Trutnov

Na výletě ve Walzel centru aneb Jak jsem si bez zbrojáku zastřílel ze zbraně

V úterý po poledni jsem se vydal s kolegyní Blankou na její obchodní schůzku do zábavního centra Walzel v Meziměstí. Do té doby jsem o něm neslyšel, i když v lednu oslaví roční výročí. Je to prý fabrika na zážitky, říkají o místě, kam autem z Trutnova přijíždíme přes Polsko za tři čtvrtě hodinky. Dalo by se to zvládnout i rychleji, ale bylo namrzlo. Proč fabrika? To je mi jasné, když stojím před bývalou tkalcovnu Josefa Walzela, založenou roku 1852. Dnes s pomocí evropské dotace předělanou na moderní centrum pro volný čas, kde na mě prý uvnitř čekají ty zážitky. Do komplexu někdejší továrny vstupuji dveřmi, jež vedou do restaurace, která je tak trošku víc žlutá, než jsou ostatní. Jedná se totiž o restauraci Švejk. Hezká, útulná, ale i velká. Vrátíte se do první republiky. A Švejk se na vás směje snad z 20 obrazů. Seznamuji se s hlavním manažerem Walzel centra Tomášem Svobodou. Po krátkém rozhovoru jsem pozván na prohlídku. Blanka mě nalákala na to, že si zastřílím na střelnici, tak jsem zvědavý. Má to být právě střelnice, co je chlouba zdejšího centra. A jsou tady vlastně tři různé. Než však dojdu do této části, mihnu se kuchyní. Nejsem odborník, ale vybavení vypadá fakt cool. Co tam umí, ochutnám později. Dále procházím přes druhou restauraci, vlastně takový salón. Chodby zdobí obrazy s fotkami, jak to tady vypadalo před rekonstrukcí. Je tady i obrovský sál, kde například ženské cvičí zumbu, pořádal se zde pivní festival a v létě skrz budovu dokonce vedla spanilá jízda trabantů. Výtahem se dostáváme před dveře, za kterými jsou bowlingové dráhy. Na pár už jsem hrál, ale tahle je výjimečná. „Máme vlastně dva bowlingy, klasický a dětský,“ je mi vysvětleno a názorně i ukázáno. Po navolení programu vyjedou po stranách mantinely, takže koule nemůže spadnout do žlábku. Ze shozené kuželky se v Meziměstí radují i ti nejmenší špunti. Super nápad, s nímž se na českých drahách skoro nesetkáte. S bowlingem sousedí laserová střelnice. To je spíš taková počítačová sranda. Cvičně si tam (ne)sestřelím pár kachen a prohlídka pokračuje přes fitko k moderní třináctimetrové lezecké stěně. Tak tohle dneska zkoušet nebudu, odmítám s úsměvem. Ale vypadá hodně dobře. Když bude v nedalekém Adršpachu pršet, horolezci toto jistě ocení. A potom už míříme na střelnice. Ta první je na krátké zbraně do 25 metrů a svým vybavením je zřejmě nejmodernější ve střední Evropě. Velká výhoda je, že zásahy můžete kontrolovat vedle sebe na monitoru a nemusíte zastavovat střelbu a chodit k terči. Druhá střelnice je pro velkorážní zbraně. Padesátimetrová. Jsem vůbec rád, že vidím terč, natož ještě mířit. Opravdovou zbraň beru do rukou až na třetí střelnici - projekční. Co jsem vlastně držel, už jsem zapomněl, ale byla to devítka. A překvapilo mě, jak je lehká. V projekční střelnici se může střílet i ostrými náboji, ovšem já (zatím) volím variantu laserového zářiče, který simuluje střelbu. Od instruktora dostávám školení, jak se zbraň drží a pak jsou mi na plátno promítány scénky z domovní prohlídky a silniční kontroly. Ze mě by asi nebyl dobrý policajt. Zkouším i střelbu na terče včetně běžích. Dobrý, stačí. Vracíme se zpět na první střelnici, kde už mám „pálit vostrejma“. Mezitím se však ještě zastavíme ve skladu zbraní, kde si obtěžkám stále funkční historické pušky z dob Rakouska-Uherska až po nejmodernější český samopal Scorpion Evo 3 A1. Ten prý stojí tak 30 000. A také z něj si můžete ve Walzelu vystřelit. Já však zůstávám u svojí devítky. Už tak mám velký respekt. To víte, první zkušenost. Nestane se mi nic? Jak moc to kope? Instruktor mě uklidňuje, že to zvládnu. Dostávám další rady, jak se správně manipuluje se zbraní. Plynule mačkat spoušť. Nasazuji si sluchátka a chystám se vystřelit na deset metrů vzdálený terč. Zamířím a prásk! Ruce i tělo se mi rozevlajou. Desítka! A pak znovu a pak osmička. Mám to za sebou. Od toho okamžiku měním svůj pohled na střelbu. A musím říct, že střelnici opouštím fakt se zážitkem. V „továrně“ potom ještě nakouknu, jak to vypadá v solné jeskyni, a vracíme se ke Švejkovi. Pan Svoboda mě u stolu dál zasvěcuje, co všechno nabízí jeho centrum i jak to funguje, že se vyplatí dorazit a spojit více aktivit dohromady. Všechno je totiž pod jednou střechou. A vzhledem k tomu, že sedíme v restauraci, co takhle ještě rovnou vyzkoušet nějaký ten gastro zážitek. Walzelova kuchyň se chlubí tím, že v jakýkoliv den si můžete dát takové pochutiny jako vepřové koleno, žebra nebo husu, já si na doporučení manažera vybírám jednu z regionálních specialit - pavlišovský řízek s houskovým knedlíkem a zelím. K tomu si můžu jít sám načepovat malou Plzeň z pípy, která je zabudovaná ve zdi, takže ten, kdo točí, věnuje opravdu pozornost jen pivu. Po jídle je čas vydat se na cestu do Trutnova. Výlet do Walzel centra, které leží na česko-polském pohraničí, jen 8 kilometrů od Adršpašských skal, můžu jedině doporučit. A nejlépe prý vlakem. Jak už mi řekl předtím kolega Hynek, tak na místě pan Svoboda, v Meziměstí je jedno z nejkrásnějších historických nádraží. Michal Bogáňmichal@trutnovinky.cz

Nahoru