Povídka mladé literátky z Pece Dobrodružství pana Tichého

Dobrodružství pana Tichého                         Věnováno moudrým školním tabulím, jejichž vědomosti našim zrakům mizí pokaždé, když nám přísný hlas poručí: ,,Tak smažeš už tu tabuli!”   Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Těla téměř dospělých studentů lenivě usedala do lavic a pan profesor Tichý se jal vysvětlovat novou látku. ,,Milé študenstvo, dnes se a pak si probereme...”, vycházelo z úst panu Tichému, zatímco pořád ještě šteloval zelenou tabuli. Jelikož byl “sehr pünktlich”, jak sám sebe pyšně označoval, vždy otevíral tabuli tak, aby obě její křídla svírala s hlavní deskou úhel přesně 172°. Tímto všednodenním rituálem si připomínal datum narození Jaroslava Vrchlického, svého oblíbeného spisovatele, spadající právě na sedmnáctý únor. A protože podstatu svého rituálu nikomu neobjasnil, na počátku jeho učitelských let se ho studenti často zvědavě vyptávali: ,,Pane profesore, co na té tabuli pořád máte?”, nebo: ,,Nemohl byste tu tabuli otevřít úplně, aby se nám z ní lépe četlo?”. Pan Tichý však buď pokládal jejich otázky za řečnické, nebo se mu na ně zkrátka a dobře odpovídat nechtělo. Ať už to bylo tak či onak, neutuchající zvědavost studentů se mu vůbec nezamlouvala. Naoko sice působil dojmem, že mu jsou studenti a jejich zvědavé otázky ukradené, ale nedávno se mi přiznal, že cítil tísnivý tlak na hrudi, kdykoliv byl studenty během svého rituálu vyrušen. Otázky studentů se do něj zakousávaly jako klíšťata, byly všude s ním, vysávaly z něj energii, a dokonce mu zabraňovaly pokojně spát. Namísto večerního recitování Vrchlického Modlitby před usnutím bloudil pan Tichý po domě i ve svých vzpomínkách. Své bloudění většinou zakončil na gauči v kuchyni, kde zajídal svoji úzkost pivními rohlíky. Jelikož neměl v domku žádné nádobí, pivní rohlíky přímo nořil do sklenic s višňovou marmeládou. Jako malého chlapce ho rodiče každý večer nutili mýt nádobí, a protože pocházel z početné rodiny, nádobí bylo mnoho a mytí zdlouhavé. Proto když se ve svých dvaceti šesti letech od rodičů stěhoval do svého vlastního domku, zařekl se, že si nádobí nepořídí, jen aby ho už nikdy nemusel mýt. Povětšinou se stravoval výhradně v restauracích. Pokud byl nucen pít a jíst doma, pil nápoje přímo z láhví a jídával přímo nad otevřeným košem, aby zbytečně nenadrobil na stůl či na podlahu, které by následně musel uklízet. Již po prvních třech týdnech ho otázky studentů vysály natolik, že si musel vzít týden neplacené dovolené. Celých sedm dní pak ležel naznak v posteli a s pohledem upřeným na strop o čemsi přemýšlel. Když se pan Tichý následující týden, v onen dubnový chladný den, vrátil časně ráno do školní budovy, byl celý zadumaný a v sevřených pěstích schovával okousané nehty i s kůžičkou. Ještě před vyučováním dlouho seděl na oprýskané sedačce ve svém kabinetu, kde si piloval okousané nehty a přemýšlel nad tím samým, jako celý ten týden v posteli. Ze svých myšlenek se probral až když srdce kostelního zvonu udeřilo jedenkrát do svých úst, ve chvíli, kdy zabíral za kliku od septimy a vcházel do třídy plné dospívajících obličejů. Své studenty při příchodu do třídy nepozdravil ani slovy, ani očima, a vydal se přímo k tabuli, aby si po dlouhém týdnu zase mohl užít svůj rituál s tabulí. Nejzvědavější ze studentů, ráčkující František Krupka, ticha ve třídě bez meškání využil. ,,Pančiteli, tak kdy ušnám povíte, co tam s tou tabulí ča-r-ujete?”, vyhrkl trochu stydlivě z páté lavice u okna. Pan Tichý, otočený zády ke studentům, neodpověděl a nadále se věnoval přeměřování úhlů na tabuli. Během toho se jeho úzké rty vytvarovaly do písmene “U” a z tváří mu vykoukly dva malé ďolíčky, ale to všechno viděla jenom tabule. Krupka se proto domníval, že pan profesor jako vždy neodpoví, a povzdychnul si. ,,Proč si ty hlasívky tak zbytečně namáhám?!”, okřiknul pak Krupka sám sebě tam někde uvnitř. Chtělo se mu zmizet, propadnout se do země, nebo jen tak utéct, ale protože právě skončila přestávka, nesměl nikam. ,,Kdybych šel na záchod teď, řekne mi, že jsem měl jít o přestávce. Když budu chtít jít za chvíli, odpoví tím svým “tak ale to už přece vydržíš, Franto, vždyť za chvíli zazvoní na přestávku”...”, pokračoval František ve svém vnitřním monologu. A jak si tak sám se sebou povídal, zjistil, že vlastně může nerušeně utéct očima a myšlenkama, aniž by se musel hlásit a prosit o svolení. Myslil tedy na šestiprstého kluka, kterého ráno viděl v autobuse. Chtěl se ho zeptat, jestli někdy zkoušel hrát na piano, protože ho hrozně zajímalo, jestli by musel mít speciální prstoklady. Naneštěstí případný klavírista vystupoval už ve Dvoře Králové, a tak Františka napadlo, že mu alespoň zamává z okénka na rozloučenou. Přitom se modlil, aby mu vystupující kluk zamával nazpět, a on mohl vidět těch famózních šest prstů ještě jednou. Ale Františkovo mávnutí zůstalo bez odezvy, stejně tak jako jeho dotaz směřovaný k panu Tichému. ,,Třeba by ten kluk fakt začal hrát na klavír, kdybych mu to poradil, a pak by díky mojí radě moh bejt slavnej. A místo toho se teď kvůli těm šesti prstům bude trápit a bude šťastnej jenom venku v zimě, když bude moct mít na rukou palčáky”, napadlo Františka. Dál už nemyslel na nic, myšlenkami se vrátil zpátky do třídy a utekl očima na oblohu nad Krakonošovým náměstím. Z oblohy ho zdravilo slunce, které skrze oblaka chrlilo oheň, a jeho zář byla tak pronikavá, že František sluníčku odpověděl na pozdrav hlasitým kýchnutím. Ostatní studenti, kteří si toho v té chvíli také mnoho mysleli, byli kýchnutím ze svých myšlenek vyrušeni a pár z nich zabručelo “na zdraví”, či ,,dejž tak Pánbů”. Nutno podotknout, že ačkoliv byly myšlenky ostatních studentů jistě zajímavé tak jako Františkovy, hemžilo se jich v té chvíli po třídě tolik, že jsem nakonec stihla polapit jen myšlenky, které se proháněly hlavou Františkovi. Po Františkově kýchnutí se pozornost všech žáků obrátila znovu k panu Tichému, který se už neusmíval a právě dokončoval svůj rituál. Tichý si utřel si pot z dlaní o nohavice manšestrových kalhot, a poté popošel od levého křídla tabule k malé odkládací ploše na její přídi, kde ležela ještě mokrá houba, stěrka, a pár polámaných kvádrovitých kříd. Jeho suchá dlaň se zmocnila největšího z úlomků křídy a s lehkým zaskřípěním psala přesně to, co pan Tichý souběžně s tím pronášel:,,...mýtus o Trutovi a sani, která nemohla být zabita, která nikdy neby-…”, a už nestačil dopsat ,,la”, které bez dechové opory tedy alespoň dodatečně špitl. Písmenka na tabuli se začala různě chvět a vlnit, až nebyla vůbec k přečtení. Pan Tichý v tichém ustrnutí odstoupil od tabule a napjatě vyčkával, co se bude dít. Rty se mu znovu vytvarovaly do “U”, a už pomalu tušil, že jeho jeho rituál konečně zafunguje. Jeho předtuchy nelhaly, a tabule se po chvíli sama odtrhla ze stojanu, na kterém byla léta upevněná. Nějakou dobu – těžko říct, jak dlouho, v takovýchto situacích se čas nedá správně změřit – tabule prolétávala třídou jako létající koberec a jako by vůbec nevnímala, kolik strachu její počínání ve třídě vytváří. Například Františka Krupky se zmocnila taková hrůza, že už na pana Tichého a jeho tabuli neměl raději žádné otázky, a utekl se schovat na pánské toalety. Čtyři další studenti pelášili do svých domovů, a další dva, kteří u sebe po kapsách měli peníze, pádili na autobusovou zastávku a nastoupili do prvního autobusu, který jel z Trutnova pryč. Zbývajících devět studentů se zdánlivě proměnilo v alabastrové mimy a zůstalo nehybně sedět na židlích z bukových překližek. Jakmile se tabule dostatečně prolétla, zastavila se asi metr nad zemí před panem Tichým a zatřásla hřbetem. ,,Rychle, vlez mi na záda!" výskla, ale nezahálela ani chvíli a jen co domluvila, rozlétla se přímo k panu Tichému. Než se pan Tichý stačil na tabuli vyhoupnout, sama mu podkopla nohy a pan Tichý se jak dlouhý tak široký rozplácl po celé její délce. Letargičtí mimové nadále seděli ve svých lavicích s ústy dokořán a ani nedutali. Pozorovali, jak pan Tichý na létající tabuli prolétl otevřeným oknem a stále se vzdaluje, je stále menší a menší, až už vypadá jenom jako černá, otravná kuchyňská moucha. Pan Tichý věděl, kam ho tabule nese. Posedlý tvorbou Vrchlického již od mládí, objevil jeho báseň Trut v patnácti letech a od té doby pročetl o trutnovské sani snad všechna pojednání. Porovnával různé typy světových draků a snažil se určit, jak trutnovský horský drak pohybující se v lese vypadat mohl, a jak rozhodně ne. Během svých bádání nabyl přesvědčení, že trutnovský drak byl teplokrevný neokřídlenec. Na studenokrevného tvora se zdál být příliš činný po delší dobu, než by studenokrevný tvor byl s to zvládnout. Ať už se činnosti draka týkaly navštěvování hřbitova, či samotného boje s Trutem, vždy v popisech vykazoval rysy spíše teplokrevného živočicha. Pokud by měl být drak okřídlený, studenokrevnost by tím pádem vzhledem k dlouhodobé potřebě velkému výdaji aktivní energie nepřicházela v úvahu. Navíc, drak s křídly by se uchyloval jinde než v lese, kde jsou veliká křídla nevyužitelná, či dokonce na obtíž. Tak vzácný tvor jako drak by přece neriskoval natržené či protržené křídlo, které by pro něj znamenalo doživotní ohrožení. Co se týče jeho hmotnosti a celkového vzrůstu, musel by být spíše menšího vzrůstu s hmotností co možná nejmenší, aby křídla jeho mohutnou kostru mohla unést. Kdyby měl parametry Dráčka létavého, nikoho v Trutnovsku by nevyděsil, a to ani strašpytly, jejichž strachy mají velké oči. Trávil své dny řešením, jestli drak nemohl mít více hlav, které by případně nasvědčovaly genetické mutaci, či jestli by bylo možné, aby chrlil oheň vzniklý spojením ethynu a kyslíku, nebo případně sloučením nám neznámých chemikálií. Po zhruba dvaceti letech bádání dospěl k názoru, že všechny jeho teorie jsou lehce vyvratitelné a pomalu od všech svých hypotéz upouštěl. Báseň o Trutovi se mu sice často vkrádala do denních i nočních snů, ale užuž se smiřoval, že se pravdu o trutnovském draku nikdy nedozví, tak jako se jeho studenti ze septimy smířovali s tím, že nikdy nepřijdou na kloub jeho rituálu se štelováním tabule. Nakonec se ale všechny Tichého snahy zbavit se posedlosti s trutnovským drakem zdály marné. Čím více draka z představ vytěsňoval, tím více mu jej nevědomí vměstnávalo do snů. Čirou náhodou se v oné době dostal ke studiu rituálů a jejich magické síle. ,,Pokud může rituál přivolat bouři, pokud může rituál vyléčit zhoubné nemoci, pokud může rituál člověku umožnit podnikat astrální cesty, pak přece já musím být schopen skrze rituál oživovat metafory a nacházet objektivní pravdy!”, problesklo mu jednou po ránu během snídaně nad otevřeným košem myslí a od té doby si vymýšlel všechny možné druhy rituálů, jejichž chtěné výsledky se kupodivu dostavovaly. Panu Tichému se dařilo zavírat květiny v dobu, kdy se zavíraly obchody, hrál si jako kouzelník s časem: jednou ho nechal plynout, podruhé létat, jindy zas, když měl někdo času málo, pan Tichý mu svůj čas ochotně věnoval. Pan Tichý se v rituálech neustále zlepšoval. Tu ho jednou napadlo, že vzkříší múzu a nechá se od ní políbit, pak se snad snáže dostane k pravdě o Trutovi a drakovi. Po několika měsících, kdy vždy při úplňku zpíval a tančil za svitu luny, se mu múza konečně zjevila a od hlavy až k patě ho zlíbala. Nebyla to jen tak ledajaká múza, nýbrž ta samá múza, která kdysi políbila Jaroslava Vrchlického těsně před tím, než napsal svoji báseň o Trutovi. Múza vyjevila Tichému, že Vrchlický jediný popsal příběh o trutnovské sani tak, jak se doopravdy udál. Na sklonku noci mu poradila, jak vytvořit onen tabulový rituál, skrze který se do dračí sluje dostane. ,,Tabule ví všechno, to, co smaže se vašim smrtelným očím, tabule ukládá do své paměti. Ona jediná u vás v Trutnově zná dračí tajemství.”, řekla ta éterická bytost a se svítáním zmizela. ,,Jsme tady, brachu, jsi těžký, slez z mých zad.”, zachroptěla na Tichého udýchaná, stařičká tabule. ,,Jdi dovnitř a přesvěčíš se, že múzy a tabule nelžou.” Pan Tichý před sebou uviděl dokořán otevřená ústa jeskyně a vstoupil do jejích útrob. Chvíli jeskyni procházel křížem krážem a nic zvláštního neviděl, jeho oči si pomalu zvykly na tmu, ale ani pak nic nespatřil. Vyšel tedy zpátky před údajnou dračí sluj. Tabule byla pryč, ale hned na skále naproti jeskyni spatřil Trutem mečem krví vyrytý nápis: ,,Zde Trut pohubil sani lítou!”. Pan Tichý se rozplakal štěstím a k zesnulému Trutu pravil: ,,Trute, čtu tvá slova, a ty nesmutni již. Já jsem tvůj pěvec. A již brzy písní zazní kolem, co tebou zde v skálu vyryto!”[1]      Kristýna Petišková Foto: Bohdan Holomíček  [1] Povídka místy cituje a odkazuje na Vrchlického báseň Trut. Pro pochopení kontextu a smyslu příběhu o panu Tichém je nutné báseň znát.  

Trutnovinky na našem serveru

Zdroj: Trutnovinky, Zobrazit celý článek

Nahoru

Kalendář akcí

« 2025 »
« květen »
  Po Út St Čt So Ne
18       1 2 3 4
19 5 6 7 8 9 10 11
20 12 13 14 15 16 17 18
21 19 20 21 22 23 24 25
22 26 27 28 29 30 31  

banner-v1.giffacebook.jpginstagram.jpg

Úterý
Polojasno
18 °C
Středa
Oblačno
20 °C
Čtvrtek
Dešťové přeháňky
13 °C

Počasí Trutnov
 

banner-app-f.jpg