Trutnov

Lenka, Lenka a Lenka. Tři ženy za volantem

Lenka Hádková z Trutnova za volantem autobusu.Jejich počet pomalu, ale jistě stoupá. Vidíte je nejen v Trutnově, ale i v okolních městech a obcích. Jezdí na trasách městské hromadné dopravy i na linkách do Krkonoš. Nestěžují si a řízení autobusu si k mému překvapení chválí. „Mě ta práce baví a naplňuje,“ říká jedenatřicetiletá Lenka Hádková z Trutnova, která více než půl roku jezdí na linkách Trutnovské autobusové dopravy. „Můj sen to přímo nebyl, ale řízení mě táhlo odjakživa. Kromě silné motorky mám řidičák skoro na všechno. I na traktor,“ přiznává. Dva a půl roku jezdila s kamionem, ale dlouhé cestování a jen málo dnů strávených doma ji přiměly poohlédnout se po něčem jiném.Ve Dvoře Králové nad Labem jezdí dvaačtyřicetiletá Lenka Šedivá na linkách městské hromadné dopravy společnosti Osnado. „Už dva roky a tři měsíce. Chtěla jsem řídit autobus už od mých dvanácti let. Dá se říct, že to byl můj dívčí sen,“ uvádí. Opustila tak nudnou kancelářskou práci v pojišťovně, udělala si řidičák a stala se první řidičkou autobusu ve Dvoře Králové. „Prostě průkopnice,“ směje se.Ze stejného města je i třiačtyřicetiletá Lenka Svobodová. Za volantem linkových autobusů ji můžete vidět už jeden rok a osm měsíců. „Přiměla mě k tomu vlastně životní situace. Šitím jsem coby vyučená švadlena vydělávala jen malé peníze. Když se naskytla příležitost na změnu, neváhala jsem a udělala si řidičák na autobus. A musím říct, že zatím mě to ježdění baví. Ale kdo ví, třeba jednou budu tvrdit, že toho mám plný zuby,“ hlásí.Lenka Svobodová a Lenka Šedivá na nádraží ve Dvoře Králové.Až potud byly příběhy tří dam rozdílné. V názorech na naše silnice, české řidiče a místní cestující se ale moc neliší. Stačí se zeptat, jestli je snadné jezdit po českých silnicích. „Rozhodně ne! To přece víte sám! Jel jste se někdy podívat do Janských Lázní na ten tankodrom?“ ptá se Hádková. „Nejhorší byla silnice ve Vítězné, teď ji naštěstí předělali. A Třebihošť je taky hodně děravá,“ tvrdí obě Lenky ze Dvora.Lichotivé není ani hodnocení řidičů. „Ti ostatní vás prostě moc nerespektují. Prudké brzdění, nedání přednosti při vjíždění z vedlejší na hlavní, při odbočování ani nevyhodí blinkr. Musíte být pořád ve střehu,“ zdůrazňuje Hádková. A s kolegyněmi si opět notuje - za vše zřejmě může spěch. „Od toho se vše odvíjí. Chodci vám třeba skočí před autobus na přechodu. Měli by si zkusit, jaké to je takhle nečekaně najednou stavit autobus plný lidí,“ myslí si Hádková. Kritika míří i na cyklisty. „Ti nás pořád překvapují a dávají nám hodně zabrat. Neznají předpisy, klidně si například vlítnou do kruháče a je jim jedno, že tam mám přednost já,“ hlásí Šedivá. „Zrovna včera jela jeptiška jednosměrnou proti mně,“ připomene Svobodová. Ale největší nešvar, který znají všichni autobusáci, se odehrává u zastávek. „Ostatní řidiči vás nepustí ze zastávky a ještě to doprovodí sprostým gestem,“ krčí rameny Lenka Svobodová. „To je pravda, ale není to každý den stejné. Někdy se mi to stane třeba desetkrát v jeden den, a někdy ani jednou. Ale rozhodit se takovými věcmi nenechám. Házím je za hlavu,“ říká Šedivá. Všechny tři dámy přitom denně v průměru najezdí odhadem kolem dvouset kilometrů, někdy i víc. Dostáváme se k cestujícím. Dnes se vozí modernějšími autobusy, ale napadá mě otázka, zda jsou pořádní a čistotní, nebo se to s nimi táhne jako s bordeláři z dob dávno minulých? „Odpadky a nepořádek se najdou vždycky, ale žvýkačky už na sedadla nelepí,“ tvrdí Hádková. Kolegyním ze Dvora Králové ale cestující zase až tak čistotní nepřijdou. „Stále všechno při starém. Vše odhodí, jak a kde se jim to zrovna hodí,“ lamentuje Šedivá. A jak vlastně cestující reagují na ženy za volantem? Většinou kladně. V tom se autobusačky shodnou. „Občas někdo ohrne jakoby nos, ale víc je těch lidí, kteří jsou spokojení, rádi nás vidí a pokud nás třeba znají, tak nám fandí a podporují nás. To potěší,“ přiznává Šedivá. „Podle toho, jak se chováte k lidem, tak se chovají oni k vám,“ konstatuje Hádková. „Myslím, že někdy si na ženskou jako řidičku dovolí spíš než na chlapa. Vynadat mužskýmu se bojí, ale sprdnout ženskou, to jo. Ale těch je málo,“ tvrdí Svobodová. Kritika se ozve spíš výjimečně. „Lidi nadávají třeba kvůli čekacím dobám, když mají autobusy navazovat na vlaky. Ale za to vlastně ani nemůžeme, když jezdíme přesně podle našich jízdních řádů,“ zdůrazňuje Šedivá. Zadobře jsou řidičky s kolegy ve svých firmách. „O autobusech si řekneme jen to nejnutnější. Jinak se bavíme o běžných věcech. Vše je na pohodu,“ směje se Hádková. A co když je potřeba na autobuse něco opravit? „Když to nejede, zvednete telefon a zavoláte dispečera. Jinak vám kolegové s ostatními věcmi ochotně poradí, to je možná jedna z ženských výhod,“ říká Svobodová. „S autobusy je to dnes stejné jako s auty. Většinu toho už dnes neopravíte,“ tvrdí Šedivá. Sama přitom často jezdí i s menším autobusem pro nějakých 30 až 35 cestujících. „Říkáme mu prskolet nebo prcek.“ Ale skutečné svezení je podle všech tří velkým autobusem. „U nás máme nové autobusy, hezky se projedete, je to perfektní,“ hodnotí Hádková. „Jasně, že s velkým se jezdí líp. Je z něj lepší výhled a je to mnohem pohodlnější,“ doplňuje Šedivá. „Je pravda, že když se někde potkáme s náklaďákem, tak ten většinou vycouvá,“ dodává Lenka Svobodová. Pavel Cajthamlpavel@trutnovinky.czFoto: Pavel Cajthaml a Miloš Šálek

Nahoru