Trutnov

Převlékání za císaře je obrovská řehole, není to zábava, ale práce, říká Jan Nešněra

Není to tak dávno, kdy při Dnech evropského dědictví přijel na Krakonošovo náměstí v kočáře v postavě císaře Františka Josefa I. a pozdravil obyvatele jako před 150 lety. Spousta kluků si někdy v dětství hrála na vojáky. Co vy? Samozřejmě. Každý kluk si tehdy král na vojáky. Dnešní generace ale už ne, jen virtuálně s joystickem a myší. My jsme běhali po lesích s klackem a vzduchovkou a hráli si na vojáky skutečně a reálně. Dá se říci, že mě to neopustilo a dodnes si tak trochu hraju. Byl jste na vojně nebo vás minula? Tvrdím, že modrá knížka patří do knihovničky každého inteligenta. Mám ji taky, ale za ta léta u historické vojenské jednotky jsem si odsloužil víc, než kdybych byl na vojně. Je podle vás vojenská služba pro mladé kluky přínosem? Myslím, že je. Když dnes vyjdu ven a podívám se na mládež mezi osmnácti a dvaadvaceti lety, zjistím, že nemají žádný řád, špatný přístup k práci a k organizování věcí. Je to neotesané dříví a myslím, že vojna by tohle mohla pomoci odstranit. Kdy jste se začal zajímat o vojenskou historii? Co vás k ní přivedlo? Bylo to už v útlém věku. Dlouho jsem žil ve Svobodě nad Úpou, téměř za domem jsme měli opevnění. Když jsem začal ve svém okolí objevovat lehké vojenské objekty, pozůstatky z druhé a pomníčky z první světové války či z roku 1866, měl jsem nutkavou potřebu si o tom zjistit více. Čím více jsem se o to zajímal, snažil jsem se později spojit s místním klubem vojenské historie, s pevností Stachelberg a vyústilo to v to, že dnes máme s kolegy vlastní spolek. Kdy váš Vojensko - historický muzejní spolek v Trutnově vzniknul a čím se konkrétně zabývá? Oddělili jsme se od Klubu vojenské historie Trutnov a založili vlastní spolek. Primárně nás zajímala účast na vojensko – historických ukázkách, sekundárně pak provádíme pomocné práce pro muzea, například připravování výstav, terénní práce, archeologické výzkumy a podobně. Škála těch činností je pestrá. Kolik máte členů? V současné době máme čtrnáct členů. Na co myslíte, když na sebe oblékáte historickou uniformu? Záleží na tom, o jakou uniformu a akci jde. Jsou situace, kdy uniformu na sebe oblékám, protože si jedu užít společnou akci s přáteli. Jindy ji oblékám jako reprezentant historické postavy, která má svůj úkol, a musí obyvatelstvu předvést nějaký historický obraz. To na tom bývá náročné a pociťuji zodpovědnost. Musím se přiznat, že první uniformu z 19. století, kterou jsem nosil, byla rakouských polních myslivců. Tu jsem později vyměnil za pruskou a následně za uniformu našeho milého císaře Františka Josefa I. Nosím je ale všechny tři a mám je stejně rád, i když tu pruskou mám nejraději. Je to jedna z dvou uniforem řadové pěchoty v republice. Když jsem v ní v plné polní, dá se říci, že skutečně reprezentuji pruské vojáky, kteří sem v roce 1866 přitáhli. S výměnou uniforem nemám ale žádný problém. Jak vypadají vaše uniformy a kde si je necháváte šít? Uniforma je stejnokroj, který je většinou vytvořený z jednostranně česané vlny a podšívka je ze lnu. Uniformu doplňují řemeny, opasky, telata, šavle, přezky a zbraně. Krejčové jsou v Náchodě a v Trutnově šije uniformy paní Alena Burešová. Tito lidé jsou schopni vytvořit skutečnou uniformu podle dobových pramenů, nikoli neautentický kostým, který se čas od času na historických akcích objevuje.  A kde sháníte zbraně? Jsou puškaři, kteří vyrábějí repliky veškerých zbraní 19. století. Já osobně repliky nenosím, mám originál zbraně. Jsem majitelem jehlovky Dreyse, model 1841. Ta patří přímo podle vyražených čísel k uniformě, kterou nosím. K císařské uniformě nosím originál jezdeckou šavli.  Která etapa vojenské historie vás zajímá nejvíce a proč? Specializuji se na střední část 19. století. Tam jsem kovaný, jsem schopen o tom mluvit, vést přednášky, popisovat různé bitvy a vysvětlovat jejich okolnosti. Má tento váš zájem souvislost s tím, kde žijete? Určitě. Samozřejmě v tom sehrála roli válka v roce 1866 v Trutnově. Při tradičních Dnech evropského dědictví jste na Krakonošovo náměstí dorazil v kočáře jako císař František Josef I. Připravoval jste se na to nějak? Převlékání za císaře je obrovská řehole. Není to zábava, ale práce. Nemůžu si v žádném případě dovolit vypadnout z role a překročit rámec historických událostí. Musím být na každou akci perfektně připraven včetně historických projevů. Velkou roli v tom hraje protokol, kdy je důraz kladen na chování, vystupování, harmonogram a celý obraz, který reprezentuji. Nedělám to jen pro laickou veřejnost, ale na akcích se pohybují i znalí historici, kteří to bedlivě sledují. Je to svým způsobem divadelní představení opřené o historická fakta? Ano, dá se to tak říci. Jaký to byl pocit vrátit se na místo činu po 150 letech a pozdravit místní obyvatelstvo? Stísněný, mívám trému. Nemůžu překročit stín historické postavy, vystoupit třeba na balkon radnice a pozdravit kamaráda pokřikem: Nazdar Pepo! Nebo se vrhat do davu a s někým se vítat. To prostě nejde. Musím nastudovat archivní materiály, které vypovídají o císařské návštěvě Trutnova, o níž se dokonce psalo až v Londýně.  Císař navštívil město asi na čtyři hodiny. Setkal se spoustou osob, několik desítek jich vyznamenal. Celý program byl velice nabitý. Nebyl tam ani minimální čas na to, aby si náš milý vladař obrazně odskočil na záchod. Proč jste byl do této role vybrán právě vy? Je mi třiatřicet a císaři bylo v roce 1866 šestatřicet let. Takže ta věková blízkost rozhodla. Proto jsem také v tomto ohledu angažovaný do připomínkových akcí návštěvy Františka Josefa I. v Čechách. Jaký byl císař vlastně člověk? Byla to poměrně složitá osobnost. Byla mu blízká technika, nechával si představovat různé inovace v této oblasti. Měl nesmírně rád železnici, dokonce schvaloval plány na výstavbu lokomotiv a uděloval jim jména. Týká se to například lokomotivy Konrád, kterou vlastní Železniční muzeum výtopna Jaroměř. Byl také vlídný k lidu, žádná jeho návštěva se neobešla bez milodarů. Na druhou stranu byl tak trochu škudlil. Jeho koupelnu nechala přestavět císařovna, když nebyl doma, protože by to považoval za zbytečnou investici. Dnes by se rovněž řeklo, že byl studený čumák, protože nebyl schopen projevovat emoce. V červnu letošního roku jste organizoval velkou válečnou ukázku bojů zinscenovaných podle dobových událostí. Z čeho jste vycházeli? Ukázka reflektovala jednu kratičkou epizodu z dvou a půl hodinové bitvy v roce 1866 u Starého Rokytníku. Čerpali jsme i z kroniky 16. praporu polních myslivců nebo z materiálů, které byly k dispozici v podkladech pro regimenty číslo 44 a 45 na pruské straně. Dovolili jsme si boj o Starý Rokytník zkrátit na tři čtvrtě hodiny. Právě tato epizoda je převratem v bitvě u Trutnova, v které, jako jediné zvítězili Rakušané. Kolik vojáků se jí účastnilo? Celkem nás tam bylo 228. Jak obtížné je takovou ukázku nacvičit? Existuje samozřejmě vždy scénář, ale každý, kdo připravuje historické vojenské ukázky, by řekl, že končí prvním výstřelem. Většinou je to na umění jednotek. Nemělo smysl vymýšlet nějaké detaily, všichni věděli, že má nejdříve dojít k vytlačení rakouské armády a pak mají Prusové ustupovat, protože právě Rakušané mají u Trutnova vyhrát.  Nejste jediný historický spolek v Trutnově. Čím se lišíte? Ve městě jsou kromě našeho Vojensko - historického muzejního spolku ještě Klub vojenské historie, Vojenský veteránský spolek, Klub vojenské historie Trautenau a 102. gardový střelecký. Každý má jiný věkový průměr a jiné zaměření. My například nejsme úplně vyhranění. Rádi děláme druhou světovou válku a vypomáháme různým muzeím, další dělají pouze ruskou armádu nebo lokální akce. Spolupracujete nebo mezi vámi panuje rivalita? Jak mezi kterými spolky. Je to o lidech. S některými spolky sdílíme členskou základnu a nevidíme v tom problém. Mají zájem o činnost spolku mladí lidé? Skutečnost je taková, že těch mladých mnoho není. Lidí, kteří by měli zájem o vojenskou historii a byli ochotní investovat do vybavení, je čím dál tím méně. V dnešním konzumním světě si mladí lidé raději pořídí nové auto či motorku, než aby investovali peníze do nové uniformy a nové zbraně. Věkový průměr u těchto spolků je pětatřicet až čtyřicet let, členové v nich hledají zábavu. Je váš koníček nákladný? Základní vybavení vojáka včetně zbraně pro druhou světovou válku přijde na patnáct až dvacet tisíc korun plus pět tisíc za zbrojní pas. Čím starší období, tím je to dražší. Co na vaše hobby říká rodina? Moje drahá polovička dělá císařovnu, tak co na to může říkat. Samozřejmě se navzájem podporujeme. Proč by se válečná historie měla připomínat současníkům? Válka v roce 1866 zanechala v krajině spoustu monumentů, pomníků, křížů a značek. Je to v Evropě největší soubor památek na válečný konflikt. Ti lidé to tenkrát budovali s jedinou myšlenkou: Nezapomeňte na tu hrůzu. Ale lidé zapomněli. Našim posláním je neustále připomínat jakýkoliv konflikt, který se kdy udál, abychom si z toho vzali poučení. Je to velmi složitý úkol a není to lehké, protože spousta diváků bere válečnou ukázku jako zábavu. Kdyby ale mezi těmi stovkami přihlížejících byl jeden jediný, který se nad tím zamyslí, tak je to dobře. Nemyslíte si ale, vzhledem ke stálým válečným konfliktům, že jsou lidé nepoučitelní? Jediné v čem nás historie poučí je, že se z ní nikdy nepoučíme. Kdo chce mír, připravuje válku.             JAN NEŠNĚRA Narozen 8. ledna 1982 v Ústí nad Labem Vystudoval trutnovskou Střední průmyslovou školu Pracuje jako technik Je členem Vojensko - historického muzejního spolku Zajímá ho hlavně období 19. Století Účastní se ukázek historických událostí Představuje postavu císaře Františka Josefa I. Je ženatý Žije v Trutnově Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Miloš Šálek, archiv Jana Nešněry        

Nahoru