Trutnov

Malý pohled do světa tichých bláznů

Ještě než se člověk vydá poznat rybáře a jejich svět, dozví se, že „není voda jako voda.“ Kdo touží odpočívat až téměř lelkovat, má radši stojatou vodu. „Stačí nahodit a čekat na břehu, až nějaká ryba zabere,“ vysvětluje Jaroslav Řehák mladší, uznávaný trutnovský prodejce rybářského vybavení. Kdo si chce při chytání ryb trochu zasportovat, vyráží na akčnější řeku. „Natáhne si tak zvané broďáky nebo prsačky (holínky), vstoupí do vody a jde blíž k rybám. Pohybuje se za nimi podle situace, rozhodně na nic nečeká v sedě.“Další poznání rybářského světa není určeno pro příznivce dlouhého vyspávání. Když na lov, tak podle tradice - tedy časně ráno. Čili vstávat za tmy a k vodě dorazit těsně před rozedněním. „Ryba je po noci klidnější, stejně jako okolní prostředí, nerachotí auta ani lidé nedělají rámus. Je větší šance rybu ulovit. Na kapry se chodí i ve čtyři ráno, klidně i v sobotu. Říká se přece, že jsme tichý blázni,“ směje se Řehák.Laik si rybu může vylovit jen na místech, jako jsou farma v Pilníkově, líheň rybářského svazu v Petříkovicích nebo soukromé revíry (v Česku i zahraničí). Rybář má situaci jednodušší. Může lovit prakticky na každé vodě, ale musí na to mít povolení. Kromě rybářského lístku (k jeho získání jsou potřebné zkoušky) je potřeba mít ještě povolenku. „Liší se podle toho, kde chcete lovit. Dá se koupit republiková, celosvazová nebo územní krajská. Musíte ale zohlednit, zda se jedná o pstruhový nebo mimopstruhový revír.“Dále se musí dávat pozor na dobu hájení. V době, kdy se může lovit, je potřeba ještě dodržovat tzv. lovnou míru. „U kapra je to 35 centimetrů, u štiky 50 centimetrů a u pstruha obecného 25 centimetrů. „Pokud ulovíte menší rybu, než je minimální lovná míra, musíte ji šetrně vrátit zpět do vody,“ říká Řehák.Jeho otec Jaroslav Řehák starší mezitím v řece Úpě u zimního stadionu tahá z vody několik úlovků. „Pstruh obecný, potoční forma. Krásná ryba na pokraji vymření,“ ukazuje. Rybářů je hodně, kaprů je hodně, ale pstruhů pomalu, ale jistě ubývá. „V pěti letech jsem ve Velké Úpě chytal v řece ryby do ruky. Sáhl jsem pod kámen a tam byli čtyřiceticentimetroví pstruzi. Dnes něco takového chytíte jen výjimečně,“ vzpomíná. Všichni se mylně domnívají, že typickou českou rybou je kapr. Jenže k nám do Krkonoš byl kdysi dovezený z jižních Čech. Doma je tady pstruh obecný (potoční). „Žije zde od pradávna, Úpa je pro něj typická, chladná voda se spoustou kyslíku.“ Řeka pod zimním stadionem je ideálním místem pro souboj ryby s rybářem, který jsme si vybrali kvůli redakčnímu článku. Lovec je v pohybu, pomalu postupuje tokem, aby se dostal co nejblíž k rybím úkrytům. Pstruh se schovává v hluboké vodě, v místech, kde je větší proud a překážky, a kde se cítí bezpečněji. Přesto několikrát vyhrává člověk. Během necelé hodiny se povede vylovit šest pstruhů obecných. „Přitom jsou dny, kdy člověk stokrát nahodí a nic nechytí.“Anebo nahodí, ryba se chytne a v poslední chvíli vyklouzne. Něco takového zamrzí, zvláště pokud byl na háčku kapitální nebo výjimečný exemplář. „Dlouho jsem chodil na Úpu na jednoho pstruha, kterého jsem chytal na umělou mušku (tzv. muškařina - pozn. redakce). Přestože jsem ho měl párkrát už na prutě, nikdy se mi nepovedlo přitáhnout ho do podběráku. On byl pokaždé vítěz, bohužel. Jednou jsem s ním bojoval tři čtvrtě hodiny, v poslední chvíli mi z háčku upadl. Nakonec pstruha ulovil jiný rybář. Byl to pstruh potoční, měřil 56 centimetrů. I neúspěch k rybařině patří, přesto to byl pro rybáře parádní zážitek,“ přiznal Jaroslav Řehák mladší.Ve své prodejně ve Dvořákově ulici (Humlův dvůr) vyslechl za více než dvacet let stovky příběhů. Smutných i veselých. „Nejkrásnějším momentem pro každého rybáře je, když ryba zabere. V tu chvíli ožijete. Víte, že máte něco na háčku, ale nevíte co. Jakou rybu, jak velkou, dobrodružství začíná…“Mylně se domnívám, že úspěšný lov souvisí se špičkovým vybavením. Realita je ale jiná. „Pstruh neví, jestli má rybář prut za pět stovek nebo deset tisíc korun. Reaguje hlavně na nástrahu,“ popi-suje starší z Řeháků. Kvalitnější prut podle něj pomůže spíš ve fázi, kdy je ryba chycená na háček. Hlavně u velké ryby, která se nemůže tahat z vody moc rychle. „Pokud ji chce člověk pomalu zdolat, vychutnat si to a pak si ji třeba vyfotit, než ji pustí zpátky. V tu chvíli může výbava sehrát určitou roli. Jinak jsou klíčové rybářova šikovnost a zkušenosti.“Když jsme u prutu a nástrahy, tak nejznámějším způsobem lovu je položená (plavačka, feeder). „Hodně známé je také muškaření, technika s umělou muškou, která imituje hmyz. A rovněž na přívlač, při které rybář hýbe nástrahou tak, že napodobuje skutečnou potravu,“ vysvětluje Jaroslav Řehák.Oba Řehákové nepatří mezi tu většinu rybářů, která si úlovky odnáší tzv. domů na talíř. Naopak se řídí heslem Chyť a pusť, všeobecně uznávaným jako sportovní rybolov. „Když rybu chytím a pustím v pondělí, můžu ji znova chytit třeba ve středu nebo v sobotu. Nebo za měsíc, budu vědět, jak roste. To je skvělý pocit a výjimečný zážitek,“ shodnou se. Jak vlastně vypadá typický rybář? Konkrétní odpověď není. Rybáře spojuje vztah k přírodě. „Všichni si jdou k vodě odpočinout a relaxovat. Nezáleží na tom, kdo má jakou pracovní profesi. I prezident může chytat ryby,“ směje se mladší z Řeháků. K rybařině „čuchl“ díky otci už ve třech letech. A stala se mu celoživotní láskou. „Rybařina mě baví. Je to pro mě ještě větší koníček než lední hokej, kterému se také věnuju celý život,“ řekl třiačtyřicetiletý podnikatel. Ze sondy do rybářského světa stojí za zmínku ještě další drobnosti. Zatímco někteří chodí lovit třeba jen na dvě tři hodiny po práci, jiní preferují víkendový výjezd na vodu, při kterém můžou lovit nonstop. Kdysi výhradně mužského koníčka už dnes zvládají i ženy. „Často jezdí na ryby celé rodiny, rybařina je prostě krásný sport,“ dodává Jaroslav Řehák starší. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Jiří Jahoda a Vilém Fischl

Nahoru