Trutnov

O nedůvěřivé manželce, překvapení z času i popelářských aut a nových možnostech

V neděli jednatřicetiletá vytrvalkyně běžela maraton v New Yorku. Včera oslavovala v Trutnově. Dnes tráví den v Praze, kde se bude dívat, jak si její mamka (trošku opožděně) vybírá loňský vánoční dárek a pilotuje dopravní letadlo Airbus A320. Na trenažeru samozřejmě. Potom ji čeká reklamní běžecká akce, kterou pořádá jedna banka. Hned zítra ráno odjíždí do školy v Ústí nad Labem a v sobotu večer by si chtěla zatancovat na Vinařském bále v Uffu. V neděli odjede do Hradce Králové, kde letos s manželem a trenérem Martinem v jedné osobě postavili baráček a tam více méně plánuje zůstat až do Vánoc… To je jenom taková malá aktuální sonda do života naší dříve zimní, nyní letní olympioničky po jejím úspěšném vystoupení za „velkou louží“. Evo, na start newyorského maratonu ses postavila jen pět dní po teroristickém útoku na Manhattanu. Ovlivnila tato skutečnost nějak průběhu závodu? My jsme vlastně odlétali hned druhý den potom, co se to stalo. Manažer závodu nám ale okamžitě posílal informace, ať se nebojíme, že se nic nemění a neruší, že budou akorát posílená bezpečnostní opatření. Spíš pro mě to bylo těžší mentálně v tom, že já si jedu zaběhat tam, kde lidé přišli o život. Jinak na místě jsme nic nepoznali. Kdybychom si o tom nepřečetli, tak o tom vůbec nevíme. Když ses o útoku dozvěděla, neuvažovala jsi sama o tom, že se závodu nezúčastníš? Ne, to určitě ne. V jakém běžeckém rozpoložení jsi tedy přiletěla do zámoří? Asi poprvé jsem byla ze svého běhu nervózní, protože jsem si sama sebou nebyla vůbec jistá. Chudák Martin se mnou zase musel mít svatou trpělivost, protože jsem fakt šílela, že nemám naběháno. On ale přitom moc dobře věděl, co dělá a jak na tom jsem. To je asi vždycky takový ten můj největší prohřešek, že mu nějak dostatečně nedůvěřuji. (smích) Po zdravotní stránce jsem byla v pořádku díky péči Romana Salaje a Richarda Jisla, tak jsem si řekla, že jsem pro to udělala maximum, půjdu si to užít a odvedu tam to nejlepší, co ve mně je. V jednom z rozhovorů před závodem jsi pronesla, že tři měsíce po startu na MS v Londýně ti přišlo na přípravu jako krátká doba. Opravdu je to málo? To protože po Londýně jsem měla volno, i když tohle volno bylo plánované a bylo potřeba. Jenomže pak jsem si myslela, že bude daleko větší prostor k tomu znovu naběhat hodně kilometrů a pořádně se připravit. Ten čas letěl ale tak hrozně rychle, že najednou tady byl závod a já jsem si uvědomila, že jsem nešla žádné těžké tréninky, ze kterých jsem se dřív vracela unavená. To se mi teď vůbec nestalo. Nastavili jsme to tak ale právě z preventivních důvodů, abych si nepřetížila nohy. Stále jsme to hlídali. A Martin mě trpělivě ujišťoval, ať se nebojím, že je to v pohodě. A pak jsi ještě řekla, že ses doslechla, jak je maraton v New Yorku těžký a časy se tam běhají o osm minut pomalejší. Jak mi tedy vysvětlíš ten tvůj výkon, co jsi předvedla? (usmívá se) No právě. Všichni mě varovali, ať nepočítám s tím, že tam poběžím nějaký dobrý čas.Je to tam prý do kopce, fouká tam, nebudeme tam mít vodiče, poběží nás jenom třicet… Tím, že ale já čas neřeším, nedělala jsem si z toho nějakou velkou hlavu. Spíš novináři mě zase tlačili do toho, abych říkala, že budu útočit na rekord a podobně. Když jsem však profil tratě viděla, tak jsem samozřejmě uznala, že je to těžší. Ale na druhou stranu to pro mě je spíš výhoda, že se tempo mění a není to stále jen po rovině, což je pro mě někdy i ubíjející. Tohle je pro mě lepší. Když jsme vyběhly, tak to tempo bylo fakt hrozně pomalé. První dva tři kilometry jsem se opravdu stihla i kochat - krásným výhledem z Brooklynského mostu i náběh do Brooklynu. Tam už nás čekaly davy fanoušků i s fandícími cedulemi. V paměti mi ulpěly: „Go for It“, „Marathoners are fabulous“, „Welcome in Brooklyn“, „Mummy you are the Best“… Jak byl závod pomaleji rozeběhnutý, myslíš, že to tvému výkonu prospělo? Asi jo. Keňanky a spol. jsou totiž schopné běžet rychleji delší dobu, pro mě tohle tempo bylo opravdu příjemné. Třeba v Praze a na podobných závodech je to úprk od začátku do konce. Překvapilo tě pak ještě něco dalšího? Na trati, na tvém běhu nebo výkonu soupeřek? Samozřejmě mě překvapilo, že jsem doběhla čtyři vteřiny za dvojnásobnou mistryní světa (Keňanka Kiplagat - pozn. red.) a že ten rozestup byl opravdu tak malý. Věřím tomu, že kdyby byla trať ještě o kousek delší, tak Kiplagatovou opravdu doběhneme. S Italkou jsme se k ní hrozně rychle přibližovaly. Bohužel, zezadu se pak přiřítila Američanka, o které jsme vůbec nevěděly, takže jsme na ni nestihly ani zareagovat. V cíli jsme se bavily, kde se tam najednou vzala. A co vím od Martina, který se byl podívat po celé délce trati, tak pro něj bylo překvapení ohromné množství popelářských aut, kterými byly za zabarikádované všechny ulice a vjezdy k trati, aby tam nikdo nemohl najet. Byl to prý opravdu extrém. Ty ses během závodu cítila v pohodě? Jo, to mě vlastně také překvapilo, že jsem vůbec nepostřehla, kdy se tak výrazně zrychlilo. Věděla jsem totiž, že na půlmaratonu běžíme hodně pomalu. Příjemně mě překvapilo, že jsem potom byla schopná reagovat i na první tři nástupy. Na ten čtvrtý už to ale prostě nešlo. Jinak jsem se cítila v pohodě. Samozřejmě poslední čtyři kilometry bolí každého. Tuším, že na 22. míli se mě Italka ptala, jak je to ještě daleko do cíle, protože si to vůbec nebyla schopná přepočítat. Když jsem jí řekla, že ještě asi šest kilometrů, jenom protočila oči. Musím říct, že běžet závod na míle pro mě bylo i takové příjemné zpestření. Třeba na desáté míli jsme si říkala: Už jenom šestnáct. (smích) I když to teda bylo ještě pořádně daleko. (maratonská distance 42,195 km = 26,2 mil - pozn. red.) Ve finiši tě pak ale Italka porazila… Nastoupila jsem jí asi kilometr a půl před cílem, trošku jsem jí utekla, ale na posledních 500 metrech mě zase doběhla a předběhla. Věděla jsi, že útočíš na nový osobák? Absolutně ne. Běžela jsem tak, jak jsem mohla. Když jsem pak viděla, že jsem kousíček od cíle a svítí tam čas 29:05, byla jsem z toho v menším šoku. Co ti problesklo hlavou? Ty jo, super! Osobák! Za sedmé místo jsi získala 7500 dolarů. To je hezká částka, která ti také musela udělat radost, ne? Sice 7500 dolarů zní krásně, ale také se musí počítat s třicetiprocentní daní a další peníze pak musím odvádět manažerovi. Zase až tolik peněz to není. Samozřejmě je to příjemné, splatíme část hypotéky, ale já to nedělám kvůli penězům. Udělala se z toho nafouklá bublina a trošku mě naštvalo, že první, co jsem si přečetla, bylo, že si vydělala tolik peněz a mohla by vydělat ještě tolik. To rozhodně není můj případ. Závod vyhrála Shalane Flanagan. Jak Američané prožívali vítězství domácí závodnice po 40 letech? New York tím žil úplně neskutečně. Když jsme se šli večer projít, Shalane byla ve všech zprávách, na všech reklamních poutačích po Manhattanu. To byla paráda. Co nás pak ještě oba překvapilo, že jak jsme šli druhý den do města, a jak je New York velký, tak přesto jsme na každém kroku potkávali lidi v tričkách New York Runners Marathon. Chodili s medailemi ještě dokonce i na letišti na odbavení a celou dobu s nimi v letadle seděli na krku. To bylo hezké. New York jsi poprvé navštívila v červnu, kdy jsi tam běžela desítku. Jak na tebe druhá návštěva „Big Apple“ zapůsobila? Být v New Yorku pro mě bude vždy úžasný zážitek. Pokud bude příležitost, hrozně ráda bych se tam chtěla vracet, protože dostat se do takového světa je pro holku z malého města prostě velká paráda. Jsem strašně ráda, že jsem se tam mohla podívat. Už mě dokonce pozvali na příští rok, také znovu na desítku a v březnu i na půlmaraton, ale to by nám zkomplikovalo přípravu na Pražský půlmaraton a mistrovství světa v půlmaratonu, takže to v tuto chvíli nepřipadá v úvahu. Moje manažerská skupina Volaresport mi nabídla Pařížský půlmaraton, takže nějaký závod tam předtím ještě dáme. Mám ale i další pozvání na maraton do Bostonu, Londýna, Paříže, takže se mi teď otevírají obrovské možnosti. Ale budeme muset vybrat jen nějaké závody, aby těch závodů nebylo moc. Za oceánem jsi odběhla poslední závod sezony. Jak hodnotíš sezonu, když se ohlédneš i za tím, že sis třeba musela léčit i nějaká zranění? Musím říct, že letos mě moje tělo hodně naučilo, kdy mě vytrestalo na jaře. Teď vím, že je opravdu potřeba po posledním závodu vypnout hlavu, odpočinout psychicky i fyzicky a teprve pak jít znovu do přípravy. A ne se snažit za každou cenu dodržovat všechna pravidla a disciplínu sportovce. A taky víc poslouchat mého Martina. On mě zná natolik dobře, že ví, kdy mi něco hrozí, kdy něco dělám špatně. Já si totiž občas melu svojí a není to úplně to správné. Co se týká mých výkonů, tak určitě mě mrzí půlmaraton v Ústí, protože tam si myslím, že bylo rozhodně na víc. Jinak jsem asi nadmíru spokojená. Je to sice teprve pár dní, co jsi uzavřela sezonu, ale přemýšlíte s Martinem už nad tou další? Martin řekl, že do konce roku o tom rozhodně přemýšlet nechce a nebude. Nicméně plán soustředění je už připravený, takže zhruba víme co a jak. Teď mám minimálně čtrnáct dní zákaz mluvit o tréninku, v dobrém slova smyslu. Pak doufám, že se budu moci vrátit, neříkám, že k běhání, ale k takovým těm jiným pohybovým aktivitám jako rotoped, plavání…  Chtěla bych vyzkoušet i taková ta dámská cvičení jako jóga nebo Pilates. Poslední otázka. Až se budeš v únoru dívat na zimní olympijské hry v Pchjongčchangu, jak ti bude? Budu brečet. (smích) Ne, vážně. Lyžování bylo dlouhá léta součást mého života a není jednoduché se od toho jen tak odpoutat. Určitě budu všem fandit, ať se jim olympiáda vydaří. A doufám, že to zvládnou. Konkrétně třeba budu držet palce Káje Grohové, to je naše srdcařka. Té bych to moc přála, aby se jí podařilo konečně postoupit do třicítky a užila si atmosféru olympiády se vším všudy. Když jsem teď viděla holky, jak lyžují v Muoniu, a přestože jsem to tam nenáviděla, tak jsem se přistihla, že se mi přímo po Muoniu stýská. Aniž bych si to uvědomila, koupila jsem si jeden ovocný čaj, a když jsem si ho udělala a zavonělo to, tak to byla přesně ta vůně čaje, který jsme pily v Muoniu. Vyvolalo to u mě vzpomínky, jak jsme si k tomu mazaly perníčky medem. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz foto: archiv Evy Vrabcové Nývltové, Jim Moberly a RunCzech

Nahoru