Trutnov

Pátrání po předcích je nekončící příběh, tvrdí ředitel archivu Roman Reil

Může se genealogii věnovat každý?Pokud se tím zabývá laik, musí zvážit, zda má dost času a peněz. Pokud je movitější, může si nechat rodokmen vypracovat. Pátrání má samozřejmě svá úskalí. Naráží to v mnoha případech na němčinu nebo kurent, což je německá obdoba novogotického kurzivního písma. To člověka nemine. Dále to vyžaduje znalost pomocných věd historických. Je možné absolvovat kurz, historici a archiváři mohou tento obor studovat na vysoké škole. Jak se rodokmen sestavuje?V první řadě je nutné něco si o tom přečíst a ujasnit si pojmy. Pak je třeba se rozhodnout, jakým způsobem rodokmen dělat. Jestli jít po úzké linii, tedy po nositelích příjmení nebo zda linii rozšířit o všechny, což je dost komplikované.  Proč se snaží lidé pátrat po svých předcích. Zajímají je jejich kořeny nebo je to móda?Móda to samozřejmě trochu je. Zjišťuje se totiž, že data jsou dostupná, že rodokmen může dělat kdokoliv. Není to věc jen nějakého exkluzivního kroužku lidí. Navíc běží v televizi pořad Tajemství rodu, kde své rody představují známé osobnosti. To určitě lidé sledují. Každý člověk se o rodokmen zajímá, odkud pocházel, zda náhodou nebyl někdo v rodě aristokrat, ve většině případů ne, na co předci umírali, jaká je dědičnost chorob. Touha pátrat po své minulosti, odkud jsme, kde máme kořeny, je pochopitelná. Kde jsou nejpřínosnější zdroje při pátrání po předcích?Genealogové, kteří se věnují rodokmenům, využívají archivy a v nich sbírky matrik. Originály matrik jsou vyňaty z jednotlivých farních úřadů. V oblastních archivech jsou uloženy stovky a tisíce matričních knih. Matriky se u nás začaly vést po Tridentském koncilu. Dobře dochovaný materiál sahá do počátku 17. století. Když genealog vyčerpá všechny informace z matrik, může se vydat do starých pozemkových knih či různých katastrů. Úžasný zdroj informací, který se příliš nevyužívá, jsou dědické a pozůstalostní spisy, kde se lze dozvědět, jak byl člověk movitý, co měl za majetky a podobně. O člověku se dá nalézt všechno od jeho narození až po jeho úmrtí včetně jeho studií a zaměstnání. Zdrojů je velké množství. Lze jít do muzeí, za pamětníky, na hřbitov. Je to nekončící příběh. Jaké kroky musí tedy zájemce o strom života podniknout?Zcela určitě by si měl doma v rodinném archivu udělat pořádek, vytáhnout staré rodné i úmrtní listy a další dokumenty. Do třetího až čtvrtého kolena se dá vše zjistit doma a na tomto základě je možné vytvořit prvotní jednoduchý rodokmen. Pak je třeba se vydat do archivu nebo pátrat podle skenů archivů na internetu ve zdigitalizovaných matrikách.   Na internetu prý existují stránky, kde jsou naskenované matriční knihy a každý má možnost si zjistit své předky až do doby Marie Terezie. Je to pravda nebo mýtus? Je to pravda a dá se zajít ještě dále. Jak už jsem naznačil, teprve Tridentský koncil ve druhé polovině 16. století nařídil v jednotlivých farnostech vést knihy narození. U nás lze údaje čerpat někdy v první polovině 17. století. To je už pro genealoga úspěch. Zabýváte se tímto oborem dlouho? Zájem o historii a předky jsem měl už na základní škole. Babička byla Němka a než německy se s ní nedalo mluvit. Já jsem se jejím prostřednictvím dostal ke kurentu a němčině. Babičku jsem vždycky rád zpovídal a zajímalo mě, odkud pocházíme. Myslím si, že právě to je důležité, to předávání informací z generace na generaci.   Co jste se dozvěděl o svých předcích, kam jste se dokázal propracovat?Naše rodina byla docela obyčejná a pochází ze Dvora Králové nad Labem. Předci se tam objevili v 17. století a myslím, že přišli z okolí Vrchlabí a Lánova, kde se to příjmení při sčítání lidí podle víry z roku 1651 objevuje.  I ve starých pozemkových knihách města Vrchlabí z roku 1536 příjmení figuruje, ale nemám to ještě propojené se Dvorem Králové. Při tom pátrání jsem se tedy dostal do roku 1650. Nesahá vaše rodová větev do zahraničí?Hodně lidí zmizelo po roce 1945 v Německu. Moje matka má také sestřenici ve Švýcarsku a máme příbuzné v Německu. Kolik času jste pátrání věnoval? To nejde přesně říci. Když při bádání po jiných věcech narazím na moje příjmení, udělám si kopii nebo poznámku. Že bych se tím ale nějak systematicky zabýval, to ne. Rodokmen dávám dohromady od doby, kdy mně babička povídala o předcích. To se datuje ke konci sedmdesátých let. Využíváte kromě archivu také internet? Ano, je to důležitý zdroj informací. Jak se všechno digitalizuje, tak se databáze dostávají postupně na internet. Údaje přibývají velmi rychle. Setkal jste se při pátrání s nějakou překážkou? Překážka může být jedině v tom, že chybí matriky, přeruší se linie a najednou nevíte kudy kam. Samozřejmě se to stalo. Proto byly matriky dělané v tak zvaných druhopisech, psaly se na faře, pak se měly psát a ukládat jinde.    Co vás nejvíce překvapilo?Spíše než mě, tak mého tátu v sedmdesáti letech překvapilo, že jeho otec, tedy můj děda, byl podruhé ženatý s babičkou a oni o tom vůbec nevěděli. V každé rodině jsou podobné příhody a tajemství. Hnala vás zvědavost, dobrodružství, touha se dozvědět, kdo byli vaši předci? Samozřejmě, je to velké dobrodružství. Stačí se dostat jednu, dvě generace dozadu a už zjišťuje, kdo byli vaši předkové, čím se zabývali a podobně. Je to velmi zajímavé. Je vzdálená minulost rodu dobrá pro budoucnost?Ono se říká, poznej svoji minulost, abys nedělal chyby v budoucnosti. Myslím si ale, že je to důležité pro ukotvení člověka, aby věděl, kam patří, kde žili předci, kteří něco budovali, smáli se a brečeli.                                               Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Miloš Šálek

Nahoru