Trutnov

Reportér stánkařem aneb Když je fronta na Trutnovinky

Kvůli našim čtenářům jsme na Krakonošově náměstí rozbili stánek a rozdávali čerstvě vytištěný, jubilejní 120. magazín. Trutnovinky mají deset let, což kromě vytvoření netradiční náplně měsíčníku přimělo naše „hlavy“ ke hře na stánkaře.V neděli krátce podruhé hodině, ještě jsme ani neměli vyrovnané magazíny na stolku, se přiřítil k našemu červenému stánku věrný čtenář Zdeněk Hůlek: „Máte už Trutnovinky?“ Hned mu jedny podávám. „Přečtu je a ještě se vrátím!“ slibuje. Nevěřím, že by za dvě hodinky naši tiskovinu zvládl přečíst.Vyrovnávám na stolku vedle magazínů i kelímky, aby bylo vše připraveno, jak jsme slíbili. Magazín všem, svařák zdarma jako bonus pro členy čtenářského klubu Moje Trutnovinky. Když dorazí první karťáci, hlásím problém: Kolik toho svařáku do kelímku mám nalít? „Podle voka!“ říká kolegyně Katka Melicharová.Chodí stále víc karťáků najednou, tvoří frontu, z které jsem nervózní. Svařák najednou teče do kelímků strašně pomálu… Od sporťáka Michala Bogáně navíc přicházejí špatné zprávy. „Pavle, další svařák… teda dva!“ Fronta se rozdělí na dvě: jedna je u Michala, který pomáhá Katce s výdejem karet, a druhá u mne. Potřeboval bych čtyři ruce.Když v první várnici dojde svařák, nervozita mi lehce rozklepává prsty. Rychle naléváme novou várku a než se ohřeje na správnou teplotu, čepujeme zatím z druhé „nádrže“. Lidé jsou milí. Usmívají se, prohlížejí si nevšední magazín s dvojí titulní stránkou a na svařák slušně počkají ve frontě. Žádné brblání nebo kňourání, že ještě nejsou na řadě. Někteří chválí příběhy a rozhovory, které u nás četli. Fronta ale neubývá. „U stánku s trdelníkem je asi třikrát delší,“ uklidňuje mě Michal.Začíná mi být zima. Přestože mám na sobě dvoje ponožky, hřejivý pás přes bedra, termonátělník, speciální triko, softshelovou mikinu, dlouhé spoďáry, navíc lyžařské šponovky a zimní bundu. I když přešlapuju, studí mě palce na nohách. Ruce mi nemrznou jen proto, že si je ohřívám o nádobu s horkým svařákem.Mám hlad. Ale není čas se napít svařáku, natož jít k jinému stánku třeba pro klobásu nebo sýr. Po chvíli se hlad začne projevovat i zvukovou produkcí, naštěstí ale koledy od umělců znějí hlasitěji, než falešné kručení mého břicha. V tom se k nám vrací věrný čtenář Zdeněk Hůlek: „Četl sem magazín, je to super!“ ukazuje na nás zdvižený palec. Po dvou hodinách neustálého kmitání mezi kelímky, várnicí se svařákem, magazíny a čtenáři přichází chvilka klidu. Fronta zmizí přesně ve čtyři, když se na radnici promítá video z nej… událostí roku. Rychle kontrolujeme stav zásob: magazínů je dost, kartiček taky, ale svařák… „To bude akorát,“ zhodnotí Katka bleskově situaci. Skutečně, poté už se o svařák přihlásí jen hrstka lidí. Lidé shlédnou video, okouknou právě rozsvícený strom a peláší mokrým sněhem zmáčení domů. Nám ještě zbývá rozborka a úklid sněhem promoklého stánku. Když mám vše uklizeno a naloženo do auta, mrknu bleskově ke stánku s trdelníkem. Fronta minimálně deseti lidí je tam stále, přestože náměstí je už poloprázdné. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Miloš Šálek

Nahoru