Trutnov

Malířka Iveta Pilařová statečně čelí osudu a čile výtvarně tvoří

„Nejdříve mi lékaři nezjistili, co mi vlastně je. Měla jsem před maturitou. Ale po roce se ataka vrátila a já byla vyděšená. Celý podzim jsem strávila v nemocnici a odložila o rok nástup na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Diagnóza se potvrdila, ale lékaři se s rodiči rozhodli, že mi to neřeknou, myslela jsem si, že mám něco s nervovým systémem. Cítila jsem se docela dobře, tak jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Nechtěla jsem si to připustit, ani to řešit,“ vzpomíná na osudné chvíle Pilařová.Pak se ale diagnóza prozradila. Pilařová mluvila s jiným doktorem v jeho soukromé ordinaci, který si myslel, že o své nemoci ví. „Ten se najednou o té nemoci zmínil a já už jsem definitivně věděla, že ji mám. Zároveň jsem ale věděla, že jsou lidé, kteří mají tuto nemoc dvacet let a chodí i pracují,“ říká. I když už je to více než patnáct let, co jí byla nemoc diagnostikována, Iveta stále statečně čelí osudu a čile výtvarně tvoří. „Říkala jsem si, čím by se dal ten problém odlehčit, protože ta nemoc je sama o sobě téma, tak proč ho nevyužít jako téma tvorby,“ uvedla. Nemoc Pilařové, ale i nenaplněná role mateřství se v její tvorbě hojně objevují. Její díla působí emocionálně, ale bez zbytečného sentimentu a soucitu. Nepostrádají ani vtip a nadhled. „Samozřejmě, že na tu nemoc stále myslím, je stále přítomná. Není to ale pro mě to stěžejní. Měla jsem pocit, že je potřeba o určitých věcech dát vědět ve smyslu nějaké osvěty. Trochu jsem bojovala s tím, že téma nemoci a problému lidi vlastně odpuzuje, zároveň jsem měla potřebu o tom dát vědět,“ vysvětluje. Například v malířském cyklu Nulová energie zachycuje děti hrající si na oploceném dětském hřišti. Přes bezstarostné caparty udělala mříže. V cyklu Okno zobrazovala každodenní pohled z okna bytu na křižovatku, kde se vše stále mění. „Trpěla jsem v tomto období na chřipky, které se zdály nekonečné. Tak jsem si přitáhla stůl k oknu a začala malovat na kartony výhled z okna. Ten cyklus probíhal přes dva roky, takže čtvero roční období se dvakrát opakovalo a celé okolí se díky stavbě proměňovalo. Každý obrázek je opatřen datem svého vzniku a nějakou glosou, kterou jsem považovala za důležitou zmínit,“ vzpomíná. Zajímavý byl rovněž projekt Být viděn, který pracuje s myšlenkou užívání vycházkové hole v reflexní barvě a tím lepší viditelnosti. Na webové stránce projektu bylo umístěno jakési propagační video složené ze záběrů v pražské MHD a nabídka zaslání holí poštou. Video ověřovalo, jestli při použití hole v reflexní barvě si cestující handicapovaného lépe všimnou a pustí ho sednout. Přestože Iveta už v současné době k chůzi používá francouzské hole i vozík, smysl pro humor ji neopouští. Ráda vypravuje o tom, že když byla na urologické operaci, tak jí na operační sál vzali i s postelí. „Já jsem tomu zřízenci řekla, že si připadám jako Frida Kahlo a on nevěděl, o čem mluvím. Vysvětlila jsem mu, že to byla mexická malířka, která měla také problémy s chůzí, a na její vlastní vernisáž ji vezli nebo spíš nesli s postelí,“ směje se vrchlabská malířka. Pilařová na budoucnost příliš nemyslí, žije přítomností a se svou nemocí se vyrovnává tvůrčí činností. „Setkávám se s lidmi, kterým se stal úraz, jsou vyřazení z běžného života a nevědí, co mají dělat. Je mi hloupé jim říkat, aby si našli nějakého koníčka, který jim pomůže,“ dodává.                                                 Hynek Šnajdar hynek@trutnovinky.cz Foto: Michal Bořke, Hynek Šnajdar 

Nahoru