Trutnov

Páter Rybář ve třech letech prohlásil, že se stane knězem

Naštěstí měl šťastnou optimistickou povahu plnou naděje, tak všechny překážky a ústrky překonal. „Máme dost jiných a významnějších osobností, než jsem já. Jsem velmi nerad středem pozornosti,“ říká kněz, když má vzpomínat na svůj pohnutý život. Rybář se jako jedináček narodil v roce 1931 v Brně a s rodiči žil na okraji města. „Ještě jsem chodil do školy a už tehdy mi matka říkala, že první den po válce půjdu z domu, abych nebyl rozmazlený. Nebyl to první den, ale z domu jsem šel 1. září 1945,“ vzpomíná duchovní. Jeho dětství se v mnoha ohledech lišilo od dětství nynějších capartů. Bylo to samozřejmě dáno tehdejší vypjatou dobou. „Vyhnancům z pohraničí jsme v roce 1938 nosili to, co potřebovali, sháněli jsme pro ně ubytování. Pak přišli Němci s árijskými zákony, které byly namířené proti Židům. My jsme pro Židy nakupovali všelijaké věci, ale bylo to hrozně nebezpečné. Rodiče mohli skončit v koncentráku. Už tenkrát jsme věděli, že život není snadný,“ vrací se do dávné minulosti Rybář, který v době nacistické okupace dokázal jasně rozeznat, co je dobro a co zlo. „Všechno těžké, co vás v životě potká, není zbytečné,“ tvrdí. Rybář měl už ve třech letech jasnou metu. Prý tenkrát prohlásil, že se jednou stane knězem. Po druhé světové válce svůj cíl začal naplňovat. Ve čtrnácti letech, krátce po druhé světové válce, nastoupil na klášterní gymnázium na Velehradě. „Studium bylo přísné už od časného rána. Ještě jsme se učili řečtinu a latinu,“ uvádí. Po zpočátku idylické poválečné době plné euforie začalo přituhovat. Byl rok 1948, k moci se dostali komunisté, kteří chtěli všechno jiné, než náboženství, víru a svobodu vyznání. Rybář ukončil gymnázium, zůstal na Velehradě a připravoval se na kněžská studia. Přišel však osudný rok 1950 a komunistický režim násilně uzavřel kláštery. „Pamatuji se, že bylo 13. dubna. Probudil jsem se o půl dvanácté v noci a u každé postele stál ozbrojený příslušník SNB. Museli jsme si sbalit prádlo a nejnutnější věci. Shromáždili nás v jídelně a tam nám nějaký funkcionář řekl, že končí podraznické jednání církve a že nás převychovají, abychom byli užiteční nové společnosti. Potom nás odvezli do internace, kde jsme museli spát na slamnících,“ vypráví kněz, který si pamatuje, že v internaci byla hodná manželka náčelníka. Ta Rybářovi tajně v kočárku přivezla dopis od matky. „V dopise stálo: Víme o tobě, buď klidný,“ usmívá se kněz. Jako režimu nepohodlná osoba byl Rybář povolán na vojnu, kde sloužil dva a půl roku u jednotky PTP v Mimoni. Po návratu pracoval jako dělník ve skladě ocelového materiálu. Přestože byla v roce 1960 vyhlášena amnestie a hodně lidí bylo propuštěno z vězení, budoucí kněz paradoxně skončil na dva roky ve Valdicích za rozvracení republiky. To už byl v trvalém hledáčku Státní bezpečnosti. Přes neustálý dohled byl ve vyhlášeném tvrdém kriminále v roce 1962 tajně vysvěcen na kněze. Na začátku roku 1968 ustal tlak StB, ale jen na přechodnou dobu. Po srpnové okupaci režim usoudil, že by Rybář neměl být příliš na očích. To způsobilo, že se v roce 1969 přesunul do Trutnova – Poříčí, kde jako kněz setrval do roku 1986. Po patnáctiletém „angažmá“ v Rychnově nad Kněžnou, kde byl kaplanem u hraběte Kolowrata, se vrátil zpět do Podkrkonoší. Bylo to logické, měl v Trutnově a okolí spoustu přátel. Navíc se mu tento kraj moc líbil, tak se vrátil. Za působení v Trutnově - Poříčí sloužil také mše v němčině v okolních obcích pro německou menšinu. Státní bezpečnost ho otravovala i nadále. Často byl předvoláván k nekonečným výslechům. „Snažili se mě rozmanitými kuriózními způsoby získat ke spolupráci,“ kroutí hlavou. V této věci však měl jasno a nikdy se nenechal zlomit, přestože StB pro to dělala všechno možné. Naštěstí se na knězi nedopouštěla žádného fyzického násilí, jak to bylo běžné u některých disidentů. „Nikdy na mě nikdo z nich nevztáhl ruku. Občas mě ale naložili do auta a odvezli někam do lesa. Bylo to nepříjemné, ale nebál jsem se,“ prozradil. Dnes už s úsměvem vzpomíná na „výlet“ s estébáky do lesů, kde se ho snažili přesvědčit, že případná spolupráce může být pro něj výhodná. Došlo však k hádce, protože Rybář trval na svém. Příslušníci StB raději couvli. „Stáli jsme uprostřed lesa a všude rostly houby. Estébák zavelel, že je posbíráme. Měl jsem jich hodně, ale nakonec jsem je rozdal. Když jsem je sbíral s estébáky, ani by mně nechutnaly,“ směje se kněz. Přes ústrky, pronásledování a ponižující výslechy o svém pevném postoji vůči represivnímu režimu nikdy nezapochyboval. To se ale o řadě dalších kněžích říct nedalo. Pod různým tlakem se mnozí z nich, ať už ze strachu, z touhy po pochybné kariéře či s vidinou různých výhod upsali „ďáblovi“. Na to Rybář ani vzdáleně nepomyslel. „Raději bych měl dvě nemanželské děti, než podepsat spolupráci s StB,“ prohlásil rezolutně, ale s nadsázkou kněz, který na nedávné besedě v Muzeu Podkrkonoší otevřeně vystoupil proti kněžskému celibátu. „Domnívám se, že to není v souladu s Kristovým učením a také to nikomu neprospívá,“ prohlásil. Rybářovy celoživotní pevné postoje, za něž byl mnohokrát perzekuován, se dočkaly zasloužené satisfakce. V roce 2011 byl oceněn pamětní medailí Václava Bendy za význačný podíl v boji za obnovu demokracie. Na pátera Rybáře z Trutnova rád vzpomíná biskup Václav Malý. „Tento vzdělaný a přes svůj vysoký věk čilý a moudrý muž oslovuje lidi jednoduchostí a tím, čím žije. Přes ústrky si zachoval rovnou páteř. Šíří kolem sebe atmosféru klidu, pochopení a hlavně vnímavosti pro potřeby všedního dne. To lidé velmi oceňují, protože dovede nenápadně pomáhat a zároveň dovede inspirovat, že stojí za to žít i v nesnadných podmínkách. Já si tohoto člověka velmi vážím,“ poznamenal biskup.     Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Miloš Šálek  

Nahoru