Trutnov

Pochvala Ebenům od fanynky: Byla jsem zavlečenec, ale už nejsem

Během dvouhodinového večera zazněly písně z nejnovějšího ebenovského alba Čas holin (včetně stejnojmenné titulní skladby), ale rovněž některé osvědčené šlágry ze starších desek (např. Trampská, Houston či Sonet 66). Jako úplně první zazněla symbolicky Malá píseň do tmy, úvodní skladby úplně první desky, kterou Ebenové vydali v roce 1984.Zpěvák a autor většiny skladeb Marek Eben hrál na piano a kytaru, při Folklorečku dokonce „tančil“, navíc podle zvyklosti bavil vtipnými průpovídkami. Po koncertu společně s bratry Davidem a Kryštofem rozdával autogramy, pózoval s fanynkami fotografům a dával ochotně rozhovory.Před pěti lety jste si cenil publika, říkal jste, že ho považujete za poučené a koncert za vydařený. Jak to hodnotíte dnes?Úplně stejně. Z poučeného publika se nikdy nestane nepoučené, maximálně se může ještě trochu připoučit. Bylo vidět, že v Trutnově je velké jazzové zázemí, to bylo cítit. Potěšilo mě to, když přišel ten monstrózní aplaus, když jsem představoval kontrabasistu Míru Honzáka. Bylo vidět, že ten je tady jak doma.Co ohlasy při autogramiádě? Zazněla pochvala?Jedna veliká. Přišla dáma, posluchačka, a říkala: „Byla jsem zavlečenec (někdo, kde jde na koncert z donucení s partnerem - pozn. redakce) a už nejsem!“ To je velké vyznamenání. Když přijde někdo, kdo by na náš koncert normálně nešel, a odejde spokojený, tak jsme získali diváka. To je dar, diváky potřebujeme.Někteří čekali, že přijdete na pódium v holínkách, podle kterých se jmenuje vaše nová deska. Vy jste ale přišli a první píseň hráli ve tmě. Proč?Naše úvodní skladba Malá píseň do tmy se vždycky hrála potmě. To ještě v nových budovách nejdou zhasnout nouzáky. Když jsme to ale hrávali dřív, ještě za totáče, tak se dalo zhasnout úplně všechno a to byla tma, jak v hrobě. Byli jsme jen v triu, já hrál na piano a musel jsem si ruce připravit, než se zhaslo, protože pak už jsem se nenašel. To bylo docela náročné, ale dokázali jsme to zahrát v naprosté neproniknutelné tmě! To bylo pěkné. Teď jsme se k tomu vrátili, protože máme třicet let od vydání první desky.Někdo v publiku prohodil: bůhví, jak se muzikanti v té tmě tváří…No… mnozí vyděšeně určitě. To je hezké. Mám rád, tyhle divácké komentáře.Koncert měl i vážnější chvilky. Vynechali jste jednu píseň. Proč?Vypustili jsme píseň Příjemný let, protože někdy přijdou dvě špatné souvislosti dohromady a musíte počkat, protože se to prostě nehodí. Je hrozné, když přijde o život sto padesát lidí a vy máte hrát píseň, která se sice neodehrává v letadle, ale i tak… Včera v Liberci jsem na to zapomněl, už bylo pozdě. Teprve po ní jsem si uvědomil, jaká je situace. Proto jsme ji v Trutnově radši vypustili.Na Jazzinci hrají špičkoví muzikanti. Vy si některé zvete do televizního pořadu Na Plovárně. Kolik už jich bylo?Hodně. Třeba Randy Brecker, Frank Gambale nebo nezapomenutelný Victor Bailey. Přijel zničený asi v šest hodin a než jsme začali, tak spal asi hodinu na kanapi. Že byl vůbec ochotný se se mnou bavit, to byl zázrak.Domlouváte se s dramaturgem Jazzince Tomášem Katschnerem, koho zve a kdo by se vám hodil do Plovárny?Tomáš dá vždycky vědět. Řekl bych, že to je vzájemně plodné. Když už se přiveze někdo takový jako třeba Victor Bailey, tak je fajn ho ukázat. Je škoda, když jen přijede a zase odjede. Kdybychom před lety nenatočili Richarda Bonu, tak bych o něj bojoval, ale my máme každého hosta jen jednou. Ale Bona, toho vám přeju, to je génius.Nechystáte se na něj?Něco v sobotu mám, hraju někde jinde. Ale viděl jsem ho hrát v Praze, asi třikrát nebo čtyřikrát, to jsou moje největší zážitky. To si opravdu užijete.Co si myslíte o Jazzinci?Když ho pořádáte takhle dlouho, sedmnáct let, to už je pořádné dílo. Věci, které trvají, mají stále větší a větší cenu. Vyrostou na tom generace. Víte, když si dnes pustíte rádio, co se tam hraje, tak je to tak hrozné ohlupování publika! Jsou tuny krásné muziky a nikdo je nezahraje. A je hrozné, že zrovna jazz je taková popelka, když sem přitom jezdí tak skvělí muzikanti. Když naopak existuje platforma, kde se dá hrát, jako v Trutnově, tak to je vzácné a krásné, je potřeba si toho vážit. Nemyslete si, oni by sem ti známí a slavní muzikanti nejezdili, kdyby se jim nechtělo. Jenže oni si to řeknou mezi sebou. Takhle to je přesně s varským festivalem. Nejlepší agenti filmového festivalu jsou ti, kteří už tam byli. Když hvězdy odjedou spokojené, tak zatlačí, když tam potřebujete dostat někoho dalšího. A pak je to už jak sněhová koule, která se nabaluje. Takže když vám odsud odjedou spokojení muzikanti, snáz sem dostanete další. Koneckonců, když koukám na program Jazzince, tak je to celkem jasně patrné. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto a Video: Miloš Šálek

Nahoru