Trutnov

Pejchalová: Když se začalo skákat o medaile, byly to velké nervy

Lado, co se ti vybaví teď pár týdnů po MS, když se podíváš na svou medaili?Vybaví se mi moment, kdy jsme stály s Míšou Hrubou (česká reprezentantka, která získala zlato - pozn. red.) na stupínku a následně to, jak nám začal náš tým zpívat českou hymnu, protože na mistrovství se hymny nehrály. Nic takového jsme vůbec nečekaly, takže nás to mile překvapilo. Náš tým nám tím udělal velikou radost. Jak to pak vypadalo, když jste sešly ze stupňů vítězů do zákulisí?Už bylo dost pozdě večer a všichni z českého týmu si mysleli, že budeme muset jít ještě na dopingovou kontrolu, a tak odjeli skoro všichni bez nás. Hledaly jsme je s Míšou venku a nakonec nám pomohli kolumbijští organizátoři, se kterými jsme se rukama nohama domluvily, jestli by nemohli zavolat do hotelu, jestli tam už je česká výprava. Když se nám dostalo kladné odpovědi, jely jsme ze stadionu samy. Když nás autobus dovezl k hotelu, čekali v chodbě Češi a bouřlivě nás uvítali. Vraťme se k závodu. Kdy jsi začala uvažovat o tom, že bys mohla získat medaili? Protože chyběla favoritka závodu, která má skočeno 194 cm, přijela jsem s třetím až čtvrtým výkonem, takže ta možnost tam byla už od začátku. Nejprve jsem měla hrozné nervy, abych kvalifikaci nepokazila a postoupila, to se však povedlo bez větších potíží. Poté už bylo jasnější, že boje o cenné kovy by mohly proběhnout. Vyhrála jsi svou skupinu, uklidnilo tě to nějak před finále? Docela jo, ono celkově po zdárném postupu z kvalifikace ze mě tréma výrazně spadla. Jak si prožívala finálový závod? Před finále jsem zase začínala být nervózní. Hned ze začátku jsem málem promeškala jeden pokus, protože jsem nevěděla, že už jsem na řadě, což mě trochu vystresovalo, ale potom už to bylo v pohodě. Když se však začalo hrát o medaile, byly to opravdu velké nervy. Po závodě jsem se cítila psychicky úplně vyčerpaná. Všechny výšky si ale dávala na první pokus, takže se ti skákalo dobře i přes ten vítr? Vítr byl místy vážně silný. Pamatuju si, že na jeden pokus jsem měla dost silný protivítr, ale jinak si myslím, že jím můj závod nijak zvlášť ovlivněný nebyl. Pak přišlo 182 centimetrů a laťka dvakrát spadla. Jak ses cítila a co pak ten třetí pokus? Po tom druhém nezdařeném pokusu jsem byla hrozně vynervovaná. Ještě když jsem to pak na poslední pokus nejprve oběhla, zbylo mi jen osmnáct sekund do konce časomíry. Myslím, že jsem do toho dala úplně všechno a výšku jsem nakonec s velikou rezervou překonala. Jak vypadaly pokusy na 185? Nebyly marné, vesměs to byla lýtka nebo paty. Skákala jsi před Polkou. Jaké bylo čekání, jestli i ona potřetí shodí a ty získáš medaili? Její pokusy také nebyly beznadějné, takže jsem na ten poslední koukala jen přes přimhouřené oči. Když laťka spadla, měla jsi velkou radost? Zní to nesportovně, ale tak samozřejmě, když mi šlo o medaili. Je možné, že se do Kolumbie už nikdy nepodíváš, tak jak na tebe Cali zapůsobilo? Byla tam úplně jiná kultura, docela nebezpečné město, ale zároveň nezapomenutelné zážitky po dobu čtrnáctidenního pobytu, takže celkový dojem z Cali je skvělý. Viděli jste tam něco zajímavého? Jeden den jsme se byli podívat trochu hloub do přírody, došli jsme po cestě skrz lesy až k místním vodopádům. Viděli jsme zdejší přírodní koupaliště a večer jsme autobusem dojeli až na vrch kopce, jemuž vévodí socha Ježíše Krista s rozpřaženými pažemi. Ke všemu z vršku se nám naskytl pohled na krásné, ve tmě zářící město. A město vypadalo jak? Jiná architektura. Velké rozdíly mezi bohatými a chudými, všechna okna a dveře zamřížovaná, hodně odpadu a bezdomovců, hodně taxíků. Co teď plánuješ dál? V srpnu se koná poslední kolo první ligy, Mladá Evropa a mistrovství České republiky do 22 let v Hodoníně, poté pravděpodobně školní Corny poháry a následně zase halové závody. Co se týče příštího roku, budu se snažit o mistrovství světa do 19 let v ruské Kazani. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz twitter: michalbogan foto: Miloš Šálek

Nahoru