Trutnov

Nejlepší zdroje jsou nejstarší žijící členové rodiny, říká Fiebinger

Protože Fiebingerové, nebo také Fibigrové či Fibigerové byli německého původu, většina byla po roce 1945 odsunuta nebo mnozí spáchali sebevraždu. Janova rodina byla smíšená, tak se jí odsun jako zázrakem vyhnul. Vzpomínáš, kdy a proč ses rozhodl pátrat po svých rodových předcích?Naše rodina měla rodokmen na plátně, které měl u sebe můj děda. Ukazoval mi ho a říkal: Toto je náš rodokmen. Je ale v němčině a neuměli jsme ho přečíst. Zhruba před dvanácti lety se u nás objevila vzdálená sestřenice mého táty. Svěřila se, že tento rodokmen mají doma v originále. Nechal si ho někdo z předků udělat, aby mohl v německém protektorátu pracovat na určitém postu. Musel mít úředně doloženo, že není Žid. Máme tedy zpracovaný rodokmen tři generace dozadu. Na té plachtě, co máme doma, je napsáno, že to můj děda opsal z toho originálu. Když jsem dal kopii originálu vedle toho, co máme doma, zjistil jsem, že v jednom údaji je chyba. Bylo to divné, protože děda byl berní úředník a hrozný puntičkář. To byl myslím iniciační okamžik, abych se o náš rodokmen začal vážně zajímat.  Jaké byly tvoje první kroky? Věděl jsi, jak na to? Vůbec jsem nevěděl, jak postupovat. Pak jsem začal navštěvovat archivy a pomalu jsem do toho začal pronikat. Kam jsi chodil pro rady?Bohužel jsem žádného rádce neměl. Jsem v tomto směru totální samouk a musel jsem si vše sám zjišťovat. Pomalu jsem si dával dohromady, jak mám pátrat dál. Který zdroj považuješ za nejpřínosnější?Nejlepší zdroje jsou nejstarší žijící členové rodiny. Dobré je vzít mobil a na záznamník si nahrát svědectví starších členů rodiny. Vytáhnou při tom z paměti věci, o kterých si mysleli, že už je zapomněli. To je skutečně skvělý zdroj. Jak jsi postupoval dál?Musel jsem zjistit data předků, kde a kdy se narodili a zvolna se to začínalo skládat. Pak jsem vyrazil do archivu, kde byli evidovaní rodiče dědy a byly tam také údaje o jejich původu. V záznamech jsou i další poznámky. Je to nekonečná cesta. Dnes už jsou na internetu profesionální firmy, které se tvorbou rodokmenů zabývají, ale je to dost nákladné. Pokud jsem nechtěl zatížit rodinný rozpočet, tak jsem musel postupovat sám. Kde jsi všude pátral? Hlavně v matrikách městských úřadů a v archivech. Vynikající je k tomuto účelu archiv v Zámrsku, který mimo jiné pořádá pro genealogy - amatéry různé semináře.  Co tě hnalo vpřed, zvědavost, dobrodružství nebo touha se něco dozvědět? Všechno. Jeden ze zásadních impulsů byl, že mi táta jednou oznámil: Mám sestřenici v Broumově, ale desítky let jsme se neviděli. Vyrazili jsme společně za ní. Její rodiče už nežili a vychovávala ji babička. Měla celou složku po dědovi Fiebingerovi. Vytahovala postupně z krabice domovský list, průkazku k průchodu demarkační čárou, žádost o zvýšení platu o 1 korunu 20 haléřů, originál rodný list, oddací list… Když jsem měl v ruce přes sto let staré dokumenty, polilo mě horko a už mě to nepustilo. Odkud tedy pochází tvoje rodina?Pocházíme z Rudoltic nedaleko Lanškrouna. Obec má svoji kroniku v německém jazyce a ta je uložena v archivu v Ústí nad Orlicí. Do Rudoltic jsem jel také s tátou. Měli jsme domluvenou schůzku s tamní starostkou. Vyptávali jsme se starých lidí, zda nepamatují Fiebingerovy z doby druhé světové války, ale nepochodili jsme. Pak jsme jeli na hřbitov a tam jsme narazili na dva hroby Fiebingerových. Starostka nám sdělila, že před deseti lety do Rudoltic přijel Němec, který tvrdil, že jeho rodina pochází odsud a ty dva hroby jí patří. Zaplatil na deset let dopředu udržování hrobů. Dostali jsme na něj kontakt a je to skutečně předek naší rodiny. Kam ses až dostal?Když v roce 1945 odsouvali Němce, tak spousta z nich spáchala sebevraždu, což byla i většina Fiebingerů. Další museli odejít. Proto mám příbuzné v Rakousku, v Mnichově v Německu, dvě rodiny v USA a jednoho příbuzného ve Švýcarsku, s nímž jsem v intenzivním kontaktu. Ve svém pátrání jsem se dostal do roku 1738, ale nejstarší dohledaný dokument o našem rodu, který mám, je z roku 1671. Švýcarský příbuzný tvrdil, že je z Rudoltic a jeho předek prý byl učitel. Začal jsem pátrat a zjistil jsem, že jsme pokrevní příbuzní. Tenkrát nebyly matriky, všechno spravovali kněží na farních úřadech, kteří údaje zapisovali do farních kronik. Z těch se dá leccos vyčíst. Co však je ještě důslednější, jsou peníze. Důkladně se zapisovaly daně, pozemkové knihy a podobně. Tam jsou konkrétnější a přesnější záznamy. S pomocí toho Švýcara jsme se dostali ještě o tři generace dál.  Říkal jsi, že jako zázrakem nebyla vaše větev odsunuta. Jak to? Většina Fiebingerů byla odsunuta. U nás se stalo to, že jeden můj předek se oženil do Šumperka a dělal tam boty. Brzy ale, asi ve třiceti letech umřel. Měl jediného potomka, který odešel do učení do Vídně. Oženil se tam, a aby to nevypadalo, že je přistěhovalý Čech, tak si do příjmení Fibigr, jak jsme se původně jmenovali, přidal písmeno e, aby vypadal jako Němec. Přejmenoval se tedy na Fibiger. Jeho syn se vyučil na dráze a šel stavět železnici na Broumovsko. Tam se oženil s Češkou. To manželství bylo smíšené, tak nedošlo k odsunu.   Zaznamenal jsi nějakou pikantní rodovou historku?Jednu z historek považuji, když ne za pikantní, tak za hodně zajímavou. Měl jsem strýce, jmenoval se Ferdinand Fiebinger, který bylv první světové válce. Já jsem pravděpodobně vypátral, kde padnul. Vsadil jsem na to, že existují skupiny lidí, kteří se zabývají první světovou válkou. Po babičce, když umřela, zůstal mezi jinými věcmi dopis, který psala moje prababička z Úpice na frontu mému pradědovi Antonínu Fiebingerovi, což byl Ferdinandův bratr. Píše mu tam mimo jiné, že v těchto dnech panu učiteli zemřela dcera na tuberkulózu. Na konci dopisu stojí, že Ferdinand má novou adresu. Našel jsem člověka z Jičína, který se zabývá první světovou válkou a poprosil jsem ho, o zjištění té adresy, abych ho mohl vypátrat. Jak se ale vojáci přemísťovali, tak ta adresa byla mobilní. Pokud jsem se chtěl posunout dál, musel jsem znát datum. Už jsem nad tím zlomil hůl, když jsem si uvědomil, že vodítkem může být přibližné datum smrti dcery učitele v Úpici. Jel jsem tam a našel datum úmrtí té holky. Podle data se zjistilo, že ta adresa se v té době nacházela v průsmyku na severu Itálie. Probíhaly tam tenkrát na podzim 1914 tvrdé boje a zřejmě tam všichni Rakušané včetně Ferdinanda Fiebingera padli.  Měl jsi při průzkumu rodokmenu nějakou krizi? Neřekl bych přímo krizi, ale měl jsem pocit, že každý nalezený záznam musí být něčím pojištěný. Pokud mám záznam o něčím narození, tak mám třeba i oddací list rodičů. Každé datum mám pojištěné dvěma listinami.  Jak dlouho trvalo sestavení rodového stromu?Dělám na tom už patnáct let. Třeba archiv v Zámrsku má už dokumenty v elektronické podobě, což zjednodušuje pátrání. To před lety nebylo. Pomáhala ti rodina?Táta mi pomáhal, protože je pro to zapálený. Manželka mě tiše podporuje. Proč by měli lidé pátrat po svých předcích?Jde o to pochopit své kořeny, kořeny rodu, odkud vychází a kam směřuje. Nestala se z toho trochu móda? Myslím, že je to dobře, alespoň budou lidé znát svoji minulost. Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Miloš Šálek          

Nahoru