Trutnov

Po setkání se smrtí si vážíme obyčejných věcí a máváme rukou nad malichernostmi

„Při péči o nevyléčitelně nemocné a jejich blízké bych ráda vyzdvihla práci našich sestřiček, které jim věnují spoustu času – ve dne i v noci, často i nad rámec svých povinností,“ řekla nám vedoucí služby, vrchní sestra a sociální pracovnice Dita Kujovská. Co je to hospic a kdy byla tato služba u nás zavedena? Ono je těžké přesně říci, kdy byla založena. Charita totiž od svého počátku, což je pětadvacet let, tuto službu v nějaké omezené míře zajišťovala. Od kdy je v Trutnově k dispozici domácí hospicová péče? Vznikala pozvolna a na základě poptávky od rodin, pacientů i lékařů. Začali jsme spolupracovat s lékařem paliatrem a v té rozsáhlejší míře, v jaké funguje teď, je to zhruba pět let. V této souvislosti jsme se snažili dovzdělat veškerý personál včetně zdravotních sester. V minulém roce jsme absolvovali projekt na míru, který nám pomohl připravit pan profesor Stanislav Filip z Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Sestry se vzdělaly v hospicové péči a nakoupily se pomůcky pro pacienty.  Co služba zahrnuje? Služba obnáší nejen to, že za pacientem přijede zdravotní sestra a provede nějaký konkrétní úkon, ale měla by se o něj postarat celkově s ohledem na všechny jeho potřeby. Nejen o tělo, ale i eliminovat průvodní příznaky, aby nemocný netrpěl a nestrádal, a to ani duchovně. Jak péče probíhá v praxi?Začíná to v okamžiku, kdy je pacient propuštěm z nemocnice, protože už nelze nic dělat z hlediska jeho léčby. Jsme s tím obeznámeni předem. V den, kdy ho propustí, jedeme za ním na první návštěvu. Provedeme citlivě zdravotní i sociální šetření, zjistíme, co bude potřeba, nabídneme pacientovi a rodině další postup. Následuje každodenní návštěva zdravotní sestry, zpravidla i dvakrát denně. Je nutné vědět, co pacient potřebuje, nastavit tišící prostředky a podobně. Rodina i pacient vědí, přestože sestra dojíždí pravidelně, že kdyby se něco stalo, je možné zavolat a službu konající sestra přijede ihned. Jsme v kontaktu i s paní doktorkou Janou Svobodovou, která se zabývá paliativní péčí, a věci s ní konzultujeme. Když se umírající nebo jeho rodina rozhodnou, že stráví poslední chvíle doma, co je třeba udělat? Na koho se mají obrátit? Osmdesát procent pacientů, kteří se k nám do hospicové péče dostávají, byli hospitalizováni ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Tam skvěle funguje sociální oddělení, které situaci zkonzultuje s pacientem i rodinou a kontaktuje nás, pokud jde o pacienta z Trutnova a okolí. Menší procento nemocných řešíme přes praktické lékaře z Trutnovska. Obracejí se na nás i rodiny. Pokud má někdo o tuto službu zájem, je možné využít kontakt: dita.kujovska@centrum.cz    Kdo může péči poskytovat? Za pacienty chodí hlavně kvalifikované zdravotní sestry s registrací, které mohou pracovat bez odborného dohledu. Jsou proškolené právě v paliativní péči. Kolik to rodinu stojí? Asi před více než pěti lety se Charita zasadila o tak zvaný signální kód. U klasického vykazování výkonů sester na pojišťovnu došlo k tomu, že prostřednictvím Charity a některých dalších organizací, se podařilo prosadit, že pojišťovna u hospicových pacientů v terminálním stadiu nemoci hradí návštěvy sester v neomezeném počtu po dobu jednoho měsíce. Rodina neplatí návštěvu zdravotní sestry a u nás ani lékaře. Navíc se nehradí  pomůcky důležité pro hospicovou péči. Jiné pomůcky se hradí, například polohovací lůžko, antidekubitní matrace, pomůcky k osobní hygieně. Kromě toho hradí pouze službu osobní asistence nebo pečovatelskou službu. Má veřejnost o této službě dost informací? Myslím, že nemá. Snažíme se více informovat, ale máme v prezentaci rezervy, protože jsme příliš zaměstnaní.  Jaký je v Trutnově a okolí zájem? Zájem rozhodně za poslední roky stoupá. Dříve byly rodiny od domácí hospicové péče zrazované, protože panoval názor, že doma jim nikdo nepomůže. Byla tendence umíraní přesunout do lůžkových zařízení mimo domov. To se ale změnilo. Rodina i pacienti pochopili, že domácí hospicová péče je pro všechny důležitá. Rodina může být se svým blízkým v domácím prostředí do poslední chvíle, pacient může v klidu odejít doma, kde prožil svůj život. To má podle mě smysl. Je podmínkou, aby při poskytování domácí hospicové péče zůstával s nemocným po celou dobu aspoň jeden člen rodiny? Je podmínka, aby ideálně člen rodiny s tím pacientem byl. Ale nemusí to být nutně rodinný příslušník. Jsme schopni zajistit i osobní asistenci, nestává se to ale často. Je to proto, že pacient je ještě schopen se o sebe relativně postarat, ale jeho stav se může změnit z hodiny na hodinu. Na co se ti, kteří se rozhodnout využít této služby, nejčastěji ptají? Co je zajímá? Zpravidla se ptají na čas, který je nemocnému vyměřen. Myslí to ale tak, že by ho chtěli ještě spolu prožít co nejvíce a nejraději by ho i zastavili, kdyby měli tu moc. Většinou doufají v měsíce, možná i roky a já vím, že když  přijíždíme my,  jde už pouze o týdny nebo jen dny. Vyžaduje péče o nemocného, který umírá, odvahu rodiny? Určitě velkou odvahu. Myslím si ale, že se to rodině vrátí v pocitu, že to nakonec zvládla i přes ten smutek, který odchod jejich blízkého doprovází. Jsou nakonec vděční, že jsme jim mohli v těžkých chvílích pomoci. Nemají pocit, že něco zanedbali, ale naopak udělali všechno, co mohli. Samozřejmě, ne každá rodina to zvládne, přestože se snažíme. Ty, kteří to zvládli, to posílí. Je to zároveň příklad a velký výchovný moment pro generaci, kterou vychovali. A odvahu vašich pracovníků? Musí být odolní vůči stresům a úzkosti?Mám tady naštěstí velmi odvážný personál. Proto bych při péči o nevyléčitelně nemocné a jejich blízké ráda vyzdvihla práci našich sestřiček, které jim věnují spoustu času – ve dne i v noci, často i nad rámec svých povinností. To vyžaduje nejen jejich odolnost proti stresu, ale také klid, trpělivost a empatii i velkou dávku profesionality, aby to všechno zvládly a mohly tu být pro další pacienty.  Co je nejdůležitější při navázání kontaktu s těžce nemocným a umírajícím? Určitě je důležité získat si důvěru toho člověka, přinést klid a poradit si s tím, čeho se pacient nejvíce bojí, což jsou bolesti, nevolnosti a další rozmanité průvodní příznaky. Spolupracujete se zdravotníky, psychterapeuty, dobrovolníky, duchovními…? Ano je to tak. Máme k dispozici jednoho duchovního, ale ještě jsme ho nevyužili. Zpravidla, když je rodina věřící, má svého duchovního. Z celkového počtu asi sta pacientů, jsme využili paní psycholožku asi dvakrát. Při návštěvách pacientů je znát psychologická intervence sester. Pacient naváže většinou kontakt s konkrétní sestřičkou, která k němu dochází a které pak věří. Svou roli tam hraje také sociální pracovník. Jak domácí hospicovou péči  podle vašich zkušeností rodiny vnímají? Někdy nás lidé vyhledají a děkují nám. Je to taková hezká odměna. Je to sice smutné, ale myslím si, že díky této práci si dnes nejen já, ale i všichni, kteří se setkáváme s tak těžkými příběhy a smrtí osobně, vážíme mnohem víc obyčejných věcí, vztahů, lidí a naopak mávneme rukou nad malichernostmi. Panuje kolem hospicové péče ve veřejnosti nějaké mýty? Pro mnoho lidí je smrt stále tabu a ne součást života. Bohužel ještě před rokem 1989 bylo lidem vštěpováno, že se doma neumírá. Tento mýtus se naštěstí postupně odbourává. Dalším mýtem je, že se za tyto služby platí velké peníze, což není pravda. Někteří lidé si také myslí, že to doma nejde zvládnout, ale ukazuje se, že to jde. Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Miloš Šálek  

Nahoru