Trutnov

Pracovat jako totálně nasazený bylo nesnesitelné a k nezapomnění, říká Just

Když nacisté začali válku prohrávat a jejich hospodářství utrpělo první vážné ztráty, zavedli pracovní mobilizace. Statisíce Čechů musely pracovat pro potřeby válečné ekonomiky Německa. Tzv. totálnímu nasazení pro práci v říši neunikl ani tehdy jedenadvacetiletý Antonín Just. „Vysoké školy byly zavřené, po maturitě jsem půl roku pracoval v čokoládovně Zora Olomouc. Byl to sladký život, ale brzy přišla hořká změna. Odvedli mě do Vídeňského Nového Města, na nucené práce v továrně na letadla.“ Během roku zažil v Říši ponižující práci, jako všichni Češi. Šikana a přehlížení byly na denním pořádku. Pro Němce se stal jen „pomocným dělníkem“ s koštětem v ruce. Za každého počasí, i v zimě, pracoval venku. Nesměl se ale nikde schovat před chladem ani se na chvíli ohřát. O jídle už ani nemluvě. „Rozhodně nestačilo, aby člověk nabral sílu do práce. A pracovní doba byla hodně dlouhá. Přitom hlava byla stále plná obav, co bude zítra,“ popisuje. Německá nacionální nenávist zasáhla hluboko do jeho soukromí. „Nosívali jsme tenkrát dlouhé vlasy a široké klobouky na protest. Slovák Hrenko, obzvláště zlý člověk plně ve službách nacismu, mi jednou s úšklebkem donesl poukázku na ostříhání. Hrenko byl ještě horší, než samotní Němci. Tím se potvrdilo, poznání, že ´podurčenec je horší Turka´,“ říká Just. V srpnu 1943 zažil při práci ve skladišti na vlastním těle opravdový nálet. Obraz zraněných a spálených lidí doslova na škvarek mu z paměti nikdy nevymizí. „Kolem byl dva metry vysoký ostnatý drát, aby se nemohlo utéci. Dodnes nevím, jak jsem tuto překážku při bombardování přelezl. Zázrakem jsem přežil a utrpěl povrchové zranění na hlavě. Domů jsem pak odjel s bílou obvazovou kuklou na hlavě.“ Otřesné podmínky byly v ubytovacích lágrech, ale přesto lepší než v pracovních táborech. Dřevěné baráky byly bez veškerého hygienického zařízení a bez kamen. „Psychicky jsme hodně trpěli. Ve dne práce, v noci se nedalo spát. Sotva jsme ulehli, padaly na nás štěnice a blechy. Bylo jich moc, strašně moc. Spali jsme často raději venku, než abychom zalezli do takové postele,“ vypráví strašné zážitky. Kamarádovi do Červeného Kostelce o tom o tehdy poslal hrst psaných veršů, vzpomínku na první válečné Vánoce v Říši. Citově jsem byl tenkrát zřejmě úplně na dně. Podivné slavím Vánoce churavím, v srdci to zebe stromek mám prázdný ledaže pověsil bych naň sebe Když po náletu v srpnu 1943 dostal mimořádnou dovolenou, vrátil se domů. Už cestou vlakem byl rozhodnutý, že se nevrátí. Schovával se dva roky, hlavně u rodičů a kamarádů. „Byl to přetěžký život. Policejně jsem se nemohl přihlásit a tím padla mi možnost dostat potravinové lístky. Rodiče mi s obtížemi sháněli jídlo, vlastně jsem byl živ z jejich přídělů,“ vzpomíná.  Válku ale přečkal. Jednou ho sice němečtí policisté sebrali, ale slíbil, že se na nucené práce vrátí. Neudělal to. „Stále jsem vymýšlel, jak se tomu vyhnout. Třeba sebezmrzačením.“ Měl navíc štěstí. Nikdo z okolí ho neudal. Německého kontrolora ve vlaku zase obalamutil zkomolenou školní němčinou, když chtěl propustku. „Sahal jsem s předstíraným klidem do náprsní kapsy pro neexistující doklad. Já žádnou neměl. Ten pohyb ho uspokojil a zasalutoval a odešel. Kdyby to prasklo, všechno by vyšlo najevo a musel bych určitě zpátky do Německa.“ Na válku jsem málem životem doplatil v samém jejím konci. Abychom ztížili ustupujícím německým vojákům cestu z Náchoda přes Červený Kostelec, pokáceli jsme několik stromů v blízkém lese a zřídili primitivní barikádu. Na ní jsem střídavě hlídal s kamarádem Čeňkem Šulcem. Poslední půlnoc války byla pro mě i kamaráda osudná. V té době jsem vystřídal na barikádě Čeňka a odešel domů. Ráno vyznělo velmi tragicky. Když jsem vyprovázel svoji budoucí manželku na cestě do práce, minul nás smutný obraz, do smrti na něj nelze zapomenout – nesli na barikádě zastřeleného kamaráda. Bylo to velmi neradostné zakončení války. Všechny těžkosti pracovního nasazení v říši a co se prožívalo, dalo se tenkrát hodně překonat láskou v této době dvacetiletého a dvacetileté Toničky.    Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Jiří Jahoda čtěte také:KRONIKÁŘ A ČESTNÝ OBČAN MĚSTA ANTONÍN JUST SLAVÍ DEVADESÁTINY

Nahoru