Trutnov

Projel náklaďák a chvěl se strop, zemětřesení jsem měl stále v hlavě

„Letos se konečně podařilo zase se vypravit do Nepálu. Vůbec by mě nenapadlo, co nás tam čeká. Zemětřesení je na celém světě spousta, ale že by se mi vryl do vědomí zrovna Nepál, tak to ne,“ kroutí hlavou Košťál. Realita však byla jiná. Po třítýdenním putování on a jeho dva společníci dorazili do vesnice Lukla.„Objednali jsme si jídlo a najednou se začalo něco dít. Myslel jsem si, že padá letadlo na barák. Byl to hluk, něco, co se špatně popisuje. Dokonce jsem měl pocit, že se setmělo. Domácí křičel a utíkal z baráku. Když jsme stáli na trávníku venku, země se hýbala ze strany na stranu. Teprve v tu chvíli mi došlo, že je zemětřesení,“ vzpomíná trutnovský fotograf.  Protože poutníci pocházejí ze seizmicky klidné oblasti, netušili, jak dlouho budou otřesy trvat, zda budou gradovat a co se stane. „Trvalo to více než minutu.  Měl jsem strach, byl to špatný adrenalin. Nic podobného jsem v životě nezažil,“ říká svědek přírodní katastrofy. V Lukle padaly kameny, v domech byly trhliny, nic se tam ale vyloženě nezřítilo, na rozdíl od míst, kde předtím trojice nocovala. „Byly to dva dny pochodu zpět ve vesnici Namche Bazar, kde jsme strávili tři dny.  Tam to byla katastrofa, domky padaly, cesty mizely. Nevím, jak by to s námi dopadlo, kdybychom tam byli,“ přemítá Košťál. V Lukle museli poutníci zůstat pět dní. Otřesy pokračovaly, domorodci spali venku ve stanech, turisté v barácích. Uklidňovali se tím, že bude zemětřesení slábnout. Pak se náhle země opět zachvěla, což způsobilo hlavně v Káthmándú a okolí velké škody. „Museli jsme si brát prášky na spaní, jinak bychom neusnuli. Bylo to dost nepříjemné. Sílila beznaděj, že se odtud nikam nedostaneme. Naše letecká společnost navíc pět dnů nelétala. Museli jsme to ale přijmout. Když jsme pak seděli v letadle, byla to úleva,“ popisuje fotograf. Zleva Petr Košťál, Petr Kubík, Ctibor Košťál ještě před zemětřesením. Když letadlo dosedlo na letištní plochu v Praze, čekali na trojici cestovatelů rodinní příslušníci. Neobešlo se to bez emocí a slz. Tehdy si Košťál řekl, že už tak dalekou cestu neabsolvuje, že to nemá zapotřebí. Když už si myslel, že je to za ním a že se s nečekaným zážitkem vyrovnal, přišlo překvapení. „Byl jsem v Poříčí ve škole v patře a najednou se začal klepat strop. To jenom proto, že jel kolem náklaďák. Projelo mnou mravenčení, rozhlížel jsem se mimoděk kolem. Ukázalo se, že mi to zemětřesení přece jenom uvízlo v hlavě, i když jsem si myslel, že jsem v pohodě. Věřím ale, že to časem odezní.“ Podle něj se z přírodní katastrofy chudý Nepál závislý na cestovním ruchu sám nedostane. Proto by tam měla plynout finanční i materiální pomoc z celého světa. „Když se to stane, celý svět o tom mluví a je mobilizovaný. Uplyne však pár dní a všechno vyšumí. Bohužel. Měli jsme člověka v Káthmándú, který nám zajišťoval papíry, letenky do Lukly a podobně, a tomu otřes sundal barák. Tak jsme rychle zareagovali a dali jsme mu 500 dolarů. Je prostě potřeba pomoci,“ dodal fotograf Ctibor Košťál. Více se o dobrodružné pouti zájemci dozvědí na besedě, kterou fotograf připravuje. Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Ctibor Košťál

Nahoru