Trutnov

Pro Jana Pavlíčka byla léčebna vysvobozením

Závislý na alkoholu se stal prakticky hned, co s pitím po škole začal. Vyučil se prodavačem potravin. „Věděl jsem, že to neznamená nic, a tak jsem jako montér ocelových konstrukcí jezdil po montážích,“ začíná odkrývat svůj příběh. Jako sedmnáctiletý teenager se dostal do společnosti životem protřelých chlapů, kteří po práci automaticky chodili na pivo. A čím je mlaďas může ohromit, než že s nimi udrží krok. Anebo dokonce bude pít ještě víc. Pivo, kořalku, všechno… „Prostě z hecu jsem chtěl být v něčem lepší,“ říká urostlý chlapík. V ničem nevynikal, nesportoval, neměl ani žádné koníčky.Narodil se v Praze, kde jeho rodiče vlastnili hospodu a kam se přesunul, když seknul s montováním. „Bylo to pro mě stresové prostředí, trpěl jsem tam, ale rodiče potřebovali pomoc a nedokázal jsem jim říct, že pro ně nebudu pracovat,“ vypravuje, jak se dostal za výčep v klasické nalejvárně. A tam si pil dál. V pracovní době v nějakých mezích, jenže i ve svém volnu nacházel cestu jen do hospody. Že se na pití stává závislým, na sobě však nepozoroval. „Já jsem v tom prostředí vyrůstal. Přišlo mi to normální vidět den co den ty stejné tváře, které pijou a dost pijou,“ vykládá, že neměl žádné nepijící kamarády, kteří by mu řekli, že je nesmysl takhle chlastat.Rodičům časem hospoda přerostla přes hlavu a přestěhovali se do Krkonoš. Pořídili si penzion v Albeřicích. „To už jsem věděl, že takhle pít není normální a doufal jsem, že změnou prostředí to odezní.“ Kdepak. Jeho život pokračoval v zaběhlých kolejích. „Protože vždycky se dá najít nějaký důvod, aby se to šlo zapít,“ přemítá Honza. A chlastal dál. Hádal se s rodiči, kteří mu vyčítali, že nepracuje, tak on pár dní sekal latinu, ale pak si zase dal. A zase se pohádal s rodiči. „Byl to začarovaný kruh,“ tvrdí. Ven z něho muži, který pil od sedmnácti do třicítky, „pomohl“ až průšvih. Když rodiče odjeli na dovolenou do zahraničí, měl se v penzionu postarat o dva ubytované hosty. „Samozřejmě první večer a hned jsem se ožral. Ale takovým stylem, že jsem jezdil autem a vlítnul na louku, kde jsem porazil nějaké sloupky. Auto jsem našel ráno zaparkované na volejbalovém hřišti, penzion dokořán a vůbec jsem nevěděl, co se děje,“ vrací se k momentu, kdy se zhroutil. V tu chvíli neměl nikoho za „zadkem“, kdo by ho hlídal. „Došlo mi, že si musím najít nějakou pomoc.“ Svěřil se kamarádce, že zajde k psychologovi, ale ta mu poradila, že lepší bude psychiatr. V Trutnově si vyhledal lékařku Ernestovou a ta mu vysvětlila, že pro něj bude jedinou možností k nápravě pobyt v léčebně. A tak se odebral do zařízení v Havlíčkově Brodu. „Už jen to, že jsem šel do léčebny, pro mě bylo vysvobozením. Věděl jsem, že to definitivně končí a bude mi líp,“ byl přesvědčený, že mu začne nový život. Ten případ, když je někdo do léčení natlačen a nemusí to vyjít, on nebyl. Vždyť po čtrnácti dnech zahodil i cigarety a už se k nim nevrátil. Během čtyřměsíčního pobytu dělal vše pro to, aby se zbavil závislosti. „Neměl jsem bažení po alkoholu, nutkání se napít, ani o tom přemýšlet. Stále se tam něco dělo - rozcvička, úklid oddělení dvakrát třikrát denně a spousta sezení, rozebírání problémů,“ nabízí pohled zevnitř na léčení. A všechno to dělal rád. Vyléčil se? „To se takhle nedá úplně říct. Úspěšně jsem absolvoval léčbu,“ odpovídá s tím, že léčba je jen start a člověk se musí doléčovat celý život. Když se vrátil domů, tak začal jednou týdně chodit do skupiny paní doktorky Ernestové, kam i teď stále ještě dochází. „Skupina je hodně důležitá,“ zdůrazňuje jeden ze základních pilířů doléčování. Po svém návratu z léčení to bylo půl roku prakticky jediné místo, kam se nebál jít. „Měl jsem hrozný strach, že jdu z léčebny a mám na čele vytetované alkoholik. Dnes je to vtipné, když vám teď dávám rozhovor do novin a před osmi lety jsem se pomalu bál vyjít z baráku,“ usmívá se. Samozřejmě ze začátku si sebou Jan Pavlíček nebyl úplně jistý, jestli tu situaci zvládne. Ale to, že by se měl napít a vrátit se do života, který vedl předtím, byl pro něj takový strašák, že obstál a žije už osm let bez kapky alkoholu. „Můj život je teď asi i plnohodnotnější, než kdybych byl konzument,“ myslí si abstinent, který začal běhat, zhubnul 33 kilo a v září chce v Hradci běžet svůj první maraton. Michal Bogáňmichal@trutnovinky.cz

Nahoru