Trutnov

Psala jsem si deník v morseovce, tvrdí držitelka dračí ceny

Někteří mladí lidé mají v určitém věku potřebu se literárně vyjádřit. Pamatujete si, kdy to postihlo vás?Asi prvním impulsem byla moje babička. Nutila mě psát hodně diktátů, dennodenně něco smolit, hodně číst a podobně. Tam to asi začalo. Byla to ale její iniciativa a nebylo to přímo z mé vůle. Později, stejně jako moji vrstevníci, jsem si začala psát blog. To mně bylo přibližně jedenáct let. Tehdy jsem si myslela, že to, co trápí mě, netrápí nikoho jiného. Začala jsem se z toho vypisovat. To vydrželo pět let. Spisovatelství máme ale v rodině, protože můj dědeček byl spisovatel Eduard Petiška. Odtud asi pocházejí mé psací geny. Co jste tehdy do blogu psala?Byly to takové povídky na pokračování. Souviselo to s věkem a bylo to hodně pesimistické. Časem, to mi bylo tak sedmnáct let, jsem se přesunula do ironického a kritického směru. Měla jsem už větší odstup. Dělala jsem si ze všeho i ze sebe legraci, protože jsem zjistila, že se tak lépe vyrovnávám se životem. Kompenzovala jste si tím nějak svou nejistotu?U mě je to v osobním i rodinném životě trochu komplikované, tak to tak bylo. Máte ty starší literární pokusy schované? Dívala jste se na ně někdy s odstupem času?Dívala, a dokonce nedávno jsem si je znovu pročítala. Byla jsem docela překvapená. Vždycky, když něco píšu, tak si myslím, že je to příšerné, tragédie. Po letech se na to už koukám takovým méně sebekritickým pohledem, protože se už cítím jako jiný člověk. Překvapil mě kontrast mezi tím, jak jsem se chovala v běžném životě, když jsem se setkávala se svými přáteli, a co jsem řešila za problémy, a tím, co jsem psala. Byly to dvě úplně odlišné roviny.  Kromě psaní ještě muzicírujete. Jakému nástroji se věnujete?Od malička jsem hrála na zobcovou flétnu a na klavír. Teď hraji hlavně na klarinet. Nějakým nedopatřením mě vzali na konzervatoř. Profesor Milan Polák, který učí klarinet na tehdejším Nerudově gymnáziu, dnes Gymnáziu a hudební škole v Praze, mě přesvědčil, abych šla na jeho školu. Záhy jsem ale zjistila, že je to na mě moc úzce zaměřené vyjadřovat emoce pouze zvukem a tónem, ale dostudovala jsem ho. Váš dědeček byl známý spisovatel Eduard Petiška. I když jste ho už nezažila, četla jste jeho věci?Četla a moc se mi líbí. Cítím tam ten genofond a dokáži se s ním ztotožňovat. Jeho Staré řecké báje a pověsti jsou skvělé, mám totiž hodně kladný vztah k antice. V literární soutěži Trutnovský drak nejste nováčkem. Už před dvěma lety jste se do ní přihlásila se scénářem k divadelní hře. O čem byla?Byla o povstání sedláků na Trutnovsku v dobách Marie Terezie. Celé to bylo ve verších. Sedláci si přišli stěžovat na radnici a vyházeli radní z okna. Pojmenovala jsem to První trutnovská defenestrace. Chtěla jsem tím vyzdvihnout básníka a dramatika Uffo Horna. Letos jste přihlásila do soutěže povídku Dobrodružství pana Tichého a získala cenu za nejlepší text s dračí tematikou. Je to váš největší literární úspěch?Předtím jsem žádnou cenu nezískala. Je to můj první, největší a nejkrásnější literární úspěch. Zisk ceny byl sice příjemný, ale nebyla jsem v euforii. Čím podle vás povídka Trutnovský literární klub zaujala?Po vyhlášení výsledků soutěže jsme měli setkání a oni se mě ptali, jak jsem k povídce dospěla a podobně. Předsedkyně klubu mně říkala, že o prázdninách, až bude mít čas, mi k povídce napíše nějaký komentář. Jak reagovalo vaše okolí včetně rodičů na váš úspěch?Ti, kteří si povídku četli, byli překvapení. Ale byly i kritičtější reakce. V povídce je postava Františka, kterého jsem v dalším ději opustila. Moje máma mi řekla, že jsem měla propojit všechny prvky povídky a očekávala, že se s Františkem bude ještě něco dít. A nedělo. Povídka je inspirována básní Trut Jaroslava Vrchlického. Znala jste ji, nebo jste na ni narazila náhodou?Než začnu něco psát, trávím poměrně dlouhou dobu tím, že si zjišťuji potřebná fakta. Od Vrchlického jsem nedávno četla román Loutky. Líbil se mi a řekla jsem si, že ho do povídky nějak propašuji a spojím s Trutnovem. Když jsem našla jeho báseň Trut, úplně mi vyrazila dech.  Věděla jste, že to je to pravé a děj stane se předobrazem hrdiny povídky pana Tichého?První, co mě napadlo, že Trutovi nikdo neodpověděl na monolog, tak mi ho bylo líto.  Rozhodla jsem se proto, že mu na to odpovím. Jak dlouho jste povídku psala? Na etapy, nebo na jedno nadechnutí?V povídce je výrazný motiv školní tabule. Právě tabule v textu si pamatuje, co kdy na ní bylo napsáno. Má paměť a zachycuje spoustu protikladných informací, protože je na ní napsáno něco jiného v roce 1970 a pak zase úplně něco jiného třeba z letošního roku. Zaznamenává dobové souvislosti. Měla jsem to celé v hlavě a povídku jsem psala den před uzávěrkou soutěže. Trvalo to s přestávkami asi šestnáct hodin. Letos se soutěž odvíjela od první věty z děl významných literátů. Vy jste začala větou - Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Proč jste si vybrala začátek románu 1984 George Orwella?Ta věta byla ze všech nejjednodušší a chtěla jsem ten příběh vygradovat, aby šel od realistické obyčejné povídky až do úplné fantasmagorie. Navíc se mi hodilo to, že byl zrovna duben a také jsem slyšela zvuk trutnovských hodin na věži. Všechno se to propojilo. Je první věta skutečně nejdůležitějším okamžikem literárního textu?Když něco čtu, první věta pro mě není určující. Jsem takový čtenář nešťastník. I když se mi první, druhá ani padesátá věta nelíbí, knížku musím dočíst. Myslím si totiž, že na té další stránce čeká něco, co mě zaujme a odhalí něco úžasného. Samozřejmě se na další stránce nic úžasného nestane. Když ale něco píši, první věta mi dělá strašný problém. Je úspěch motivace do další tvorby?Soutěže beru s rezervou. Ceny si sice vážím, ale asi to nebude ta hlavní motivace pro mou další literární tvorbu. Píšete teď něco?Ráda bych napsala divadelní hru z antického období, které mám ráda. Brala bych dobová fakta tak, jak jsou, ale do textu bych dosadila ironii i nadsázku a umístila antické postavy do současného světa. Příběh může být smyšlený, ale musí za ním být mytologická fakta. Tohle zkouším. Kromě toho zbožňuji morseovku. Chtěla bych zkusit napsat něco v morseovce s tím, že to někdo objeví, naučí se tuto abecedu symbolů a věc si přečte. Už v Americe jsem si psala deník v české morseovce, strašně mě to nadchlo.  Předpokládám, že ráda čtete. Co máte teď rozečteného? Právě čtu Dalekou cestu za domovem od Richarda Adamse. Je to příběh králíků, kteří se vydávají na dalekou cestu za novým domovem a za svobodou. Kromě toho ráda čtu a miluji antická dramata. Občas čtu poezii od současných blogerů. Někteří z nich píší krásné básně. Říkala jste, že pobýváte v zahraničí. Kde a co tam děláte?Už na gymnáziu jsem se přihlásila na pětiletou vysokou školu Bard College ve státě New York, hudební obor klarinet, divadlo a psaní. Dostala jsem plné stipendium na školné, stravu i ubytování. Za sebou mám rok a půl studia. KRISTÝNA PETIŠKOVÁ -          narozená 18. února 1995 v Praze -          studovala Nerudovo gymnázium v Praze -          nyní ve státě New York studuje na Bard College -          hraje na klarinet, píše a miluje antickou literaturu -          je vnučkou známého spisovatele Eduarda Petišky -          žije v Peci pod Sněžkou Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Miloš Šálek, archiv Kristýny Petiškové      

Nahoru