Trutnov

Pozdrav slunci anebo Když reportér cvičí jógu

Lekce první: pupíkZa chvíli začne má první lekce jógy. Vůbec netuším, co mě čeká. Mám spoustu otázek a neznám na ně odpověď. První mi blikne hlavou ještě před vstupem do šatny, která je plná převlékajících se dam: Co když tady budu jediná „nežena“?Lehce se uklidním při vstupu do tělocvičny. Mezi asi dvaceti osobami jsou dva muži. Jeden je evidentně zkušený, řekl bych „typický jogín“. Všichni fasujeme kobereček (příjemnější verzi karimatky) a deku. Někteří si berou navíc popruh, polystyrenové cihličky a pěnovou destičku. Nevím proč.Pokouším se sedět jako ostatní. Překřížím nohy, ale kolena nemám položená na podlaze, jako ženy kolem. Má to být údajně pohodlný sed. Křečovitě se držím za holeně, snažím se nespadnout dozadu a aspoň pomyslně tlačit kolena k zemi. „Dejte si pod zadek pěnovou destičku, bude se vám sedět líp,“ radí mi sousedka. Má pravdu, je to lepší.Cvičení začíná. Nejprve se vsedě soustředíme na dýchání. „Nádech na pět dob, výdech na pět,“ nabádá lektorka Ilona. Nadechnu se na jednu dobu, vydechnu na druhou. Jak to mám vydržet na pět?!? Po chvíli Ilona přidává. „Nádech na šest dob, výdech na pět. Nádech na sedm, výdech na pět, nádech na osm…“ Ať dýchám, jak dýchám, víc než na dvě doby to nedám. Asi mám malou kapacitu plic. Když se začnou zvyšovat čísla i u výdechu („Nádech na pět, výdech na deset“), napadne mě fígl: vydechovat jemně a pomalu, aby mi to vyšlo. Musím se zatraceně pekelně soustředit, po několika neúspěšných pokusech se mi daří aspoň jednou pokyn lektorky dodržet. Sláva!Sotva se zaraduju, už se přechází na první cvik, jehož cílem je zřejmě protažení či posílení těla. Nebo spíš obojí. Mé všemožně zkrácené a ne zrovna moc vysportované tělo se brání. Zaslechnu, že se jedná o Pozdrav slunci. Zatímco ostatní vzorně udělají na čtyřech krásnou Pozici hory (mě to spíš přijde jako střecha), já podivně přihrbený a skrčený patvar. Lektorka se mě snaží srovnat. „S výdechem přitáhneme pupík k páteři,“ radí. Když to udělám, evidentně přestávám dýchat. Když začnu dýchat, nedávám zase pupík k páteři. Cviků přibývá. Několikrát se opakuje Poloha kočky. Ostatní dokáží nasměrovat spojené ruce vzhůru nebo při protažení nechat vzorně propnuté nohy. Mě to nejde, připadám si jako věčný skrčenec. Navíc nestíhám. Jako jógový nováček mám tendenci pořád koukat okolo, a ujistit se, že cvičím správně.Když přijde na řadu další protažení, zjišťuju, k čemu jsou cihličky. Kdo nedosáhne v určitých pozicích na zem, pomůže si cihličkou. Trapas. Jsem zkrácený natolik, že potřebuju rovnou dvě. To tady ještě neměli, říkám si.Zatímco ostatní si protažení a cviky užívají, u mě je jasné, že bojuju se svým tělem víc, než jsem si myslel. Na konci lekce přichází nečekaná odměna - můžeme si lehnout. Ihned usínám. Probudím se, když Ilona „gongnutím“ hodinu ukončí.Lekce druhá: hrudníkNa další lekci musím jít znovu. Mám pocit, že z té první, díky nováčkovské roztěkanosti, moc nemám. Ani nevím, zda mám být unavený nebo odpočatý. O zpestření jsem se postaral ale už předchozí den. Udělal jsem si výšlap z Pomezek na Sněžku, a zpátky. Schválně, jak to se mnou zacvičí. Na hodinu jsem dorazil unavený.Začínáme cvičit. Popruh, polystyrenové cihličky a pěnovou destičku už mám připravené vedle sebe. Prozíravě. Hned po „rozdýchání“ se totiž objevuje můj tradiční problém. Nedosáhnu si na špičky (stěží na kolena), takže si musím pomáhat kšírami. Naštěstí nejsem jediný, tak se můžu červenat o trochu méně. Lekce mi přijde proti té první trochu klidnější, rychleji se orientuji a pozice, které už znám z minula, si trochu „užívám“. Zvládám se soustředit na dech a zároveň držení těla. Konečně se po čtyřiceti letech života dozvídám, jak správně dýchat. „Při otevírání hrudníku nádech, při zavírání výdech,“ říká Ilona. Že mě to nenapadlo dřív!Opakujeme Pozdrav slunci. Zaznívají opět výrazy jako pupík k páteři či Pozice kočky. Děláme „střechu“ čili Pozici psa hlavou dolů. Po chvíli mi Ilona kazí radost z pocitu, že ji možná už nyní provádím dobře. „Nejsme ani na rukách, ani na nohách, ale uprostřed!“ Jenže já jsem opřený o ruce, nevím, jak to může někdo dokázat bez nich. Když ležíme na břiše, několikrát se opakuje Pozice kobry. „Pánev zůstává na zemi, tlačíme do dlaní a pomalu se zvedáme,“ nabádá lektorka. Zatímco jiní se perfektně prohnou a podívají se na strop, jsem rád, že se trochu zvednu. Inu, není záklon, jako záklon.Tělo ale v porovnání s první lekcí tolik neprotestuje, takže při závěrečné „meditaci v leže“ neusínám, spíš vydýchávám. Mám dobrou náladu, příště půjdu zas, machruju sám před sebou…Lekce třetí: jáNa další hodinu přicházím v dobré náladě. Dokonce vtipkuju s ostatními. Vidím další čtyři muže, kteří si přišli zacvičit. Cloumá mnou optimismus, mám ho na rozdávání. Cihličky a popruh mám připravené, a už se za to ani nestydím…Cvičení začíná. Přes rozdýchání se dostáváme k Pozdravu slunci. Obávám se, že dnes je cvičení dynamičtější a náročnější. Nejprve provádíme jednoduchý zkrut, opakujeme záklon v leže a pak se jde na (pro mě nové) prvky. Pozice holuba mi bere poslední zbytek optimismu, který jsem měl. Ze sedu na patách musím dát jednu nohu dopředu, druhou nechat za sebou. Zatímco jiní v klidu dosednou a dýchají, mě musí lektorka obstavět cihličkami, dekami, spacáky a nevím čím ještě, abych se dotýkal „podlahy“.Při následující pozici se dostáváme do jakéhosi výpadu. Během chvilky mi doslova hoří stehno na noze, kterou mám v pokrčení před sebou. Když si nohy měníme, po chvilce se opakuje to samé na druhém stehně. Začíná mi být horko. Náročné cviky se opakují.Pot mi stéká úplně všude, už zapomínám na všechno, co se během dne stalo. Jediné, co mě zajímá, jestli zvládnu následující cvik. Zkoušíme Pozici vrány. Ve dřepu máme dlaně opřené o zem, lokty o kolena. Někteří poslechnou lektorku a odlepí nohy ze země a drží se jen na rukách. Já to vzdávám…Přichází záchrana, konec lekce. Uléháme ke krátkému odpočinku. Jsem tak unavený, že mám strach zavřít oči, abych neusnul. Po pár minutách ale přichází úleva, zklidnění. V přítmí nastává klid. Promítám si, co jsme dělali nového. Uvědomuju si, že jsem celou hodinu myslel jen na sebe a cvičení. Snad mi to pomůže ke správnému dýchání a držení těla… Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Miloš Šálek

Nahoru