Trutnov

Prodaná nevěsta: Sáhnout po „národním pokladu“? Ten rejža se snad zbláznil…

Když se řekne Prodaná nevěsta, co se vám vybaví? Původně to byla Mařenka s Jeníkem, oba v „nejlepších“ letech na jevišti Národního divadla. Později pak vynikající představení královéhradeckého divadla Drak. To byl fakt zážitek. Ale že by tohle představení mohl jednou udělat i náš spolek, to mě tehdy, v 80. letech, vůbec nepřišlo na mysl. Co jste prožíval, když se blížila premiéra? Smíšené pocity. Z titulu své funkce, jsem měl hrůzu z návratu investovaných peněz. Rozpočet Prodanky byl totiž oproti ostatním inscenacím asi desetinásobný. No a pochopitelně (víc než jindy) to byly obavy, jestli se vůbec podaří tu padesátku lidí na jevišti nějak smysluplně uspořádat. Oproti počátku mě překvapivě nechávala v klidu hudební a pěvecká složka. Věřil jsem, že ta dvouletá příprava přece musí být někde vidět respektive slyšet. Představení má u diváků velký ohlas. Přiznejte se, byli jste si jisti, že to bude trefa do černého? Ani náhodou. Spíš jsme (já určitě) měli strach, jestli jsme náhodou trochu nepřestřelili. Sáhnout po tomto „národním pokladu“ byla od rejži (Vladimír Hetflejš) docela drzost. Počáteční reakce byly spíš ve smyslu, že se ten rejža zbláznil. Že tomu tak opravdu je, se nás snažil přesvědčit i řešením scény. Ale po čase nám začalo docházet, do jakého období Prodanku načasoval (100. výročí vzniku republiky), jakou operu že to vlastně vybral (všeobecně známou, řekněme i populární) a v neposlední řadě jakou dramatizaci nám přinesl (onu slavnou Drakovskou). Ale to, že jsme se snad trefili do černého, se začalo rýsovat až po prvních reprízách. Na celostátní přehlídce amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní piknik Volyně 2018 jste získali tři ocenění za provedení hudební složky, scénu a kostýmy. Co na tato ocenění říkáte? Že to mohlo to být lepší? Ale ne. Ono se na to špatně odpovídá. Pravdou je, že to jsou určitě ty stěžejní složky celé inscenace. A že jsme za ně dostali cenu na republikové přehlídce, svědčí o tom, že to Iveta Aman (zpěvy), Zdeněk Möglich (hudba) a celý ten početný tým, který pod vedením Ireny Vylíčilové a Květy Krhánkové šil kostýmy i na Silvestra, udělal svou práci skvěle. Kdo vyrobil tu úžasnou scénu s kolotočem, bez kterého by představení nebylo ono? Máte-li na mysli železo, pak to je dílo královéhradecké firmy Michal Vejběra - Air Components. Ta naše představy a skici přeměnila ve fungující kolotoč. Bicykly, které vlastně kolotoč pohání, nám upravil specialista na kola - úpická firma BP Lumen. No a ta vyřezávaná zvířátka jsou z dílny řezbáře Jiřího Kobra, který má chalupu v Suchovršicích, kam jezdil už od dětství za svou babičkou. Reprízy Prodané nevěsty jsou naplánované až do konce roku. Co bude potom? Na stránkách píšete, že o něčem už přemýšlíte, dva režiséři se chystají, ale tsunami jménem Prodaná nevěsta zaměstnává síly celého spolku… Dlouhodobě řešíme nedostatek režisérů. Na radění je nás ve spolku až až. Ale vzít na sebe tu zodpovědnost a mít k tomu i dostatek trpělivosti a tolerance, to už je problém. Teď je to navíc umocněno tím, že Prodanka je fakt dost úspěšná, takže každý další odvážlivec bude chtě nechtě srovnáván s ní.  Co budeme od podzimu zkoušet nového, fakt ještě dnes nevím. Kolik členů má soubor a kdo je nejdéle sloužící? Náš spolek čítá na padesát platících členů. Ale ne všichni jsou v Prodance zapojeni. A kdo patří mezi nejdéle sloužící? To je těžké. Je pár lidí, co pamatují úpický spolek ještě z poloviny šedesátých let minulého století, jako třeba Mirek Hetflejš nebo Láďa Tomm. Zrovna oni si ale dali oba na čas od ochotničení pauzu. A pak je nás tam poměrně velká skupina, co přišla do divadla počátkem let osmdesátých. Jak je to s nováčky? Hlásí se sami, je těžké je získat? Že by se hlásili sami, to zas ne. A když už vznikne skupina mladých se schopným lídrem, rozutečou se do škol nebo se odstěhují. Teď je v Prodance několik lidí, kteří o divadlo, zdá se, zájem mají. Tak uvidíme, třeba budou mít dostatek odvahy a do něčeho se pustí i sami. Co je největším problémem amatérského divadla v dnešní době? Čas. Nikdo nemá čas. S tím bojují patrně všechny dobrovolné aktivity. A máte-li dát několik lidí v jeden okamžik dohromady, bývá to úkol hodný Sisyfa. A druhým problémem je reprízovost, Prodanka je výjimkou. Na amatéry se moc nechodí, a tak se reprízovost dané inscenace pohybuje zpravidla někde kolem desítky. Roční práce, zkoušení a pak deset repríz. Tak to dnes, a myslím, že nejen v našem spolku, většinou je. Jak jste se vlastně dostal k divadlu vy? Snadno. Otec i matka v úpickém divadle působili ještě v dobách, kdy byla úpická opereta pojmem. A protože měli za to, že je třeba mi ukázat, že existuje i něco jiného než taneční zábavy, dostal jsem roli. A co čert nechtěl, roli dostala i jedna, s níž jsem už bezmála 40 let. To je zkrátka osud. Úpické divadlo baví lidi už hodně dlouhou dobu. Jak vidíte jeho budoucnost? V roce 2023 čeká spolek 200. divadelní sezona… Asi bych byl špatným předsedou, kdybych pochyboval. Snad nejen za sebe můžu slíbit, že to do té dvousté divadelní sezóny v Úpici určitě dotáhneme a že se nám podaří najít nové tituly, režiséry i herce, kteří budou divadlo v Úpici opečovávat další desetiletí. Přestože se to v téhle podivné konzumní době nezdá, bez toho, že se lidi budou potkávat a propojovat své aktivity a zájmy, se žádná společnost neobejde. A je úplně jedno, jestli jsou to hasiči, zahrádkáři, sportovci, modeláři, myslivci, filmaři, muzikanti anebo ochotníci. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz foto: Miloš Šálek

Nahoru