolem půl jedné probíhat kolem Folimanky. Tak tam stál a pokřikoval na mě. A pak u občerstvovačky jsem viděl Jandyse s rodinou. To mě překvapilo, protože na něj už nemám kontakt. (Jiří Jandera nám pak do redakce poslal Rosťovu fotku s popiskem - „Forest Gump“ na desátém kilometru.) Co celková atmosféra, kterou podél trati vytvářely tisíce diváků? Jak to na tebe působilo?Určitě mi to trošku pomohlo. Hlavně bylo dobrý, že jsme měli všichni stejnou podporu, ať jako osmitisící závodník, nebo ten první. Možná i proto, že dál od toho třináctého kilometru už tolik lidí nebylo, mi začaly opadat ty moje morální síly. Doběhnout jsem to ale musel. Nejvíc fandili všichni mně, nemohl jsem nikoho zklamat. Ruku na srdce. Co sis myslel na začátku tréninku? Věřil sis, že to dáš?Co jsem si myslel, to snad nejde ani říct. (směje se) Říkal jsem si, že každopádně mi to asi neublíží. Tak to zkusím. Ze začátku jsem si vůbec nevěřil. Na první společný trénink už si ani nevzpomínám, ale vzpomínám si na ráno po něm. Nemohl jsem se hýbat. Ale pak už to šlo jako po másle, ne?No, postupně se to vyvíjelo. Asi mi pomohl i průběh letošní zimy, že se prakticky dalo běhat furt. To, že se týden běhalo ve sněhu, mi zase tak nevadilo. Hlavně, že nechumelilo a nepršelo na mě. Voda ze zdola mi nevadí tak, jako ta ze shora. Více méně jsem díky tomu taky dodržoval plán. Kromě Vánoc, kdy jsem byl nemocný.  Někdy jsem si něco ubral, někdy zase přidal. Bez tréninku by to nešlo a sám bych se určitě taky nepřipravil, proto velký dík Kubovi. Bez jeho pomoci bych to nedal Co ti projekt Trutnov běží na Prahu dal?Určitě mě donutil aspoň víc se hýbat. Možná, že bych byl jinak po zimě trošku nakynutější. Majitel Trutnovinek Miloš Bartoň, který s myšlenkou půlmaratonu přišel, gratuluje Rosťovi k jeho výkonu.  Zhubl jsi?Nemyslím si, možná trošku. Já spíš přes zimu vždycky přibírám, takže teď jsem si to udržel jako na podzim. Já se ale stejně moc nevážím, a když už se vážím, tak to zaokrouhluju na celé desítky. Jestli to začíná devadesát nebo stovkou. Zůstal ti v paměti z půlmaratonu nějaký zážitek, na který budeš vzpomínat?No, já jsem moc času přemýšlet nad tím, jestli z toho běhu mám pěkný zážitek, neměl. Možná si někdy vzpomenu na ten sprint do cíle, kdy už to konečně mám za sebou. V posledních metrech jsem tam zkusil ještě s nějakým týpkem zaspurtovat, ale nedal jsem ho. Zopakuješ si to někdy?Úplně vyloučit to nemůžu, ale myslím si, že kapitola půlmaratonce je pro mě nejspíš uzavřená. Nejsem si jistý, jestli bych se k tomu ještě někdy přemluvil a chtěl bych znovu takhle trpět. Rozhodně vím, že 21 kilometrů je strop. Maraton nikdy! Ale nějaký závod na deset dvanáct kilometrů bych si třeba tento měsíc ještě běžel. (Stalo se. Rosťa se dnes ve Dvoře zúčastnil Běhu Safari - pozn. red.) Budeš běhat dál?Zatím si to dovedu představit, že bych mohl jednou dvakrát za týden vyběhnout. A jakou další bláznivou věc se chystáš udělat?Takhle sportovního už nic. Slyšel jsem, že chceš jet vlakem na přelomu září a října do Turecka na mistrovství světa…To bych neřekl, že je tak bláznivé. I když dlouho mi trvalo, než jsem sehnal nějakého parťáka. (usmívá se) Michal Bogáň Trutnovinky.cz

Nahoru