Trutnov

Novák a Macek. Umělci, pro které je příroda ateliérem i galerií

Ruda Waypa Novák a Honza Macek tvoří na cvičné pláži u zimáku.Tedy, pokud se jim skutečně říká sochy. Na to můžou odpovědět jedině autoři, tvrdím čtenářům, kteří si doslova „vyžádali“ o novém trutnovském objevu článek. Vypátrat umělce v době internetu a sociálních sítí nebylo zas až tak těžké. Rádi se chlubí fotkami svých výtvorů. Po krátké domluvě přes facebook stačilo zajít ve smluvený čas k zimnímu stadionu, kde monumenty v řečišti přibývají doslova každým dnem. „Říkám tady tomu místu cvičná pláž,“ vítá mě Honza Macek, jeden z autorů a shodou okolností někdejší kameraman Trutnovinek, dnes prostě člověk „na volné noze“.Na pláži jsou k vidění různé stavbičky. Od zdánlivě jednodušších komínů - několika kamenů naskládaných na sobě do co nejvyššího sloupce, až po neuvěřitelné stavby, které laicky řečeno popírají fyzikální zákony. „Co tady vidíš, se rozděluje na land art neboli krajinné umění, a stone balancing, zkráceně balanc. Já se zaměřuju na to první, ale za umělce se nepovažuju,“ tvrdí Honza. Úžasné přírodní galerii dominují dva oblouky, jeden na břehu, druhý přímo v řece. Ten se dokonce stal jedním z motivů na titulní stránce. Jak ale dokázal oblouk z více než stovky kamenů složit? To prozradit nechtěl. „Vždycky jsem se divil, proč umělci nebo filmaři neprozrazují své triky a knoh-how. Teď už to vím. Protože je za tím obrovská dřina. Kdo se nad tím ale zamyslí, tak ten trik odhalí sám. Je to něco podobného, jako když ve středověku stavěli mosty. Kameny pak prostě drží vlastní vahou,“ naznačuje Honza. Zaujmou i jeho další výtvory. Nejen komíny z barevně i tvarově pestře poskládaných kamenů. Také třeba lidská figura z kamení, kterou Vévoda z Kartónu seskládal. Zatímco jeho tvorba stála spíš ve vyschlé části koryta, jeho kolega Ruda Waypa Novák v holínkách tvořil při mé návštěvě přímo v řece. Stavěl na sebe kameny, pro laika v těžko pochopitelné podobě. Velké na malé a ještě špičkou k sobě. „V balancování jde o to, dostat kameny na sebe v nějaké nepravděpodobné pozici. Ale ne v nemožné. A budeš se divit, ale postavit kámen na špičku zas není až tak těžké,“ vysvětluje. Pozorovat někoho takového při práci ale nevypadá moc zábavně. Často trvá několik minut, než se něco povede. Čím víc kamenů se staví na sebe, tím větší trpělivostí se autor musí vybavit. Výsledek pak ale stojí za to. „Pro mě je to hlavně meditace. Stojíte ve vodě, dáváte kameny na sebe, kolem vás to bublá a vy se soustředíte jen na jednu věc. Vše ostatní jde mimo vás, je to nepřenositelný zážitek,“ tvrdí Waypa. „Přitom strašně letí čas, člověk se úplně ztratí. Zkoušel jsem dřív meditovat a nikdy mi to nešlo. Tady u toho ale skvěle vypneš, je to prostě úplně super,“ přitakává Honza. Je to hlavně o trpělivosti a pocitech, potvrzuju poté, co jsem si sám jeden balanc vyzkoušel. Na chvíli se mi povedlo z hlavy vytěsnit všechny všední starosti. Soustředil jsme se jen na to, aby mi kamínky nespadly. Waypa hned po mém prvním úspěchu vzpomíná. „Poprvé jsem viděl balanc na internetu, tak jsme to šel zkusit na potok. První pocity byl neskutečné, když jsem postavil kámen na špičku. Byl jsem u toho asi deset minut, když jsem dal ruce pryč, nastalo absolutní blaho.“ Líbí se mi, že stavět kameny na sebe může každý. Nezáleží na vzdělání, na věku nebo na tom, jestli člověk umí nakreslit pampelišku a má nějaké výtvarné cítění. Nemusí mít v hlavě žádný nápad nebo skicu. Stačí momentální nápad a už to jede. „Tohle umění nemá žádné hranice. Hranice jsou jen u člověk a v hlavě,“ zdůrazňuje balancér Waypa. Land Art je uměním na pohodu. Jak stojí v titulku, který jsem si „vypůjčil“ přímo od umělců, jakási kombinace ateliéru a galerie v jednom. „Tvořím sice rád v klidu, ale když přijdou lidi a začnou moji tvorbu přímo tady komentovat, tak je to něco úžasného. To umělec v uzavřeném ateliéru nezažije. Na vernisáž mu přijde holubí letka, která se tam nacpe chlebíčkama, ale vůbec neví, jestli třeba někdo dorazil opravdu kvůli jeho tvorbě,“ říká Honza. Kolega Waypa je o něco stydlivější, radši tvoří sám uprostřed přírody. „Snažím se vše hlavně hezky nafotit, takže odezvu hledám spíš na internetu, kam fotky umisťuju.“ Honza Macek, jako správný průkopník, zažil ale ve svých počátcích nepochopení. Když loni na podzim stavěl u mostu vedle krytého bazénu dvě věže z kamenů, zasáhla městská policie. „Přijela na udání nějaké ženy a doporučila mi věže zbourat. Strážníci řekli, že podle zákona je zakázáno v řečišti přemisťovat kameny. Tomu moc nevěřím, spíš bych to viděl tak, že se nesmí řeka přehrazovat, což bych chápal. Ale já stavím většinou na břehu, nic nepřehrazuju,“ vzpomíná dnes už s úsměvem. Pár dnů po našem setkání smetla drtivou většinu trutnovského Land Artu velká voda. Zůstaly tak vzpomínky na fotkách, například i na Loď, kterou Honza z kamenů s pomocníky sestavil v Úpě nedaleko psího cvičáku. „To je součást krajinného umění, s kterou se počítá. Příroda si nakonec vezme všechno zpátky, některé stavby z kamenů prostě spadnou a zaniknou. Je to správné a hlavně lepší, než když to rozboří nějací vandalové,“ vysvětluje Honza. A Waypa dodává: „Hlavně tam napiš, ať si to lidé jdou někam vyzkoušet. Tak poznají Land Art i balancování úplně nejlíp.“ Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.cz Foto: Petr Tomm a Miloš Šálek

Nahoru