Trutnov

Nechtěla jsem opustit dětství a začala jsem trpět poruchou příjmu potravy

Jaké jste měla dětství? Měla jsem velice krásné dětství, žila jsem ve stmelené rodině. Mohla jsem se opřít o své rodiče. V dětství to bylo všechno v pořádku, možná jsem až moc srostla s domácím prostředím a fixace na rodiče a na matku byla asi nadměrná. Neměla jsem moc kamarádek a nebyla jsem zvyklá navazovat přátelství, což mně dělá problémy dodnes. Žila jsem sama pro sebe, byla jsem uzavřená, mým hlavním světem byla škola a zájem o vzdělávání. Kde jste vyrůstala? Jsem ze Rtyně v Podkrkonoší, kde dodnes žiji s rodiči v přízemí, kde mám svůj pokoj, a se sestrou a jejími dětmi, kteří bydlí v prvním patře v rodinném domě se zahradou a s krásnou přírodou kolem. Kdy jste poprvé pocítila, že s vámi není něco v pořádku a jak se to projevovalo? Určitě to souviselo s vývojem v pubertě, v období, kdy jsem směřovala k dospělosti. Byl v tom strach opustit dětství, chtěla jsem v něm navždy zůstat a s tím souvisely další psychické problémy. Snažím se i nyní vracet do dětství a rozklíčovat ty problémy. Je to pro mě důležité.  Začala jsem trpět mentální anorexií, což je porucha příjmu potravy. Narušený postoj k jídlu a narušený postoj k sobě. Tím, že jsem nepřijímala potravu, jsem chtěla zabránit dospívání. Měla jsem strach ze zodpovědnosti za sebe i svoje tělo a řešila jsem to přes to jídlo. Mám tendenci si jídlo ubírat i nyní. Poznalo to okolí nebo se vám to dařilo skrývat? To se samozřejmě nedalo skrývat a okolí včetně rodičů to hned poznalo. Byla jsem podvyživená. Svým způsobem mi v tom těle bylo dobře, ale zároveň jsem o sebe měla strach. Těžko se mi o tom mluví. Svěřila jste se někomu? Těžko se mi o tom mluví. Svěřit se je osvobozující v tom případě, když najdete lidi, kteří vás chápou, neprovokují a důvěřují. V tom případě jsem otevřená, svěřím se a mám pocit, že mám nějakou oporu. Jak na to reagovali rodiče? Když mně bylo dvanáct roků a stranila jsem se jídla, měli strach. Nebyli dost v tomto ohledu informovaní, nevěděli, co mají dělat. Snažili se mi sice pomáhat, ale když nevěděli jak, tak jsem se ještě více uzavřela do sebe.  Vyhledali lékaře? Ano. Ten se dovtípil, o co by mohlo jít. Kontaktoval psychiatrii v Trutnově, což, pokud si vzpomínám, bylo před Vánoci, a po svátcích jsem byla hospitalizována na psychiatrické klinice v Praze na Karlově. To mě bylo patnáct roků. Diagnostikována mně byla mentální anorexie. Máte k duševní nemoci rodinné dispozice? Trpěl jí někdo? Nemám o tom žádné informace a těžko by se to dalo vysledovat. Myslím, že to nesouvisí s genetikou. Sama si to nedokáži vysvětlit,   snažím se to prostřednictvím terapií vypátrat, jaký byl vlastně konkrétní spouštěč mé nemoci. Myslím si ale, že to souvisí s mou osobností. Zdraví lidé většinou nemají ponětí, co duševní nemoc obnáší. Můžete jim to přiblížit? Do jaké míry omezuje váš život? Je to celoživotní boj. V mém případě je to určitý druh závislosti na ne jídle. Musím překonávat to, abych si jídlo dopřála. Tu diagnózu na sobě pociťuji jako balvan. Většinou je život boj o jídlo, ale v mém případě je to boj s jídlem. Ten problém je hlubší, než vypadá. Lidé si možná řeknou, že si stačí poručit, ale v hlavě nemocného člověka to takhle jednoduše nefunguje. Je tam blok, který musím stále překonávat.  Máte nějaké jídlo, které máte ráda? Nevyhýbám se ničemu, ale jím po troškách. Mám ráda řízek s bramborovým salátem nebo buchtičky s krémem, krupicovou kaši… Nesouvisí to ani tak s chutí k nějaké potravině, ale spíše je tam ten blok se najíst. Do jaké míry nemoc omezuje váš život? Jsem v invalidním důchodu, jsem určitě omezená fyzicky, špatně se rozhoduji, všechno je pro mě dost složité. Ten svět kolem je složitý a jsem vzdálená běžnému životu a fungování v něm. Pořád myslím na tu nemoc, to je zřejmě to primární omezení. Dnešním módním sloganem je: Já mám depku. Co si o tom myslíte? Je to jednoduché to shrnout do jednoho pojmu depka, kam se dá zařadit téměř cokoli. Vím ale, že ten problém je daleko horší a složitější. Lidé, kteří mají depresi, prožívají těžké stavy, jsou mnohdy úplně odrovnaní. Okolí je nechápe, považuje je za líné, přitom jsou v těžkém stavu. Depka není deprese, takže bych to určitě nezlehčovala. Setkáváte se někdy s tím, že veřejnost považuje duševně nemocné za blázny? S tím, že by někdo někoho duševně nemocného takto označil, s tím jsem se zatím nesetkala, a to se svou nemocí bojuji přes dvacet let. Určitě sem tam nějaká poznámka padla, ale nebylo to nic zásadního. Musela jste absolvovat pobyty v psychiatrické léčebně? Kromě prvního pobytu v patnácti letech v Praze na Karlově jsem byla dvakrát na skupinové a individuální terapii v Hradci Králové. Musím s politováním říci, že ta léčba mě spíše traumatizovala. Například jsme jedli samostatně u stolečku a sestra na vás kouká, jestli to jídlo někam neschováváte, a to mi bylo hodně nepříjemné. Navíc jsem se od ostatních pacientek dozvěděla, jak manipulovat s jídlem, a to jsem nechtěla. Co vás baví? Čím se zabýváte? Samostatné aktivity. Ráda chodím do přírody, poslouchám v klidu relaxační hudbu nebo něco čtu, vracím se k cizím jazykům, občas si s někým popovídám. Dříve to byly ruční práce, jako například háčkování a vyšívání. Každý čtvrtek jezdím jako dobrovolník vypomáhat do čajovny hospice v Červeném Kostelci Jste klientkou stacionáře RIAPS v Trutnově. Jak jste se jí stala? Byla to náhoda. Protože jezdím pravidelně do Trutnova a chodila jsem tam i na gymnázium, všimla jsem si na autobusové zastávce informativní tabule o RIAPSu. Zaujalo mě, že tady existuje stacionář pro duševně nemocné. Delší dobu to zrálo v mé hlavě a došla jsem k tomu, že by mně to mohl pomoci. Poradila jsem se psycholožkou a zašla jsem tam. Vyhledala jsem paní vedoucí Skalskou s tím, že bych tam chtěla chodit. Dostala jsem od ní informace a od té doby jsem klientem stacionáře. Co tam děláte? Každý den je něco jiného. V pondělí máme vaření a práci v domácnosti. V úterý je dopoledne skupina s psychologem, kde si klienti svěřují své zážitky s nemocí, řeší se různá témata. Odpoledne jsou na programu hry a povídání. Ve středu jsou výlety a ve čtvrtek jsou různé řemeslné práce a povídání o životním stylu, zdraví a podobně. Říkala jste, že se v RIAPSu účastníte vaření. Jak to s vaší nemocí snášíte? Teď už pondělky moc nechodím, ale předtím jsem se pravidelně účastnila, abych se povzbudila, překonávala se a bojovala s nemocí. Byla to pro mě výzva, jak se tomu aktivně postavit.  I přes osobní těžkosti jsem to ráda absolvovala a projevila vůli se sebou něco dělat. Byl to pro mě určitě přínos. Vyměňujete si zkušenosti s ostatními klienty? Prostor pro to je. Navíc je tam nabídka individuální psychoterapie, kde je možnost konzultovat osobní problémy. Čím je pro vás RIAPS důležitý? Našla jsem tam nové lidi a od některých si vzít příklad, jak bojují se svou nemocí. V mém osobním životě mi stacionář například pomohl překlenout třeba kritická období mezigeneračních problémů s rodiči. RIAPS umožňuje diskrétnost, důvěru, podporu a zapojení se do aktivit, kde se lze seberealizovat. Umožnili mně také vytvořit časopis, který je zatím ve fázi zrodu. To byla pro mě veliká výzva. Přispívám i svou tvorbou do klientského časopisu Zdravá duše. Co byste vzkázala lidem, kteří trpí duševní nemocí? Nejdříve je nutné si uvědomit, že mám nemoc, že s ní chci něco dělat a doufat, že budu mít štěstí na dobré lidi a s jejich pomocí najít sílu s nemocí bojovat. JANA KÁBRTOVÁ narozena 29. října 1978 v Náchodě vystudovala gymnázium v Trutnově a Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové trpí mentální anorexií je v invalidním důchodu je klientkou stacionáře RIAPS v Trutnově žije ve Rtyni v Podkrkonoší Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz

Nahoru