Trutnov

Naučím klidně zpívat i opici, usmívá se učitelka zpěvu Hana Kundrtová

„Když se ví jak na to, naučím klidně zpívat i opici,“ odpovídá mi s úsměvem na první dotaz v učebně číslo 25, kam jsem ji jedno páteční odpoledne přišel vyzpovídat. Moje otázka zněla, jestli by naučila zpívat i mě - ve 32 letech člověka bez zkušeností a na základní škole s dvojkou z hudebky. V místnosti s klavírem je v tu chvíli přítomna i její kolegyně Yanka Stránská a ta hned doplňuje, že každý z nás je vlastně zpěvák, nebo si alespoň jen tak brouká, takže zpívat se prý naučí takřka každý. Zpěv je totiž nejpřirozenější hudební projev. Základ je pro všechny stejný, ať chcete zpívat populární či klasickou hudbu. „Ty základní věci musejí umět všichni,“ potvrzuje i paní Kundrtová. Především se naučit správně dýchat. Ještě předtím se však musí diagnostikovat, jakým druhem hlasu vlastně disponujete. „Někdo třeba přijde a diví se, že bručí a nemůže určité polohy vyzpívat, ale pak zjistíme, že vůbec není hluboký hlas, ale je vyšší, takže musí zpívat v jiné poloze,“ vysvětluje učitelka, že je to podobné jako s hudebním nástrojem. Ten má také nějaký rozsah a určité polohy, kde zní krásně. Když už tedy víte, jaký jste hlas, začnete se školit. „Úplně obyčejně, ne do žádné opery,“ tvrdí žena, která se výuce sólového zpěvu věnuje od konce osmdesátých let. „Musí to být příjemné na poslech, přirozené a člověk, aby se sám cítil dobře,“ dodává kolegyně Yanka Stránská. V jejím hlase je slyšet cizí přízvuk. Původem je totiž Bulharka, ale v Čechách už žije dlouho. Nejlépe se učitelkám zpěvu samozřejmě pracuje s někým takovým, kdo má v hrdle pořádné hlasové dispozice. Nicméně, ani ty vám nezaručí, že budete dobrý zpěvák. „Měli jsme žáky, kteří mají úžasný hlas, ale bohužel nebyli tak muzikální,“ vyprávějí. Stejně jako ve všem ostatním, také v tomto odvětví hraje podstatnou roli míra talentu. „Hlavně a především,“ podoktne paní Kundrtová. A tak se jí hned ptám, jestli ona to nadání měla. Usměje se a odpoví, že to musí posoudit někdo jiný. „Má výborné cítění pro hudbu,“ vysekne jí poklonu mladší kolegyně. „Asi tam něco bylo. Celá naše rodina byla hudebně založená, ale ne profesionálně, čistě jen v rodině,“ povídá žena, jejíž rodiče pocházeli z Chorvatska a do Trutnova přišli v roce 1945. V tom samém roce (10. prosince) se pak Hana Kundrtová narodila. V rodném městě absolvovala devítiletou školní docházku a pak začala pracovat. Na poště, U Křižíků, prodávala knížky, ale stále toužila po tom, že odjede studovat zpěv na konzervatoř. Počkala si skoro pět let, než v devatenácti zamířila do Prahy. Mezitím si třeba jen tak zpívala v Trutnově se swingovým orchestrem po plesech a čajích. Je pravda, že na konzervatoř se nedostane každý, ale dívka z Krkonoš měla pro zpívání skutečně vlohy, což posléze dokreslilo i její vítězství v prestižní mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Letos se začátkem listopadu konal již její 52. ročník. V Národním divadle začala Trutnovačka vystupovat už během studia. „Tenkrát v té liberální době to šlo, že studenti mohli ve čtvrťáku do sboru,“ vzpomíná. Konzervatoř úspěšně vystudovala v šestadvaceti, kdy už také dostávala menší sóla. A pak se odvážila jít na sólovou dráhu, kde vydržela několik let. „Různé důvody mě pak donutily toho nechat,“ říká stručně ke konci životní kapitoly operní pěvkyně. Dne 21. ledna 1979 nastoupila jako učitelka na uměleckou školu v Trutnově. „Učila jsem se učit,“ vzpomíná, jaké byly její pedagogické začátky. „Na konzervatoři jsme sice měli předmět zaměřený tímto směrem, člověk i čerpá poznatky jak z vlastních zkušeností, tak odborné literatury, ale stejně to hlavní zjistí až přímo s tím, co zakouší a zkouší s dětmi,“ tvrdí paní Kundrtová. A dodává, že ne všechno prý zprvu bylo ideální. Postupem času přišla na to, že to musí dělat jinak. Na druhou stranu míní, že výuka zpěvu je stále stejná jako před x lety. Žádné moderní trendy do ní nevnáší. „Je to jako balet. Baleťáci se také nejdříve naučí klasickou techniku, ale pak ji nemusejí používat a mohou dělat moderní balet či úplně jiný výrazový tanec. Ale tu klasiku by měli umět, podobně jako zpěváci by měli umět zacházet se svým hlasem, aby se mohli dál rozvíjet,“ konstatuje. Jak již bylo uvedeno, základ je pro všechny stejný, přičemž se začíná od toho úplně nejjednoduššího. Žáci paní Kundrtové si tak nejdříve osvojují prosté základy správného mluvení. „Když někdo drmolí a není mu rozumět, to také něco vypovídá o jeho osobnosti,“ klade důraz na artikulaci. Její zálibou proto i je, že často v televizi sleduje, jak lidé mluví. Žáci pěveckého oddělení rozvíjejí hlas přiměřeně svému věku. Zralejší hlas je schopný vyšší zátěže a dá se s ním pracovat do prohloubenější techniky. Kolik času to zabere, než se člověk posune na určitou úroveň? „To je různé. To máte jako ve sportu. Někomu to trvá déle a někdo je zase tak úžasně nadaný, že má všechno, jak se říká, od Boha. Trenér mu poradí jen nějaké fígle a jde mu to samo.“ Následně mě překvapí poznámkou, že děti, které se u ní na škole učí zpívat, mají pouze jednu individuální hodinu týdně. Když jsou ale prý schopné a chtějí se tomu věnovat, mají třeba přidružené sborové zpívání a škola nabízí možnost zapojení se i do jiných souborů. „Ta jedna hodina samozřejmě nestačí, ale za mých časů na konzervatoři, nevím, jak je to teď, jsme také měli jen jednu individuální hodinu týdně. Je fakt, že člověk musí provozovat i samostudium, jinak se neposouvá,“ poukazuje, že velmi důležitá je domácí příprava. Podle jednasedmdesátileté dámy je trošku škoda, že děti, poté co dokončí základní školu či střední školu a odcházejí z Trutnova pryč, zpěvu zanechají. Zrovna v této době se hlas začíná rozvíjet daleko nejvíc. „Vezmeme si nové děti a začínáme s nimi znovu,“ přibližuje nekončící školní kolotoč. I ten ovšem musí mít určitou úroveň, aby nepadal pod nějakou laťku. Tu momentálně nejvýše drží sourozenci Červení, kteří jsou úspěšní v celostátním měřítku. Ačkoliv zrovna oni dva nezpívají. Karolína hraje na piano, Lukáš je houslista a také pianista. „Každý chce být superstar, ale ne každý na to má,“ povídá Hana Ulrychová. Kdo v jejích očích patřil mezi nejlepší české zpěvačky a zpěváky? „Vždycky se mi líbila Hana Ulrychová, Olmerová, Pilarová za mlada - teď už by měla přestat, Rottrová a Vlasta Průchová, ale to vám asi nic neříká, viďte?“ Z větší části má pravdu. Příjmení Ulrychová, Olmerová a Průchová slyším poprvé. Mezi oblíbenými zpěváky jmenuje Černocha a Matušku. Co Karel Gott? „Je to výborný zpěvák, ale já ho moc nemusím,“ tvrdí. Ze světové scény obdivuje Toma Jonese. „Když právě jeho písničky v českém překladu zpívá Karel Gott, je to jako nebe a dudy.“ Ženským hlasem číslo jedna je pro ni Aretha Franklin. Z hudebních žánrů poslouchá nejvíce jazz a veškerou klasiku, a to i současnou. Doma má stovky vinylových desek i několik desítek cédéček. O moderní muzice, kterou poslouchají dnešní kluci a holky, tvrdí, že je postavená na pár akordech a mlácení do bicích, nejdůležitější sdělení přináší text. „Když já jim ale právě nerozumím, co zpívají,“ vrací se s úsměvem znovu ke správné výslovnosti. A srandovní ji také přijde, jak čtrnáctileté holky, které tíhnou ke zpěvačce Adele a dalším, chtějí zpívat texty o lásce a jiné hluboké úvahy o čemkoliv. „Vždycky se je ale snažíme nějak ukormidlovat,“ usmívá se. Jako pro člověka z branže se nabízí otázka, jestli ještě dokáže poslouchat něčí výkon jen tak, nebo si v hlavě hned analyzuje jeho pěveckou techniku a výraz? „Zvládám obojí,“ prohodí a dodává, že není to tak dávno, co vysílali v televizi obrovský koncert Anny Netrebko. Ruská pěvkyně vystupovala v Berlíně s orchestrem na obrovském pódiu pod otevřeným nebem. „To jsem si moc užila.“ A já zase jenom krčím rameny. Že se jedná o jednu z nejvýznamnějších operních hvězd současnosti si „googlím“ až teď. „Je to třída, navíc nádherná ženská, do které byste se okamžitě zabouchl. Schválně si ji poslechněte,“ nabádá mě. Splněno! Poslední řádky našeho povídání přepisuji s hudební kulisou rodačky z Krasnodaru. Co by ale Hana Kundrtová na závěr doporučila začínajícím zpěvákům? „Aby nepřepínali svoje síly,“ zní její jednoduchá rada. Záleží prý také na tom, kdo je jak starý. Jednou za ní přišel asi pětadvacetiletý mladík, že zpívá v jedné skupině. Ať mu prý poradí, jak se má zlepšit. Že když zpívá moc hluboko, tak se dusí, nebo naopak je to na něj moc vysoké. „Řekla jsem mu pár základních pravidel a že musí respektovat svůj hlasový obor. Koukal na to jako jo-jo, ale zkusil to a pomohlo mu to,“ vypravuje paní učitelka. Na trutnovské ZUŠ je již zaměstnaná jen na částečný úvazek, přesto muzikou žije neustále. „Mám ještě sbor s asi padesáti dětmi, už teď připravujeme vánoční program, takže je stále spoustu práce,“ říká, že na stole má haldy not a pořád něco studuje. „Z hudebního světa absolutně nevypadávám,“ konstatuje seniorka, která se neprovdala, má jednoho syna a bydlí v paneláku na Smeťáku. „Chovám kočky, které jsem posbírala na sídlišti. To na sebe prásknu,“ rozesměje se nad otázkou, co tedy dělá ve volném čase. Michal Bogáň michal@trutnovinky.cz foto: Miloš Šálek

Nahoru