Trutnov

Red Bull 400 - nejtěžších 400 metrů v mém životě

Poslední dobou se specializuju hlavně na dlouhé závody, od horských ultramaratonů až po vícedenní outdoorové non-stop závody. Když jsem viděl, že bych měl běžet 100 metrový úsek nahoru do skokanského můstku, klepal jsem si na čelo. Závod se blížil a já zjišťoval, že mnoho mých kamarádů, ať už to byli trutnovští lyžaři nebo kamarádi z Ekonomu (outdoorový oddíl v Praze), se na závod taky chystají. Řekl jsem si proto, že by to mohl být hezký program na víkend. Zkusit si tuhle bláznovinu a zároveň se potkat s kámoši. Tak jsem nakonec kývnul na účast ve štafetě. Jenže... V okamžiku, kdy jsem to udělal, přišlo mi tak nějak zbabělé, zaběhnout si jen 100 metrů a nechat svoje kamarády vytrápit v celém kopci. Nedalo mi to a přihlásil jsem se i do hlavního závodu. :) Když jsem ráno v Harrachově viděl ten kopec, začalo mi být trochu úzko. :) Oproti avizovaným 170 účastníkům v mužské kategorii bylo na startovce téměř 300 chlapů. Mezi nimi reprezentanti v běhu na lyžích, atletice, severské kombinaci, skocích na lyžích, ale třeba i mistr světa ve skikrossu Tomáš Kraus. Zkrátka všichni hrozně nabušení... a já. :) Byl jsem přirazený do pátého (posledního) rozběhu. Z každého rozběhu postupoval do finále A vítěz, dalších 45 borců se pak mohlo kvalifikovat časem. Ti, co se umístili od 51. do 100. místa, běželi finále B a zbylých téměř 200 borců pak mohlo běžet rozběhy takzvaných „lucky looserů“. Kvalifikační rozběhy nebyly úplně nahoru, ale pouze na hranu „bubnu“, asi 230 metrů od startu. Prvních 50 metrů byla rovinka, skoro sprintuju, ale přesto se snažím trochu pošetřit síly, pak se svah začíná zvedat, furt se snažím běžet a to je asi chyba. :) Po 100 metrech už se kopec zvedá naplno a všichni začínáme lézt po čtyřech, sklon svahu je 37,5°. Nohy rychle tuhnou, předbíhám několik borců, kteří v podstatě sjíždějí dolů, protože nezvládají mokrý a kluzký terén. Už jsem skoro tam, posledních dvacet metrů už je mírnějších, tělo je v pohodě, hlava taky a říká mi, pojď do finiše, srovnej se a zrychli. Snažím se tedy přejít z lezení po čtyřech do chůze nebo dokonce běhu! Narovnám se, chci zrychlit, ale zjišťuju, že nohy vypověděly službu, zrychlit není možné. Musím se tedy znovu ohnout na všechny čtyři a doplazit se do cíle. Tam už leží asi deset týpků a lapají po dechu, po chvilce se dva z nich zvednou a vyzvrací se. „Krásný pohled“. Já asi pět minut čekám, až nohy začnou fungovat. Asi taky vypadám hrozně, protože ke mně přijde zdravotník a ptá se, jestli to zvládnu. :) Když jsem se dal dokupy, sešel jsem dolů a zjistil, že na finále A to nestačilo. Můj smutek přechází v naštvání, když si uvědomím, že finále jsem nevybojoval, ale budu muset jít „finále B“. :) Z 65. místa mi na finále chybělo šest vteřin. Zdá se to málo, ale je to fakt hodně. :) Chvíli uvažuju, že nenastoupím a budu se šetřit na štafetu, ale nakonec mi to nedá a chci si vyzkoušet, vyběhnout si můstek až na vrchol nájezdové rampy. Tři, dva, jedna, start. Start finále B vypadal úplně jinak než starty kvalifikační, všech padesát už nás vědělo, jak závod bolí, a tak jsme začali rozvážně. Já skoro ze všech nejrozvážněji a hned na hraně kopce přecházím do chůze. Jsem asi až na 30. místě, držím ale tempo a dostávám se dopředu, na hraně „bubnu“ dokonce jdu „po dvou“ a získávám na ostatní. Na nájezdové rampě předbíhám další a další a chvíli jsem na třetím místě. Na posledních metrech mě ale dostali ještě dva finišující borci a je z toho nakonec páté místo ve finále B. Nahoře klasický obrázek, všude samí „ležáci“. Nikdo nemůže ani mluvit, ani chodit. Zkouším se postavit, sotva to jde, ale slyším komentátora, jak se chystá startovat štafetu. Já běžím třetí úsek, takže musím „seběhnout“ dolů, na hranu bubnu na start. Po schodech dolů ale sotva dokážu jít. Bum! Je odstartováno. Rychle převlékám triko a beru si startovní číslo pro štafetu. Nohy se pod tím tlakem trošku rozhýbaly, po zadku přijedu na hranu bubnu asi pět vteřin předtím, než tam doběhne můj parťák, beru štafetový kolík a obracím to nahoru. Snažím se běžet, ale nohy protestují, přecházím do „lyžařské chůze“ a zleva i zprava mě předbíhají čerství borci, laktát nade mnou vítězí, ale tak nějak se ctí se mi daří vylézt dřevěnou rampu na rozjezdovou dráhu a předat našemu finišmanovi. Uff, mám odpracováno. Asi pět minut jsem nehybný, ale už mám vyzkoušené, že to za chvilku zase povolí... :) Sečteno podtrženo, zjistil jsem, že mých 80 kilo je při výběhu do skokanského můstku těžších než obvykle. Nohy poznaly něco, co ještě nikdy předtím, ale byla to zábava. Příště dáme „mamuta“! :) Petr Pasekatrutnovský sportovec

Nahoru