Trutnov

Poslechne čarodějnice a dřevěnou panenku vrátí zpět do Afriky

Jaké vlastnosti jste po svém otci zdědila?Cílevědomost a vytrvalost. Když něco chci dosáhnout, tak jsem hodně důsledná. Jsem také, stejně jako taťka, velmi pracovitá. Táta byl hodný a laskavý, tak se snažím být po něm a doufám, že se mi to daří.  Co vám dal do života, čím vás obohatil?Táta byl nesmírně dobrý, kvalitní, moudrý a inteligentní člověk. V životě jsem nepoznala lepšího chlapa. Byl skutečně vzorný učitel. Při večerních procházkách zoologickou zahradou mně dal základ lásky k přírodě a ke všemu živému.    V zoo měl jako ředitel plno práce a navíc jezdil do Afriky. Měl na svých pět dětí čas?Na první zkušební cestu na přelomu let 1967 a 1968 odjel sám. Pro nás děti to bylo složité, ale byla s námi doma maminka. Potom se ale otci stal v Africe úraz a chtěl, aby za ním máma přijela. Teprve potom to bylo skutečně těžké. Zůstali jsme sami a hlídali nás babička s dědečkem. Strávili jsme například Vánoce sami, to bylo smutné. Proč vás otec do Afriky nikdy nevzal s sebou?Otec se sice diplomaticky vymlouval, že jsme na cestu příliš malí, ale ve skutečnosti měl o nás strach, protože to nebylo úplně bezpečné. Měl tam náročnou a nebezpečnou práci. Tatínek byl šestnáctkrát zraněn, z toho šestkrát těžce. Měl nesčetněkrát zlomená žebra, měl prasklou pánev. Prostě při expedicích spojených s odlovem divoké zvěře šlo skutečně o život. On moc dobře věděl, že by se o nás nemohl starat. Do kterých zemí jezdil?Hlavně do Tanzanie, Ugandy a Keni. Lovil také v jižní Africe, v Namibii. Vyprávěl vám o svých cestách?Jakmile přijel domů, tak měl svoje povinnosti v zoologické zahradě, kde mu pod rukama rostlo obrovské safari. Vyprávěl nádherně, ale ne doma. Nashromáždil značné množství diapozitivů a jezdili jsme s ním po přednáškách. Když jsem si ho chtěla poslechnout, musela jsem jet s ním.    Co vám z dětství v zoologické zahradě nejvíce utkvělo v paměti?Žili jsme ve vile zoologické zahrady a všechno, co jsem tam prožívala, bylo skoro neuvěřitelné. Byla jsem ta šťastná a vyvolená, která mohla v dětství žít v tak nádherném prostředí. Spali jsme v pokojíčku, jehož okna byla otočená do areálu zoo. Byli tam sloni, daňci, jeleni, vzadu byli hroch, labutě… Vzpomínám si, že  mě probouzel řev lva, houkání hyeny nebo křik papoušků. Bylo to nádherné. Vždy, když jsem přišla ze školy, hodila jsem tašku do rohu a do večera mě nikdo neviděl, protože jsem byla celou dobu v zahradě. Krájela jsem mrkev pro opice nebo mě dnes světoznámý drezér Ivan Ryngl bral všude s sebou. Jako malá holka jsem například seděla v tygří kleci. Bylo to nádherné dětství. Jak probíhal převoz divokých zvířat do zoo, byla jste někdy u toho?Měla jsem tu možnost a bylo to také krásné. Taťka importoval zvířata dvěma způsoby. Malá nebo vzácná zvířata, třeba mláďata nosorožců, obojživelníky či plazy leteckými transporty. Velká zvířata, jako antilopy, zebry, žirafy se přepravovala lodí. Se sestrou Janou jsme dvakrát měly možnost, když připlula velká zaoceánská loď do přístavu v Hamburku, kde se zvířata překládala na čluny Československé plavby labsko-oderské, pět dní plout do Kolína. Na březích nás čekala spousta škol, protože všichni věděli, že pluje Vágner. Otec byl jak Noe s plnou lodí zvířat. Večer, když jsme leželi, tak jsme poslouchali, jako dole v podpalubí zvířata oddychují.   Při expedicích bylo odchyceno několik tisíc zvířat a v zoo se jim narodilo už přes pět tisíc potomků. Je to nejvýraznější příspěvek vašeho otce pro dvorskou zoo?Určitě ano. Táta byl vizionář, který už tehdy věděl, že v Africe budou zakázány odchyty. Zvířat tam hodně ubývalo. Táta měl představu, že zvířata odloví a převeze je do bezpečné Evropy. Nevozil je však pouze do Dvora, ale také je dodával do Německa, Polska, Maďarska. Potomci z těch odchytů žijí v mnoha zemích a jejich genofond je po celém evropském kontinentu. Proto jsou ta zvířata velmi cenná. Otec chtěl, aby se zvířata po letech vracela do své domoviny. Toho se bohužel nedočkal, ale dvorská zoologická zahrada zvířata už několik let vrací zpět do Afriky. Jednou jste řekla, že navečer brával do ruky ohromný svazek klíčů a prošel všechny výběhy, pavilony a budovy a zkoušel, zda jsou řádně uzamčené a zabezpečené.Vždy dbal na to, aby bylo vše dobře zabezpečené, byl strašně svědomitý a chtěl mít všechno v pořádku. Mám ale dojem, že to také dělal proto, aby si odpočinul a vyčistil si hlavu. Byla to pro něj relaxace, chtěl být se zvířaty. Otec založil stálou expozici obrazů malíře Zdeňka Buriana. Byli blízcí přátelé?Táta ho měl velice rád a byli přátelé. Vedli moudré rozhovory, i když Burian byl spíše introvertní a zádumčivý, takže hovořil spíše táta, který byl plný zážitků. Otec ho měl ve velké úctě a nechal si od Mistra namalovat několik pláten. Burian si na rám obrazu dělal čárky. Vodorovná znamenala, že maloval celý den, svislá půl dne. Od toho se odvíjela i cena. Vodorovná čárka byla tisíc a svislá pět set korun.   Otevřena byla také stálá výstava Africké expedice Josefa Vágnera. To by ho asi potěšilo, ne? Usilovala jsem o to od roku 2006. Bohužel jsme se tehdy v zoo nesetkala s pochopením. Proto jsem se domluvila s místním podnikatelem panem Sukem, který koupil zámek ve Starých Hradech. On si mých rodičů velmi vážil a chtěl pro otce něco udělat. Nechal mi tam dva sály. Udělali jsme mysliveckou a loveckou část. Bylo to krásné, ale návštěvníci zámku se pořád ptali, co dělá Vágner ve Starých Hradech, nepatří spíše do zoologické zahrady? Po třech letech jsme expozici přestěhovali do Dvora a s novým panem ředitelem zoo Rabasem jsme se už dohodli a výstavu umístili do vily, kam patří.  Slavnostně otevřená byla loni v květnu k tátovým nedožitým pětaosmdesátým narozeninám.  Jaké bylo vaše angažmá ve dvorské zoo?Všichni z rodiny jsme tátovi v zoo sloužili. Kromě bratra Pavla, který byl muzikant a kovář. Ale i on vytvořil pro zoo nádherná kovářská díla. Pracovala jsem tam dvacet roků na různých pozicích. Proč jste se zatím nikdy nevydala po stopách otce do Afriky?Nejsem cestovatel a mám fobii z letadel. Nyní se tam ale chystáte. Hodláte tam vrátit šamanovi panenku, kterou otec přivezl z jedné expedice.Táta si na expedicích vždy na začátku musel najít tým Afričanů, kteří pro něj pracovali v loveckých a odchytových táborech. Po dobrých zkušenostech měl na třech expedicích lasaře, který z džípu chytal zvířata do smyček. Ten měl malou holčičku, která si hrála s dřevěnou panenkou. Měla moc ráda mého tátu a tu panenku ozdobenou korálky mu jednou dala na památku a on si ji přivezl domů. Když táta s mámou umřeli, vypořádával se v rodině zděděný majetek. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že táta měl panenku v pracovně stále na očích. Tenkrát jsme tomu nepřikládali žádný význam. Před půlrokem, čtrnáct let po tátově smrti, ke mně k domu přišel člověk a zabouchal na dveře. Vyšla jsem ven a on říká, že mi vzkazují čarodějnice, že mám vzít doma něco a vím prý co, mám jet do Afriky a vím prý kam, odvézt to tam. Teprve potom se kruh života a smrti mého otce uzavře. Ten člověk mého tátu znal. Než odešel, tak ještě dodal, že musím jet tam, kde byl táta nejčastěji, nebo tam, kde byl nejraději, a tam tu věc odevzdat šamanovi. Vůbec jsem ale nevěděla, co si o tom mám myslet a měla jsem z toho hrůzu. Dlouho jsem přemýšlela, sedla jsem do otcovy pracovny a mé oči padly na tu panenku. Myslím si, že je to ono, protože táta měl spoustu artefaktů, jen tu panenku měl stále blízko sebe. Kam a kdy ji odvezete?Mluvila jsem o tom s ředitelem dvorské zoo panem Rabasem, který řekl, že bych to měla udělat. Jel by se mnou a vydali bychom se na expedici po stopách Josefa Vágnera. Najdeme v mapách místa, kde byl otec nejčastěji a nejraději a patrně bychom jeli do Ugandy nebo do Tanzanie. Tam najdeme šamana, kterému panenku vrátíme. Cesta by se měla uskutečnit zřejmě v příštím roce. Kromě toho jste objevila další zajímavost: film z jedné z prvních otcových výprav do Afriky.Po smrti maminky jsem poprosila zbylé dědice, aby mi svěřili tátův archiv. To se také stalo. V archivu jsem objevila šestnáctimilimetrový film, kde táta figuruje. Na něm jsou záběry různých technik odchytů zvířat, stavění tábora, nakládání zvěře a podobně. Film, který je dlouhý více než půl hodiny, je nesmírně cenný a jsem šťastná, že ho mám. Měl by tatínek radost z dnešní dvorské zoo?Jak nynější zoo kráčí cestou do Afriky, by tátu určitě potěšilo. Pan ředitel Rabas Afriku miluje. Naplňuje tak tátův sen odchovat u nás zvířata a vracet je do své původní domoviny. Navíc za jeho ředitelování zoologická zahrada jenom vzkvétá, a když jsem se tam po letech byla podívat, byla jsem skutečně dojatá. Čím se v dnešní době zabýváte?Jsem zaměstnaná jako mezinárodní zasilatel v dopravě. Zařizuji mezinárodní přepravy. Kromě toho však pracuji na odkazu mého táty. V roce 2005 jsem založila Nadaci Josefa a Zdeňky Vágnerových. Táta byl autorem jedenácti nádherných knih o přírodě. Za léta expedic v Africe nashromáždil množství pohádek, bajek a příběhů. Nikdy to nevydal, pořád to odkládal, protože na to, jak sám říkal, neměl odvahu. Asi tři měsíce před smrtí mě prosil, že bych pohádky měla vydat. Tak jsem na tom zapracovala společně s paní tiskovou mluvčí zoo Myslivečkovou, která mi hodně pomohla. Oslovila jsem Český rozhlas 2, jim se to líbilo. První cyklus sedmi afrických pohádek od mého táty bude odvysílán 22. září. Doufám, že se budou posluchačům líbit. Pokud ano, ráda bych je pak vydala knižně.           LENKA VÁGNEROVÁ -  narozena v roce 1956 v Rokycanech-  v deseti letech se z Pilníkova přestěhovala do Dvora Králové-   jejím otcem je legendární ředitel dvorské zoo Josef Vágner-   pochází z pěti sourozenců-   vystudovala Vysokou školu zemědělskou v Praze-   má tři dospělé dcery, dvě vnučky-   pracuje v mezinárodním zasilatelství-   žije ve Dvoře Králové Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz

Nahoru