Trutnov

První let? Zatím nejsilnější zážitek, vypravuje plachtařka Teichmannová

Kláro, kde se vzalo vaše nadšení pro plachtění?Máme to v rodině. Po válce začal létat můj děda na letišti v Hronově. Udělal si tam plachtařský výcvik, ale pak odešel na vojnu. Letiště se však mezitím zavřelo, a tak se pak přesunuli do Nového Města, kde s létáním začal jak můj táta, tak jeho sestra. Po revoluci se zase všichni vrátili zpět do Hronova. Začalo se tam znovu budovat letiště a u toho už jsem byla i já.Jaké to bylo vyrůstat mezi letadly?Bylo to fajn, protože ostatní piloti měli také děti ve stejném věku. Jako parta jsme se na letišti vyblbli. Přes týden jsem chodila do školy v Trutnově a víkendy a hlavně celé prázdniny jsem trávila na letišti. Jak jsme pak byli větší, začali jsme postupně pomáhat s provozem a od patnácti jsme už létali sami. Takhle brzo?Je to tak, že ve čtrnácti může začít člověk létat, ale za sebou má instruktora. V patnácti může letět první sólo a pilotní zkoušku může složit v šestnácti. Co je potřeba umět, než se vzlétne do vzduchu?Tak zaprvé musíte mít dobrý zdravotní stav, musí se navštívit specializovaný lékař. Dále je potřeba mít i dost peněz, protože intenzivní výcvik stojí docela hodně. Samozřejmě to chce i pevnou vůli a trpělivost, protože to někdy trvá, než se to člověk naučí. Musíte taky zvládnout hodně teorie, jsou předepsané určité hodiny. O čem je teorie? Je spousta témat. Povídá se o letadlech, jakou mají konstrukci, jak fungují, co je to aerodynamika letu, meteorologie, letecké předpisy, provozní postupy, jak to chodí na letišti. Probírá se i lidská výkonnost, na co by si měl dát člověk nahoře pozor. Většinou se to kombinuje. Dopoledne se létá a odpoledne se to vysvětluje. Na závěr výcviku se z toho pak skládají teoretické pilotní zkoušky. Váš první sólo let byl v roce 2009. Jaké to bylo?Považuji to za svůj nejsilnější zážitek. Ještě to nic nepřekonalo. Když se člověk učí ten rok létat, tak stále za sebou někoho má a spoléhá na něj, kdyby něco pokazil. Mně to ze začátku taky nešlo, trápili se se mnou a já jsem si vůbec nedokázala představit, že jednou poletím sama. A pak na jaře, když už jsme se rozlítali, k tomu došlo. Najednou se zavřela kabina a za mnou nikdo neseděl. Bylo to zvláštní i tím, že u toho nebyl ani táta, který byl zrovna někde v lázních na Slovensku. Vím, že po startu jsem hrozně křičela, že letím sama. Neměla jste strach?To ne. Nervozita byla, ale strach ne. On hlavně, kdyby instruktor viděl, že se bojím, tak by mě tam ani nepustil. Musí si být jistý, že to zvládnu. Ty první samostatné lety sem si strašně užívala. Přistávala jsem úplně hotová, s úsměvem na tváři. Teď už mi to přijde normální, jako je třeba jízda na kole. Ale tak úplně normální to není, když vám v letadle chybí motor. Zkuste vysvětlit princip plachtění?Využíváme přírodu. Lítá se tím způsobem, že se musí sledovat počasí a vyhledávat stoupavé proudy. Jak?Když je krásné počasí a svítí sluníčko, tak člověk vidí takové mráčky, načechrané beránky a pod těmi bývají ty stoupavé proudy.  My vždycky vlítneme pod ten mrak, bývá to takový válec, v tom kroužíme a vynáší nás to nahoru. Takhle nebereme výšku a pak pokračujeme zase v tom klouzavém letu. Je potřeba u toho i přemýšlet, protože počasí má někdy rychlý vývoj. Není to vždycky stejné. Někdy mraky jsou, někdy nejsou. To je pak horší. Taky musí zohledňovat, jak fouká vítr. Jestli například fouká na slunný svah, tak je velký předpoklad, že to tam bude stoupat. Kdežto v závětří hor, kde vzduch hory obtéká a klesá dolů, tam to pro letadla většinou není moc dobré. Člověk toho musí hodně znát, ale učí se právě tím, že létá. Vy už to ale asi umíte, když jste teď reprezentovala na mistrovství světa, že?(směje se) Něco jsem se naučila, ale v tomhle se bude učit člověk celý život. V soutěžním létání se zase hodně taktizuje na soupeře a musíte nastudovat zase další věci. Jak a v čem se vlastně soutěží v plachtění?Jsou dva typy tratí. Ráno před závodem se vyhlásí buď trať Racing task nebo Speed task. U Racing tasku jsou dané přímé body. Ten bod má průměr jeden kilometr. Trať pak třeba vypadá tak, že se letí z Hronova otočit Ještěd a zase nazpátek někam k Orlickým horám a na letiště. Závodník musí co nejrychleji proletět všemi body, kde je záznamové zařízení, aby měl v cíli co nejvyšší průměrnou rychlost. A ten druhý typ?Racing task se vybírá, když je nejisté počasí. Někdy to tak je, že se mají tvořit bouřky a je strašně těžké naplánovat ten jeden kilometrový bod. Mohly by se v něm udělat bouřky a nikdo se tam nedostane. A proto se tvoří větší kružnice, které mohou mít průměr třeba 30 kilometrů i víc, a tam se stačí dostat jen na okraj toho bodu. Někdy se ale vyplatí letět dál, protože tam je lepší počasí a závodník pak bude mít lepší podmínky pro let do dalšího bodu. Člověk u toho musí hodně přemýšlet, kterou tu kružnici natáhne. Je k tomu stanovený čas, třeba dvě a půl hodiny, a za tu dobu musí nalétat co nejvíce a tím pádem bude mít zase nejvyšší průměrnou rychlost. Jakých rychlostí se dosahuje?Záleží hodně na počasí, ale průměr bývá třeba 70 km/h. Když je závodník ve stoupavém proudu, tak vlastně stojí na místě. Někdy ho vítr může i sfoukávat, takže jakoby couvá. Ale pak zase, když letí k dalšímu mraku, má třeba 130, 150. Letěla jsem i přes 200, ale to už kluzák hodně klesá. To se většinou stává, když už se letí z disciplíny a člověk má přebytek výšky, tak aby zvýšil tu průměrnou rychlost, tlačí to dolů. Když se ještě vrátím k délce tratí, docela mě to překvapilo. Myslel jsem, že se létá na menších úsecích.Minimimum je většinou sto kilometrů. Nejkratší vzdálenost se totiž musí rovnat koeficientu klouzavosti toho nejlepšího kluzáku v té třídě. Když má třeba index 112, trať musí mít tolik kilometr. Jinak se létají dlouhé tratě. Já mám nejdelší asi 500 kilometrů. To je pak ale hodně namáhavá, člověk sedí v letadle třeba osm hodin. Jaké jsou nejčastější chyby při plachtění?Nemám snad let, kdybych neudělala nějakou chybu. Ale spíš je to nějaká taktická, že člověk zvolí špatnou stopu a letí v horším počasí. Nevezme stoupák, který měl vzít, protože si myslí, že další bude silnější. A samozřejmě největší chyba je přistát do pole a nedokončit tu trať, ale to k tomu patří. Někdy se stane, že se celé nebe zavře. Nesvítí sluníčko, nejsou stoupáky, a tak se přistává do pole. Třeba v Dánsku jsem takhle seděla třikrát. Pole mi přijde jako ještě dobré místo na přistání, ale co když jsou tam horší podmínky?Kde je to horší, tak byste tam neměl co dělat. Udává se, že v sedmi stovkách nad zemí by člověk měl mít vyhlídnutou nějakou plochu, kam by to šlo. V pěti stovkách by se už od ní neměl vzdalovat a ve třech stovkách už by měl zahájit okruh na přistání. Na soutěžním létání to pak ale bývá ještě trošku jinak. Například v Dánsku byly základny mraků nízko, a tak jsme létali stále nízko. Zažila jste nahoře někdy kritickou chvilku?Jednou ano, ale to bylo ze zdravotního stavu. To jsem prodělala hyperventilaci, překysličila jsem si mozek. Řešila jsem na palubě, že mi nešla navigace. Snažila jsem se s tím něco udělat, dýchala jsem rychleji a najednou se mi začalo dělat špatně. Chytaly mě křeče do končetin. Když jsem pak přistála, tak jsem si zjišťovala, co se mi to vlastně stalo. A co nebezpečná situace, kdy se k vám přiblížil druhý kluzák, protože jsou případy, že došlo ke srážce. V televizi se občas takové zprávy objevují. To je právě to smutné, že o plachtění se mluví jen, když spadne větroň. Člověk musí koukat. V jednom stoupavém proudu se někdy sejde i přes dvacet letadel, když je špatné počasí, protože se bojuje za každé malé stoupání. Někdy jsme od sebe i hodně blízko. Pověsím se za někoho a hlídám si ho. Ten, kdo lítá za mnou, si musí hlídat mě. Musíte hodně trénovat?Když chce člověk být na nějaké vysoké úrovni, je potřeba využít každou chvíli k létání. I když je špatné počasí. To je vlastně nejlepší trénink jít do horšího počasí. Tak se získá víc zkušeností, protože v dobrém počasí uletí každý něco. Dá se ztratit? V dnešní době techniky to moc nejde. Máme navigaci, která nám přímo ukazuje, kde jsme a kam máme letět. Občas ale zabloudí ten, kdo je právě na tu techniku hodně zvyklý a neporovnává si to s mapou. To já dělám. Kocháte se při pohledu z kabiny?Já si ten výhled užívám. Právě si myslím, že je hodně závodníků, kteří si jdou za tím výsledkem, že si to ani nemůžou užít. Aspoň mi to tak přijde, když pak přistanou a mluví jen o tom, jaké měli nastavení a jak tam letěli. A já se ptám, jestli viděli tam ten krásný rybník. Užívám si to, což je právě důvod, proč mě baví létat. Svoboda ve vzduchu a pohled tu na zem, ale samozřejmě se musím taky soustředit. Co byste v plachtění chtěla dosáhnout? Vyhrát mistrovství světa. Bylo by to krásný. Neuvažovala jste o tom, že byste se stala profesionálním pilotem?Na to je potřeba hodně peněz stát se někým takovým. Člověk musí udělat motorový výcvik, který řádově stojí sto tisíc. Pak musí dělat ještě různé kvalifikace a na konec není ani šance, že by mě jako pilota třeba někde vzali. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz twitter: michalbogan foto: archiv Kláry Teichmannové

Nahoru