Trutnov

O Africe píše a ještě se jí snaží pomáhat

Kde přesně byste chtěla žít?V Keni, kousek od Nairobi jsou čajové plantáže a vedle nich jsou volné pozemky. Líbí se mi tam, mám to v Africe moc ráda.Čím je pro vás Afrika tak přitažlivá?Lidé jsou tam vřelejší, spokojenější, nespěchají tolik a nestresují se tolik. Na rozdíl od Čechů žijí víc přítomností. Řekla bych, že se dokáží víc radovat z maličkostí. Mají silnou víru v boha, což jim hodně pomáhá. A samozřejmě je tam hodně sluníčka. Podle mě, když má člověk víc sluníčka a víc tepla, tak je celkově lépe naladěný.Jak žije průměrný Afričan?V plechové boudě, v ní má gauč a když má trochu peněz, tak si pořídí rádio nebo televizi. Většinou totiž nemá nic jiného, tak aby měl doma aspoň nějakou hudbu. Auta Afričani nemají a bohužel většinou nemají ani práci. Mobily ale mají skoro všichni, i když v nich nemají kredit. Mají možnost jen posílat jakési smsky zadarmo. Založila jste vlastní neziskovku, která pomáhá Africe. Proč?Neříkám tomu pomoc, ale spíš spolupráce. Nechci něco stavět, nebo něco někomu dávat, protože toho si pak lidé neváží. Chci, aby Afričani mohli něco uskutečnit, aby měli životní šanci, aby měli příležitost pracovat. Češi často namítnou, že mají vlastních starostí dost …Ano, spousta lidí řekne, že když pomáhat, tak radši tady, kde to je blízko. Já k tomu mám ale jiný vztah. Jak často na černý kontinent vlastně jezdíte?Od roku 2005 jsme tam byla pětkrát. Naposledy letos v březnu na kratším pobytu, asi deset dnů. Původně jsem chtěla jet na delší dobu, ale Keňa v tu dobu nebyla kvůli teroristickým útokům moc bezpečná. I když já osobně jsem se s nějakým konkrétním nebezpečím nesetkala. Jak do vaší životní filozofie zapadá psaní knih?Psaní mě hodně baví. Navíc jsem chtěla lidem ukázat Afriku, což myslím prostřednictvím knihy jde udělat docela zajímavě. Co říkají čtenáři na vaše knihy z drsného afrického prostředí?Ohlasy mám zatím hodně pozitivní. Zatím se nenašel jediný člověk, který by mi moje psaní nějak moc zkritizoval. To mě potěšilo. Ale ona ta kritika určitě jednou přijde.  Na co se vás lidé ptají nejčastěji?Proč píšu o Africe. Snažím se to vysvětlovat třeba při autorských čteních. Často zaznívají také dotazy, zda je pravda, že lidé v Africe jedí psy. A hodně se mě ptají na pitnou vodu. Víte, co si myslí o vašich knihách odborníci?Recenze na román Dobrovolnice dopadla docela dobře. Psali akorát, že jsou v něm neuvěřitelné zvraty. Uvedli také, že moje postavy jsou naivní. Já ale říkám, že jsem taky naivní, takže ty postavy jsou po mně. Musím přiznat, že jsem si myslela, že situace, které se skutečně staly, budou působit v knize jako uvěřitelně. Bohužel, není to pravda. Chvíli mi trvalo, než jsme to pochopila. Nakladatelé jsou spokojeni?Těm se africké téma líbí. Přijde jim to jako díra na českém knižním trhu, tak se toho chytli. Hodně se to líbí hlavně Alpresu, kde už mi dvě knihy vydali a už se ptali po další. A chystáte další?Teď píšu dvě knihy. Jedna se jmenuje Očarovaná, bude o africkém čarodějnictví. Druhá má název Lovci lebek a bude z policejní zásahové jednotky v českém prostředí. Musím ale přiznat, že víc mě baví o psaní o Africe. Obojí budou zase romány?Ano, ten žánr se mi zalíbil. Cestopisy už mě tolik nebaví, jako dřív. Navíc, když chcete vydat cestopis u komerčního nakladatelství, tak oni k tomu chtěli historické a zeměpisné souvislosti, a to mě děsně nebaví. V románu můžu pracovat s fantazií. Takže si myslím, že beletrie je pro mě ideální. Může čtenář poznat, co je ve vaší knize smyšlenka a co vychází ze skutečnosti?To nepozná. Já to vždy napíšu, dám to na pár měsíců k ledu, abych měla nějaký odstup, a pak přemýšlím na těmi situacemi, zda je to uvěřitelné a zda by s ta postav tak skutečně chovala. Prostě jestli ta zápletka je logická. Kdy knížky píšete?Nejdříve jsme psala vždy o víkendech, pak po večerech, román jsme psala od rána do večera v jednom kuse. Někdy mi to psaní jde skoro samo, někdy bohužel vůbec. Sedím u toho, koukám na to, napíšu jen pár řádků a pak to stejně smažu, protože se mi to nelíbí. Prostě na to musím být správně naladěná.   Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: z archivu Hany Hindrákové

Nahoru