Trutnov

Proč u nás byly koncentrační tábory a co se v nich odehrávalo?

Ředitel muzea Vlastimil Málek objasňuje, kde a za jakých okolností vznikly koncentrační tábory.Tábory nucených prací pro ŽidyZa druhé světové války byly vedle řady obecně známých vyhlazovacích táborů (Osvětim-Březinka, Treblinka aj.) zakládány také četné tábory nucených prací. Několik takových táborů existovalo i na Trutnovsku, které bylo od záboru československého pohraničí nacistickým Německem v říjnu 1938 součástí Německé říše. Po vypuknutí druhé světové války narukovala značná část mužů do německých ozbrojených složek a průmyslová výroba začala pociťovat nedostatek pracovních sil. Tento problém byl řešen mj. využíváním práce válečných zajatců, totálně nasazených osob a rovněž zřizováním tzv. Táborů nucených prací pro Židy (Zwangsarbeitslager für Juden), dodávajících pracovní sílu především německým podnikům zapojeným do zbrojní a válečné výroby. Na Trutnovsku se jednalo o židovské pracovní tábory zřízené v letech 1940 až 1942 většinou při textilkách v Hořejším Vrchlabí, Hostinném, Temném Dole, Poříčí, Horním Starém Městě, Žacléři, Libči, Nových Voletinách a Bernarticích. Fotografie z pobočky koncentračního tábora v Bernarticích. Foto: z archivu starosty obce Václava Schreiera. Tyto tábory podléhaly služebně SS v čele se zvláštním pověřencem říšského vůdce SS a šéfa německé policie pro pracovní nasazení cizinců v Horním Slezsku SS-Brigadeführerem Albrechtem Schmeltem. Sídlo této služebny SS bylo nejprve ve slezském městě Sosnowitz (nyní Sosnowiec), později přesídlila do Annabergu (dnes Góra Świętej Anny). Někdy bývají tyto tábory nepřesně označovány, především v polské literatuře, jako tábory „Organizace Schmelt“. Koncentrační tábor Gross-RosenTy z výše jmenovaných táborů, které v průběhu válečných let nezanikly, byly na začátku roku 1944 převedeny jako pobočky pod správu koncentračního tábora Gross-Rosen (dnes Rogoźnica v Polsku), ležícího asi 60 kilometrů jihozápadně od Wrocławi a pouhých 70 km severovýchodně od Trutnova. Tábor Gross-Rosen byl založen v roce 1940 původně jako pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen. K jeho osamostatnění došlo teprve roku 1941. Gross-Rosen byl znám pro brutální zacházení vězni, zvláště pak v místním nechvalně proslulém kamenolomu. V roce 1942 byla průměrná doba přežití politického vězně v KT Gross-Rosen méně než dva měsíce. Teprve toho roku došlo ke změně strategie v zacházení s vězni, kteří měli být využiti k práci v nejvyšší možné míře, aby ještě před smrtí maximálně posloužili potřebám nacistického válečného průmyslu a hospodářství. Vězni byli nasazováni do německého průmyslu. Zesláblí a nemocní či starší vězni byli posíláni k likvidaci do jiných koncentračních táborů. Většinu vězňů tvořili Židé, především z Polska a Maďarska. Uvádí se, že táborem prošlo asi 125 000 vězňů a počet obětí se odhaduje na 40 000 lidí. V roce 1944 měl komplex Gross-Rosen mnoho desítek pobočných táborů. Zajímavostí je, že jedním z nich byl tábor v Brněnci u Svitav, kam bylo přesunuto několik stovek Židů zachráněných Oskarem Schindlerem. Méně známou skutečností pak je, že v koncentračním táboře Gross-Rosen působil ke konci též nechvalně známý dr. Josef Mengele. Pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen na TrutnovskuVraťme se však do našeho regionu. V rámci grossrosenských poboček na Trutnovsku byla největší a nejvýznamnější pobočka v Poříčí, kde se nacházelo též velitelství SS v čele s SS-Obersturmführerem Fritzem Ritterbuschem, pod jehož velení spadaly všechny pobočky v okolí: Bohuslavice, Bernartice, Libeč, Horní Staré Město, Hořejší Vrchlabí, Poříčí, Žacléř a Libava (Lubawka). V roce 1944 bylo v těchto pobočkách násilně drženo a využíváno k otrocké práci v továrnách přes 4 000 židovských vězenkyň. Hlavní tábor v Poříčí se nacházel v objektu Haasovy přádelny. V roce 1944 sem přešly též vězenkyně ze zrušeného tábora při továrně bratří Walzelů v Poříčí. Tábor v areálu Haasovy přádelny čítal v závěru roku 1944 bezmála 1 400 vězenkyň. Jednalo se převážně o Židovky z Polska a Maďarska, nasazené jednak v poříčských textilkách, jednak v textilce firmy Haase v Dolním Starém Městě a v elektrotechnickém závodě AEG v Trutnově. Pod Poříčí byl rovněž připojen menší pobočný tábor v Bohuslavicích nad Úpou, čítající kolem sedmi desítek žen nasazených v tamní textilce firmy Etrich. Otrocké práce židovských vězenkyň využívala na Trutnovsku v hojné míře ve svých závodech též firma Kluge, vlastnící přádelny v Horním Starém Městě, Temném Dole a Kalné Vodě. Zatímco menší pracovní tábory v Temném Dole a Kalné Vodě roku 1944 zanikly, tábor v Horním Starém Městě, kam byly vězenkyně z obou těchto táborů převedeny, existoval jako pobočka Gross-Rosen až do roku 1945. Mimo textilky firmy Kluge pracovaly jeho vězenkyně v přádelně firmy Etrich v Horním Starém Městě a v provozu firmy Siemens v Mladých Bukách. Tábor čítal téměř 1 000 vězněných žen. Obdobně existoval tábor nucených prací pro ženy židovské národnosti, změněný v roce 1944 na pobočku koncentračního tábora Gross-Rosen, při textilce firmy Etrich v Bernarticích, který čítal přes 300 vězenkyň. Pod bernartický tábor spadalo též komando zhruba 100 vězenkyň v Žacléři při textilce firmy Buhl. Pod velitelství SS v Poříčí u Trutnova spadaly v systému grossrosenských poboček ještě tábory v Hořejším Vrchlabí a ve městě Lubawka, těsně za dnešní česko-polskou hranicí. Ženský pracovní tábor byl zřízen také v Libči, resp. Nových Voletinách. Průměrný početní stav libečského tábora osciloval kolem 300 až 400 vězenkyň pracujících v denní a noční směně v textilce firmy K. H. Barthel. Většinu z nich tvořily mladé polské Židovky z Horního Slezska. V táborech na Trutnovsku byly vězněny židovské ženy a dívky převážně ve věku 15 až 30 let, tedy takové, které byly zárukou maximálního pracovního výkonu. Několik desítek z nich tvrdé podmínky v táborech a na pracovištích nepřežilo, což připomínají např. pomníky na hřbitovech v Trutnově a Bernarticích. Tábory hlídaly dozorkyně z řad SS, speciálně vyškolené ve velkých koncentračních táborech. Vězenkyně nosily zpravidla civilní oblečení a v barácích spaly na dvoupatrových dřevěných pryčnách. Strava byla velice špatná a chudá. Své vykonaly i závažné nemoci, jako tyfus nebo tuberkulóza. Zesláblé a nemocné vězenkyně byly z poboček na Trutnovsku nemilosrdně posílány do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Tábory na Trutnovsku byly osvobozeny Rudou armádou 9. května 1945. Pochody hladu a smrtiTrutnovskem v závěru války prošly také tzv. pochody hladu a smrti, které mají rovněž bezprostřední vztah ke koncentračnímu táboru Gross-Rosen, odkud byly vyslány během útěku nacistů před postupující Rudou armádou v rámci tzv. evakuace.Pochod smrti - cedule v lese u Choustníkova Hradiště. Foto:  V. Málek Při hlavní silnici z Trutnova do Hradce Králové je za obcí Choustníkovo Hradiště umístěna dopravní směrová značka ukazující cestu „K bývalému hrobu“. Blízko u silnice se pak v lese nachází místo, kde byl v roce 1945 nalezen hromadný hrob obětí pochodu. Dnes je tam informační tabule zřízená Obecním úřadem Choustníkovo Hradiště. Tabule informuje, že ve dnech 19. a 20. února 1945 bylo v těchto místech brutálně zavražděno 88 mužů, účastníků pochodu hladu a smrti z tehdejšího koncentračního tábora Gross-Rosen, odkud vyšel průvod vězňů 15. února 1945 přes Mieroszów, Zdoňov, Chvaleč a Trutnov. Cílem byla železniční stanice Jaroměř. První část transportu dorazila do Choustníkova Hradiště 18. 2., druhá 19. 2. 1945. Vězňové neschopní dalšího pochodu byli vyčleněni a zde brutálně zavražděni. Ostatní vězni byli vráceni pěšky zpět do Trutnova a odtud vlakem rozvezeni do koncentračních táborů v Německu.Pochod smrti - exhumované ostatky obětí uložené v rakvích před pochováním v Choustníkově Hradišti.Ostatky těchto obětí s ostatky dalších vězňů, nalezenými v mělkých hrobech podél trasy pochodu, byly v září 1945 exhumovány, uloženy do rakví a pietně pochovány ve společném hrobě na novém hřbitově v Choustníkově Hradišti. V tomto hrobě našlo místo posledního odpočinku 145 obětí pochodu hladu a smrti z února 1945. Na tragické události a miliony obětí druhé světové války bychom neměli zapomínat.Vlastimil Málekhistorik a ředitel Muzea Podkrkonoší v TrutnověFoto: z archivu starosty obce Václava Schreiera az archivu muzea

Nahoru